Historik Jiří Malínský píše polemicky o dnešním 55. výročí událostí 21. srpna 1968.
Mohlo by se zdát, že padesát pět let po bouřlivých událostech Ledna 1968 není už co říci. Pročtení současných připomínek tohoto bolestného výročí však zakládá prostor pro právě opačné závěry. Jsme sice, zdá se, vzdáleni primitivnímu antikomunismu devadesátých let, který šablonovitě předpokládal nebo tvrdil, že události let 1968–1969 byly vnitrokomunistickou účelovou politickou hrátkou (poněkud to připomíná někdejší dobové rozbolavělé pocity některých osmašedesátníků tvrdících v počátcích normalizace, že vše bylo od počátku promyšlenou moskevskou intrikou, jejímž smyslem bylo prosazení sovětských základen v Československu). Ale v lepším případě se pravdě (nikoliv narativu) alespoň poněkud blížíme.
Jako modelový příklad bych vzal čerstvé interview s přemýšlivým historikem doc. PhDr. et JUDr. Jakubem Rákosníkem, PhD. Globálně schválené zardoušení pokusu šmeralovského reformního komunismu o socialismus s lidskou tváří zúžilo prostor pro uplatnění reformních myšlenek na několik horečných měsíců jara a léta 1968, ale úsilí o jeho úplné potlačení (stalinistická kontrarevoluce) trvalo dalšího téměř půldruhého roku; od okamžiku nelze očekávat časoprostor pro dotváření historických mezníků.
Rákosník prokazuje na druhé hlubokou znalost dobových reálií včetně výstupů intelektuálních odborných týmů šedesátých let (Ota Šik, Zdeněk Mlynář, Radovan Richta) a zmiňuje i vazbu Pražského jara na chruščovovské „tání“. Jeho pohled respektuje také spolehlivě doložený intelektuální potenciál reformních komunistických intelektuálů a v zásadě přesně pojednává (popisuje) jeho základní konkrétně historický rozměr. Historikova zobecňující interpretace z toho plynoucích faktů a souvislostí však už tak jednoznačná není.
Chybí tu – to vykládá i nekomunistickou, neméně významnou část Ledna zahrnující významnou část poúnorového exilu – odkázání na odkaz reformních snah poválečné Třetí republiky. Zcela také absentuje alespoň zmínka o vysočanském XIV. sjezdu; jeho demokraticky zvolení delegáti v závodní jídelně ČKD mluvili nejen jménem KSČ, ale celého pobouřeného českého a slovenského národa. Informace ze sjezdového jednání byly předávány do ilegálních svobodných médií (Československého rozhlasu a Československé televize) a do řad okupantů a kolaborantů vnášely nejistotu a strach.
Neúspěch KGB usilující o jeho rozehnání vedl k zapomnění o původních záměrech komunistických reformátorů. Čtrnáctý sjezd měl – jak dokazují jeho dokumenty – uvodit obsáhlou veřejnou diskusi o dalším směřování společnosti; měla být uzavřena řádným XV. sjezdem r. 1971 (sovětským vedoucím politikům z pochopitelných také vadil nejvíc). V tomto ohledu biľakovská Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ bezděčně sledovalo původní reformní časový rozvrh. (Není zřejmě náhodou, že v českém a slovenském prostředí byly jeho dokumenty vydány-zveřejněny individuální inciativou až v roce 2018, ačkoliv v českém znění byly dostupné od r. 1969, kdy byly ve Vídni vydány Jiřím Pelikánem.)
Mezinárodní souvislosti Ledna 1968 byly neméně významné. Stalinistická reakce Moskvy a jejích satelitních států byla očekávatelná. Historické novum Pražského jara tkvělo právě jednak v jeho komunistickém zakotvení, jednak ve snaze nerušit teheránskopostupimské strukturování světa. Historicky navazovalo na podobné reformní snahy Jugoslávie, jednak chtělo být programovým návratem k původním humanistickým ideálům – značně utopickým – světa, kde spravedlnost, láska a rovnost nedovolí v převládnutí jejích protikladů. V tomto smyslu se blížilo i představám levice tehdejší globální sociální demokracie.
