Politolog Petr Drulák recenzuje novou a neotřelou knihu věnovanou Václavu Havlovi z pera literárního vědce Petra Steinera.
Knihy věnované významným osobnostem bývají trojího druhu. Ty první pocházejí z per apologetů. Podobně jako kdysi životopisci svatých se snaží osobnost vylíčit v co nejpříznivějším světle a pomíjejí její temné stránky. Opakem jsou pamflety, které se soustředí na ničemnost zobrazované postavy. Vzácnější jsou autoři třetího druhu, kteří se pokoušejí zasadit postavu do objektivních souvislostí bez ohledu na to, jak příznivý či nepříznivý bude výsledný obraz.
V literatuře o Václavu Havlovi převažují autoři prvního druhu. Jejich dílka mohou být zajímavá nikoliv tím, co se v nich o Havlovi dočteme, nýbrž vhledem do plánů a stavebního materiálu, na nichž stojí jeho pečlivě budovaný kult osobnosti. Literatura druhého druhu spíše chybí, vzpomínky Havlovo zavržených milenek tento charakter nemají. I když nad touto absencí nemá cenu lkát, dobře sepsaný jedovatý pamflet by mohl být užitečným protijedem na všudypřítomné nasládlé havlovství našich liberálních elit. Autorů třetího druhu je pomálu. Nicméně havlovské biografie Johna Keana či Daniela Kaisera sem určitě patří. Z téhož dřeva je i kniha Petra Steinera „Václav Havel: Od existenciální revoluce k invazi do Iráku“ (Univerzita Palackého v Olomouci, 2022).
Emigrant a literární vědec z Pensylvánské univerzity zde v knižní podobě podává dva již dříve publikované eseje. První se věnuje Havlovu nejslavnějšímu eseji Moci bezmocných, druhý se zamýšlí nad jeho podpisem otevřeného dopisu z ledna 2003 vyzývajícího Bushovu administrativu k intervenci v Iráku. Steiner se zaměřuje především na souvislosti, které umí zachytit nástroji své profese. Oba texty propojuje s jinými texty: Moc bezmocných s Komunistickým manifestem a dopis do Washingtonu s dopisem do Moskvy, jímž Vasil Bilak se svými spojenci žádal v létě 1968 Brežněva o záchranu socialismu. Přesto nezůstává pouze u textových rozborů. K zasazení textů do společenských souvislostí se věnuje také politické ekonomii a geopolitice, tedy dvěma pohledům, které Havel okázale ignoroval a přebíjel morálními argumenty.
Co spojuje Havlův esej se slavným textem Marxe a Engelse? Steiner nalézá podobnost žánrovou a vypravěčskou. Co do žánru mluví o revolučních manifestech. Navazují na panovnické manifesty, od nichž se však liší tím, že je nevydávají nositelé moci, nýbrž intelektuálové, kteří se samotným manifestem snaží vytvořit nového nositele moci; u Marxe a Engelse jím má být proletariát, u Havla občanská společnost. Tato utopičnost pak dává revolučním manifestům teatrálnost, která nutně nedoprovází manifesty panovnické. Je rétoricky přitažlivá, ale vzdaluje manifesty od reality.
Teatrálnost se překrývá s prorockým charakterem manifestů, jehož náboženských souvislostí si Steiner všímá. Pojetí revolučních manifestů jako plodů sekularizovaného monoteismu může být dokonce výstižnější než hledání souvislostí s panovnickými výnosy. Přímo se promítá do stavby a rétoriky vyprávěného příběhu. Staví na ostrém kontrastu stávajícího zla (hřích) s budoucím dobrem (spása). Zatímco Marx s Engelsem proti sobě staví společnost vykořisťovatelskou a beztřídní, Havel životy ve lži a v pravdě. Steiner si všímá, že v důsledku přeexponovanosti onoho protikladu a neurčitosti budoucího dobra či cesty k němu, nemohou takové manifesty nikdy naplnit očekávání, která vzbuzují. Sarkasticky poznamenává, že přesto mohou být užitečné, neboť jsou nevyčerpatelným zdrojem ideologických frází zastírajících neutěšenou skutečnost.
Vedle obecného vysvětlení, proč revoluční manifesty selhávají, věnuje Steiner podstatnou část své argumentace specifikům Havlova eseje, která přesahují literární úvahy. Pouští se do politickoekonomického rozboru Havlova zelináře. Havel ho líčí jako zajatce života ve lži, který je nucen dávat do výlohy svého obchodu propagandistická hesla, kterým nevěří. Havel očekává, že přirozená touha po životě v pravdě nakonec převáží, zelinář projde existenciální revolucí, v níž se ze zajetí osvobodí a vstoupí do autentické existence.
Steiner však nabízí jiný příběh zelináře. Nepojímá ho jako oběť systému, nýbrž jako obratného hráče s podnikatelskými dovednostmi. Tento homo oeconomicus udržoval komunistický systém při životě, neboť ve všeobecném nedostatku zajišťoval zásobování privilegovaných, a současně ho podkopával, poněvadž jeho aktivity byly v příkrém rozporu s proklamovaným obrazem socialistického hospodářství a často i se zákony. To první ho sbližovalo s nomenklaturou, to druhé s disidenty. Vyvěšování hesel nevnímal jako nucení ke lži, nýbrž jako signál, že nestojí o problémy. Existenciální revoluci zelinář neprožil, ale přivítal privatizaci a bez problémů vplul do divokého kapitalismu devadesátých let, jehož pravidla pomáhal psát. A dodejme, že sám Havel dokázal navzdory nepřetržitému moralizování nad mravní bídou českého národa z mafiánského kapitalismu docela dobře profitovat.
