Levicový sociolog Boris Kagarlickij se stal dalším terčem perzekucí kritiků vlády a války v Rusku, píše Veronika Sušová-Salminen.
Zatímco západní a naše česká média zaujal rozsudek nad Alexejem Navalným, který v dostal dalších 19 let vězení za svojí politickou činnost, zatčení jednoho z nejvýznamnějších ruských marxistů a levicových myslitelů, sociologa a sovětského disidenta Borise Kagarlického 25. července, se přešlo více méně mlčením. Boris Kagarlickij byl zatčen v souvislosti s podezřením z „ospravedlňování terorismu“. Soud nařídil prozatím dvouměsíční vazbu, která byla znovu potvrzena a Kagarlickij se už ocitl na seznamu „teroristů“. Pikantní je, že profesora Moskevské vysoké školy sociálních a ekonomických věd Kagarlického soudí v republice Komi na severozápadě Ruska, kam byl převezen z Moskvy. Důvody k tomu si lze jenom domýšlet, ale soudní případ tu rozhodně není moc na očích, zatímco Kagarlickij je skutečně světově známý ruský sociolog. Na svém kontě má asi patnáct v angličtině vydaných knižních titulů, které publikoval ve známých nakladatelstvích jako je Verso Books, Routledge nebo Pluto Press.
Za takto kvalifikovaný čin Kagarlickému nyní hrozí buď peněžní pokuta nebo odnětí svobody mezi pěti až sedmi roky. Důvodem pro obvinění má být zřejmě komentář Kagarlického k výbuchu Krymského mostu v roce 2022. Nutno dodat, že Kagarlickij nemá podobné problémy se zákonem poprvé. Kvůli svým politickým názorům měl ale Boris Kagarlickij problémy už v 80. letech za sovětského režimu, kdy byl mimo jiné vyšetřován i za vlastizradu. V roce 2020 byl zadržen za účast na protestech proti ústavním změnám v Rusku a v roce 2019 byl 10 dní ve vězení za účast na mítinku KSRF proti volebním podvodům. Později byl Kagarlickij zařazen na seznam zahraničních agentů, před tím sem bylo zaregistrováno i jeho (dnes v likvidaci) Centrum globalizace a sociálních hnutí. Nyní se tento levicový intelektuál dostal pod tlak už otevřeně cenzurních zákonů, které byly zavedeny krátce po invazi na Ukrajinu.
Názorově prošel Kagarlickij určitým vývojem. Zhruba do roku 2017 podporoval oficiální ruský narativ „Krym je náš“ a politiku Ruska vůči Ukrajině po Euromajdanu, které souvisely méně s nějakým ruským nacionalismem autora a více s jeho pohledem na svět prizmaty teorie světosystému. Někteří samozřejmě tyto postoje vidí jako důvod, proč si Kagarlickij ruskou basu zaslouží. V posledních době se z Kagarlického stal otevřený kritik současné války a Vladimira Putina a jeho politického režimu (ke kterému měl kritický postoj už dříve). Například v roce 2021 pojmenoval současnou ruskou politiku „administrativním řízením voličů“ a ne politikou. Invazi na Ukrajinu nazvalv březnu 2022 „klasickou chybou všech vlád, které nejsou připraveny přistoupit k opožděným a objektivně nevyhnutelným reformám“ a celou avanturu dlouhodobě z různých stran veřejně kritizoval. Na rozdíl od řady jiných do zahraničí neodcestoval, zůstával v Rusku.
Zdá se, že současný případ se má týkat následujícího postu v sociální síti Telegram. Celý ho odcitujeme:
„Do ruské státní mluvy přibyl nový termín. Už máme ‚vatu‘, ‚záporný růst‘, ‚gesto dobré vůle‘, ‚přeskupení‘… Teď máme ‚incident“. To když výbuch zničí klíčový strategický objekt – nejdražší a nejstřeženější most na planetě.
Z vojenského hlediska je význam toho, co se stalo, víceméně jasný. Nastanou problémy se zásobováním. A nejen na Krymu, někdo tyto problémy vyřeší. Není však vyloučeno, že než najdou řešení, nastanou nové potíže, ještě vážnější.
Kromě vojenské strategie je tu ale také ekonomika a politika.
Krymský most byl od okamžiku svého otevření nejen strategickým, ale i symbolickým objektem, hlavním výdobytkem Putinovy éry a hmotným důkazem toho, že v naší zemi lze i na pozadí totálního rozkrádání a neefektivity dosáhnout praktických výsledků, pokud se investuje 400-500 procent technologicky potřebných prostředků.
Nyní je most mimo provoz a již se ustavuje komise, která má zkoumat příčiny a následky ‚incidentu‘. Nepochybuji o tom, že zainteresovaní lidé právě teď připravují odhady finančních prostředků, které je třeba na obnovovací práce vyčlenit, a potenciální dodavatelé už chystají kufříky s penězi, které je třeba odnést na příslušné úřady, aby získali hodnotnou zakázku.
Jde jen o to, aby si nevybrali špatný úřad. Vždyť umístění těchto úřadů a jejich obyvatel se může v blízké budoucnosti změnit. A to více než jednou.“
Kagarlického text je nepochybně velmi kritický k současné vládě, je také ironický, nicméně k tomu vyhodnotit slova „z vojenského hlediska je význam toho, co se stalo, víceméně jasný“ a „budou problémy se zásobováním“ jako ospravedlnění terorismu, je absurdní. Ovšem absurdita není v časech represí (vzpomeňme například mccarthismus 50. let či jiné politické procesy) často vůbec argument. Tupost a svévolnost mají totiž cíleně pré. Kagarlickij zřejmě čelí problémům kvůli svým politickým názorům en bloc, včetně těch protiválečných. Válka vyžaduje jeden názor a kritika vlády v ní není vítána. „Jsme ve válce“ má v ruském případě už mnohem drsnější podobu, neomezuje se jen na vyhazovy z práce, zákazy, pokuty nebo jiné formy zastrašování. Protiválečné postoje a názory se v současném Rusku stále častěji trestají vězením a pro Kagarlického je přitěžující skutečnost, že je sám také velmi otevřeným kritikem současných poměrů v Rusku, i když z levicových (ne liberálních) pozic.
Veřejně po osvobození a zastavení politického pronásledování ruského intelektuála Kagarlického volají napříkladJean-Luc Melanchon, Jeremy Corbyn, Slavoj Žižek, Donatella de la Porta, Ettiene Balibar, Naďa Tolokonnikova a dále pak Naomi Kleinová, Jannis Varufakis a řada dalších. Protest poslala Strana evropské levice, za Kagarlického se postavil americký časopis The Nation a mnozí další.
Nenechme se mýlit, zvýšená represe je obvykle důsledkem ztráty legitimity, oprávněnosti nějakého režimu nebo uspořádání. Válečná logika na represe spoléhá pod pretextem nového významu bezpečnosti a nutnosti čelit hrozbám a nepřátelům, jejichž řady se postupně a nepředvídatelně rozšiřují napříč názory a ideologiemi. Nepřítelem číslo jedna jsou ti, kteří proti válce veřejně vystupují. Platí to s některými rozdíly a nuancemi bohužel jak v západních společnostech, v našem českém případě, tak i v případě Ruska, jak ukazuje tento nikoliv jediný případ. To, že jsou terčem těchto represivních praxí intelektuálové z humanitních oborů, kteří mají v popisu práce kritickou reflexi společnosti a demokratickou kritiku moci (tedy pokud svoje poslání berou vážně a nezabývají se místo toho prorežimní propagandou), je přitom příznačné.