Dubčekovo reformní lavírování nebylo tedy bezradností, ale naopak bojem o získání času pro nerušené jednání rychle se blížícího čtrnáctého mimořádného sjezdu KSČ. Pokud co děsilo Varšavský pakt, byl to dynamický, v dobových souvislostech až neobvykle rychlý demokratický a neformální průběh mimořádných okresních a krajských konferencí s řadou personálních návrhů, které prolamovaly dvacetileté stereotypy (Biľak nebyl zvolen ani delegátem); z pohledu Moskvy byla ztížena i kontrola obsahu a zaměření připravovaných podkladových textů pro delegáty sjezdu. Bratislavská dohoda byla pro Dubčekovo vedení v jeho očekáváních zárukou-pojištěním řádného průběhu reformního sjezdu; pro Varšavský pakt pak naopak snahou zamezit stůjcostůj jeho konání (Brežněvova koncepce omezené státní suverenity). Za zmínku stojí i to, že nekomunističtí reformátoři Pražského jara tento postoj reformní většiny Dubčekova vedení sdíleli a solidárně podporovali.
Západ se choval k Lednu 1968 podobně jako k jiným obdobným snahám uvnitř sovětizované části Evropy. V žádném případě, maje dost svých vlastních problémů, se nezamýšlel přímo angažovat na straně Prahy; proto se omezoval na projevy bezzubých mravních sympatií a posléze účinnou podporu posrpnových československých utečenců. To, co ho proto zajímalo nejvíce, bylo zachování železné opony a záruka, že Sovětská armáda nevtrhne na západoněmecké území; tuto záruku znepokojená Moskva také Washingtonu včas dala (Dobryninova mise; Dobrynin byl velvyslancem SSSR v USA v letech 1962–1986).
Rákosník také pomíjí důležitý rozdíl v revoltě mladých roku 1968 mezi ČSSR a Západem; Dubček byl symbolem Ledna 1968 a prezident armádní generál Ludvík Svoboda se těšil také jejich úctě. V Československu tedy v Lednu 1968 došlo k sepětí mladé a střední generace. Pokud vím, nedocházelo také k zpochybňování učebních osnov a výuky tehdejších vysokých škol.
A tak nezbývá než se dostat k poslední Rákosníkově myšlence o absenci vůdců v srpnu 1968. Odpor československého obyvatelstva proti okupantům byl pozoruhodný; přímá vojenská konfrontace s okupačními vojsky založená na armádě protkané řadou stalinisticky (dobově konzervativně) smýšlejících nižších i vyšších důstojníků včetně řady generálů rozkolísaných ve svém vnímání kázně a principu nedílné velitelské pravomoci byl jistou sebevraždou v řadě případů i fyzickou.
Navíc čas k potřebným krokům se nepočítal na týdny a měsíce, nýbrž na dny a hodiny. Reformní členové Dubčekova vedení byli okupanty zatčeni a vězněni v Polsku a posléze SSSR; ozvěnově přežívající stereotypy poúnorového myšlení byly posilovány o hrozbu německé revanše (i když již zeslabeně vnímanou). Nejúspěšnějším aktem protiokupační rezistence bylo odsuzující stanovisko předsednictva ÚV KSČ z noci z 20. na 21. srpna 1968 a následný, mimořádně dobře organizačně zvládnutý vysočanský sjezd. Československá srpnová rezistence 1968 je srovnatelná s finskou protisovětskou obranou čtyřicátých let.
21. srpen 1968 je také počátečním bodem přímé historické autodegenerace globálního komunistického hnutí. V plné nahotě ukázal odvrácenou tvář stalinistického komunismu, otřásl jednotou světového komunistického hnutí, téměř zlikvidoval možnou snahu o obnovu Třetí komunistické internacionály a nelze popřít přímou souvislost mezi následnou degenerací (v dobovém SSSR nazývané eufemisticky dobou stagnace) tzv. světové socialistické soustavy v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kterou urychlil jak Závěrečný akt konference v Helsinkách, tak oba světové ropné šoky, které ho provázely.
21. srpen je tedy symbolickým globálním datem vyhasínání stalinistického komunismu a počátkem jeho stále patrnějšího ideového planění. Zhruba do r. 1973 (do doby prvního ropného šoku) lze také odhadnout možný přínos a objevnost tzv. Šikovy reformy.