Steinerův druhý esej přichází s analogií, která je odvážnější a přesto realističtější. Předchozí porovnání Moci bezmocných s Komunistickým manifestem vlastně srovnává nesrovnatelné. Marx byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů evropského novověku, který inspiroval globální politické hnutí. Do této kategorie náš dramatik rozhodně nepatří. Srovnání s Vasilem Bilakem, který je všeobecně považován za agenta Moskvy ve stranickém vedení a zrádce dohlížejícího nad sovětskou okupací, může leckoho zarazit. Přesto je na místě.
Oba svým podpisem podpořili nezákonnou vojenskou intervenci velmoci, k níž vzhlíželi, a oba byli do konce života přesvědčeni, že jednali správně. Spojovala je hluboká víra v internacionalismus, jehož vůdčí velmoc může ve jménu ideologie přebíjet národní svrchovanost a porušovat mezinárodní právo. Zatímco Bilak věřil na internacionalismus sovětský, Havel nepochyboval o americkém. Steiner citátem z Bilakových pamětí dokládá, že věřil, že sovětská intervence zachránila socialismus a zamezila občanské válce. Havel byl přesvědčen, že americké intervence osvobozují a šíří demokracii. I s odstupem let, kdy byly odhaleny americké lži o iráckých zbraních hromadného ničení a kdy se Irák propadl do občanské války, nemění Havel nic na své podpoře a se čtenáři se dělí o „bazální radost, že ten režim už neexistuje“.
Steiner dává Havlovu podporu válce v Iráku do kontrastu s osmdesátými léty, kdy coby disident odsoudil americké nálety proti Libyi i pokrytectví tehdejší Reaganovy politiky. Rovněž připomíná, jak Havel ještě několik měsíců před válkou varoval s odkazem na rok 1968 před různými pokusy o vojenskou „bratrskou pomoc“ ze zahraničí a jak opakovaně zdůrazňoval vysoké morální nároky v politice. Svým podpisem zradil nejen stát, který zastupoval (k podobnému kroku neměl mandát), ale i sám sebe.
Steinerův závěr vypůjčený ze skvělé biografie Johna Keana, že Havel je „tragickou figurou“, není nesprávný, ale ve světle jeho vlastních argumentů je neúplný. Keane ho takto hodnotí ještě před válkou v Iráku z důvodů, které bychom v návaznosti na Steinerův předchozí esej mohli shrnout jako nevyhnutelné fiasko autora revolučního manifestu, který má tu smůlu, že dostal možnost uskutečňovat to, co napsal.
Tragickou postavou byl bez pochyby Bilak, který zasvětil život komunistické straně. K jeho tíži lze říci leccos, jistě byl omezeným ideologem slepým vůči zjevným selháním režimu, jemuž věrně sloužil. Za své postavení vděčil internacionalistické ideologii, s níž se ztotožňoval a která v duchu demokratického centralismu dávala v důležitých otázkách konečné slovo moskevskému politbyru. Pro bolševika jeho ražení slovo Moskvy nutně přebíjelo jakékoliv národní loajality. Steiner ale právě proto připomíná, že pak ho nelze nazývat zrádcem za to, že se obrátil k Moskvě.
U Havla je to složitější. Podobně jako Bilak také vyznával internacionalistickou ideologii. Ovšem jeho americký internacionalismus často zůstával skryt za moralizující rétorikou, která doprovázela celé jeho veřejné působení. Navíc do nejvyššího úřadu ho vynesla obnova národní svrchovanosti, k níž se opakovaně hlásil a kterou měl zaručovat. Rozpor internacionalistické ideologie na straně jedné s morálními hodnotami a národní svrchovaností na straně druhé nutně musel vést ke zradě jednoho či druhého. Pokud tedy označíme Havla za tragickou figuru, je na místě dodat, že mluvíme o tragédii trojí: nešťastného existenciálního revolucionáře, zrádce a obhájce zničení Iráku. Odtud pak i provokativní leč podložený Steinerův závěr, že z porovnání okolností obou podpisů vychází lépe Bilak než Havel. V této souvislosti glosuje údajný Hegelův výrok, že tragédie se v historii opakují jako frašky, připomínkou, že i fraška, v tomto případě Havlova, může být tragická.
Co v této jinak zdařilé knize chybí? Je škoda, že se autor spokojil s pouhým znovuvydáním dříve vydaných esejů a nedoplnil závěr, v němž by se pokusil eseje propojit a dále rozvinout. Čtenář si jistě může sám leccos domýšlet, ale podobný závěr si žádá autorovu erudici. Zatímco závěr v knize vyloženě chybí, můj druhý podnět je spíše námětem na další výzkum.
Autorův rozbor Moci bezmocných a transformační reality by mohl získat novou hloubku rozšířením o analýzu Havlovy polemiky s Milanem Kunderou z roku 1969. Havel svým výsměchem Kunderovi tehdy popírá jakýkoliv mimořádný přínos reformního komunismu a bezvýhradně přitakává západnímu modelu společnosti. Tuto pozici opouští v Moci bezmocných, kde kritizuje i západní technickou civilizaci, aby se k ní nakonec vrátil v transformačních devadesátých letech, kdy přijímá bezalternativnost západní liberální demokracie. Možná že Havel devadesátých let nezažívá jen tragické zklamání z revoluce, která nepřišla, ale také návrat ke svým kořenům. Debata na podobná témata by prospěla naší kolektivní sebereflexi, k níž Steiner podnětně přispívá.
Ilustrační foto: Ondřej Sláma, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons