Výraz „hovado“ má v češtině nejednoznačný význam, jedním z nich je vulgární označení člověka, který se chová tupě, hloupě, sprostě, nebo hrubě, píše Milan Daniel. Nepřispívá ale nastavení společnosti k tomu, aby takových lidí přibývalo?
Jistá jaderná inženýrka komentovala znásilnění a pokus o znásilnění spáchané nedávno v Plzni a Praze ukrajinskými mladíky tak, že „v každém národě je zhruba stejné procento zvrhlých hovad“ a protektorátní ministr to po ní zopakoval s ulehčením, protože si nemusel zbytečně odírat mozkové závity.
Jak to s těmi hovady je?
V nedaleké ukrajinské zemi, kde žijí desítky procent občanů hovořících jazykem země sousední, už žáčky na základních školách informují jejich vychovatelé, že je to jazyk nepřítele. Pro tyto děti má být vzorem člověk, jehož bandy ve jménu etnické a národní čistoty vyvraždily zejména v Haliči desetitisíce pokojných lidí.
Všichni víme, co pomohla masivní finanční podpora ultranacionalismu deklarovanému jako „boj za demokracii“ na Ukrajině stvořit. Člověk, který dosáhl na nejvyšší úřad v zemi tím, že jí slíbil mír, současný prezident Zelenskyj, má v důsledku neochoty ke skutečně mírovému urovnání sporu s Rusy a Ruskem na svém kontě dnes už statisíce mrtvých a zraněných. Na obou stranách. Stejně jako prezident Putin, který ale mír nesliboval.
Ano, bylo to Rusko, kdo po osmi letech provokací a čtrnácti tisících mrtvých na územích, jež se v důsledku nacionalistického tlaku s jeho podporou odtrhla, Ukrajinu napadlo. Mezitím však byly uzavřeny mezinárodně garantované minské dohody, jejichž skutečným smyslem však nebylo (jak se nedávno ukázalo) dosáhnout míru, ale získat čas na vyzbrojení režimu, jehož cílem bylo Rusy ponížit.
Je nesporné, že Rusové se v této válce dopouštějí rovněž zločinů. Zlo dostává ve válkách křídla. A tak z jedněch hovad povstávají jiná hovada.
Nenávist se propisuje do všech sfér společnosti. Článek na webu Akualne.cz například informuje o explozi domácího násilí na Ukrajině. Nedělejme si však iluze o tom, že by se ztráta úcty k lidskému životu nepromítla i na straně druhé. A že by válka přispěla ke kultivaci nějakých vznešených hodnot.
Můžeme čekat, že situace se bude zhoršovat?
Nebudeme, protože se tak už děje. Stačí nahlédnout do tzv. diskuzí na různých oficiálních webech. Vyhrne se na vás proud nenávisti zjevně formovaný jednostrannou výchovou i propagandou. Ten, kdo se snaží argumentovat věcně a ve prospěch jiného názoru, je okamžitě napaden. K akci není daleko. Jejich pokročilejšími projevy jsou akty orwellovsky označované jako „pomoc“. Vládnoucí moc nemá slovo mír ve svém slovníku. Reprodukuje nenávistné konstrukty a floskule bez sebemenší snahy o jiné řešení než pokračovat v násilí.
Jak ukázala vážně vnímaná oficiální jednání, taková „pomoc“ nespočívá v tom, že by se v případě podobných konfliktů hledalo východisko, jehož fundamentem budou pracně sjednané normy mezinárodního práva a důvěra. „Pomoc“ je v tomto případě pojem, za kterým si můžeme představit jen obzor naplněný zbraňovými systémy. Je víc než zřejmé, kdo má z této „pomoci“ prospěch.
Ukázalo se, že pro Západ a zejména země NATO jsou mezinárodní smlouvy typu minských dohod, ale i samotná Washingtonská smlouva, která je ve svém prvním článku zavazuje k udržování míru cestou jednání jen prostředkem lsti. „Demokratickým“ zemím je zcela lhostejné, že zkorumpovaný kyjevský režim tyto normy sabotuje, umlčel opozici, kriminalizuje nepoddajné církevní hodnostáře a hlavně posílá masu svých občanů do války, které se bylo lze při dobré vůli vyhnout.
Ultimativním cílem je „vítězství“. Jediným skutečným vítězstvím by ovšem byl mír, MÍR opírající se o zaručenou a kontrolovatelnou dohodu založenou především na respektu k právům lidí žijících na sporném území. Všechna je garantuje Všeobecná deklarace lidských práv přijatá OSN už před tři čtvrtě stoletím, ale dnes ignorovaná nejen těmito válčícími stranami, ale i dalšími státy (flagrantně je v současné době porušována např. v Lotyšsku).
Ne, nebudu psát, kdo určuje reálná pravidla hry a v pozadí si mne ruce. Vědí to všichni, protektorátní pohůnky samozřejmě nevyjímaje.
Vedení naší země by mohlo dělat přinejmenším totéž, co jiná středoevropská země. Ale mohlo by i víc, než jen nepřilévat benzín do ohně války a neživit požár nepřátelství. To si lze ovšem představit jen tak, že prázdné slouhovství bude nahrazeno suverénním rozhodováním.
Realita je zcela jiná. Co jiného, než ovčany, vulgo hovádka, v nás vidí imperiální slouhové, když nám v naší ohradě upírají svobodu konzumovat ve sportu, kultuře a dalších oblastech života to, co mohou svobodní lidé jinde v Evropě?
Kauzy, jež vyvrcholily zrušením koncertu Anny Nětrebko, nás degradovaly na nesvépravné stádo, o jehož pohybu rozhodují k tomu cvičení psi. Jak dlouho se ještě necháme takto urážet?
Ó, jak dobře by stávající policejní pětikoalici posloužila jako symbol pěticípá hvězda!
Na území ČR máme víc než šest set tisíc ukrajinských migrantů a uprchlíků. Svého času privilegovaných, nyní spíše poplivávaných Rusů žije u nás 42 tisíc. Vidět moc nejsou. Ale i oni mají svá zákonná a lidská práva. Ke konci či otupení nepřátelství mezi těmito dvěma skupinami nám jazykově příbuzných cizinců nepřispějeme dodávkami zbraní, ale úsilím o zprostředkování dialogu s nimi. Alespoň u nás.
Málokdo ví, jak se jmenuje ministr kultury současné vlády. Stal by se nepochybně okamžitě známým, kdyby jeho rezort zorganizoval veřejné a věcné debaty s ruskými občany. Vystoupení bez politických tlaků a proklamací. Podobně ve sportu. Veřejné debaty za účasti zástupců obou menšin.
Místo toho zažíváme restauraci totality provázenou z jedné strany strachem pohůnků z nelibosti cizí moci a ze strany druhé volností pro degradaci hodnot, o něž se opírá naše civilizace.
Opouštíme naše obranné linie a necháváme si redukovat svobodný prostor na stále se zmenšující ohrady. S lichou nadějí, že do něj nám už nikdo nezasáhne.
Je jiná cesta, než zvednout hlavy?