Małgorzata Kulbaczewska-Figat píše v druhé reportáži o turówském dolu o starší historii dolu po skončení druhé světové války a změně hranic.
Článek je pokračování investigativní, česko-polské reportáže o dolu Turów. Dnešní díl zkoumá starší dějiny dolu po skončení druhé světové války, kde se důl ocitl v nových hranicích.
V květnu 1945 končí v Evropě druhá světová válka. Konference „velké trojky“ mocností určují nový průběh hranic. Polsko ztrácí svá východní území ve prospěch SSSR a získává část Východního Pruska, Západní Pomořansko, Lubušsko a celé Horní a Dolní Slezsko. Spolu s tím Polsko ztrácí kus historické Horní Lužice, která kvůli tvaru svých hranic, jež jako by se tlačily hluboko do Československa, brzy získá neoficiální název Turoszówský výběžek.
Hranice na Lužické Nise rozdělila město Görlitz na německé centrum a polské předměstí, které se nyní stalo Zhořelcem (polsky Zgorzelec) a začalo se rozvíjet jako samostatné centrum. Přerušila vazby obcí na pravém břehu řeky s Zittau, pro Slovany Žitavou, ležící na levém břehu. Přerušila také průmyslový komplex Hirschfelde, který o necelá tři desetiletí dříve založila saská vláda.
V roce 1917 saská vláda odkoupila starší závody od soukromých vlastníků a zřídila komplex sestávající z povrchového dolu, elektrárny, briketárny, dílen, skladů a spojovací železniční tratě.[1] V roce 1945 byl důl Hirschfelde umístěn na pravém, polském břehu Nisy, elektrárna a dílny na německé straně a celek pod správu sovětské vojenské správy. V srpnu 1946 Sovětský svaz rozhodl o předání povrchového dolu Polsku, ale bez technického inventáře, který zůstal na druhé straně řeky.
Polsko také muselo pro důl přijmout nové zaměstnance, kteří nahradili 1 200 německých pracovníků. Dne 23. listopadu 1946 byla dokončena technická přejímka. Dne 23. února 1947 byla podepsána předběžná dohoda o předání povrchového dolu Polsku se závazkem, že důl bude i nadále dodávat potřebné množství uhlí pro německé elektrárny.[2] Z Hirschfelde se stal Důl Hranice. O něco později se z Turoszówa stane Turów, když Stanisław Kulaga, polský správce Turoszówa, překroutí název obce.[3] Dne 18. června 1947 zapsal ministr průmyslu a obchodu Hilary Minc povrchový důl do rejstříku polských průmyslových podniků.[4]
V době, kdy polští delegáti podepisovali předávací protokol, se v oblasti Turoszówského výběžku již usazovali noví obyvatelé.
Ještě v květnu 1945 se v Horní Lužici usídlovali se svými rodinami demobilizovaní vojáci 2. polské armády, kteří do oblasti vstoupili několik dní po sovětské armádě. Pro obyvatele východních zemí připojených k SSSR začíná nový život na novém konci Polska. Zůstávají zde Poláci, ale také Bělorusové nebo Lotyši, kteří byli za války deportováni do Lužice na nucené práce v Říši. Aby se všichni mohli domluvit, zůstane ještě nějakou dobu hlavním dorozumívacím jazykem na dole němčina.[5] Tuto mozaiku můžete vidět v prvních polských názvech ulic v koloniální osadě: Německá, Francouzská, Lidí zpoza Bugu. Ulice Kurzańska dodnes vede před kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie v Bogatyni: vedla do Strzegomic, které první osadníci nazývali Kurzany. Stejně jako vesnici v Berežanské oblasti na dnešní západní Ukrajině.
Dne 1. září 1946 se na místo hlásí skupina deseti dozorců z dolu Dębieńsko v hornoslezském městě Czerwionka-Leszczyny. Jakmile získají hornickou kvalifikaci, začnou tvořit polskou posádku. Povede je Konrad Dusza, který brzy nastoupí na pozici dispečera provozu v dole. Počet polských pionýrů se každým dnem rozrůstá a postupně nahrazuje německé horníky, i když ti budou v osádce vidět až do padesátých let. Přidávají se k nim další Hornoslezané a také Poláci, kteří před válkou emigrovali za prací do dolů v severní Francii a Belgii.[6] Nejprve dorazili do Zhořelce a pak se vydali na jih po silně erodované silnici. Dnes, kdy je Turoszówský výběžek opět přístupný pouze po této silnici, je poměrně snadné si představit, co viděli na cestě do svých nových domovů. Projížděli vesnicemi Radomierzyce, Ręczyn, Krzewina, Bratków, které ještě před tuctem let byly Radmeritz, Reutniz a Grunau. V Działoszyńi (dříve Königshain, odtud první poválečný název – Königshain) viděli ze silnice štíhlou siluetu barokního kostela. Pak ještě necelých deset kilometrů přes pole a začínala zástavba obce, jejíž název evokuje příslib prosperity. Německy se vesnice jmenovala Reichenau: die Aue znamená louky, bažiny, reich znamená bohatý. Polská správa ji hned po válce a od roku 1947 nazývala Rychwałd – Bogatynia. V Polsku také Bogatynia získala městská práva.
Ale slibovanou prosperitu si nově příchozí musí vybojovat vlastníma rukama.
„Rychwałdský proletariát žije a pracuje v tak nepříjemných podmínkách, že navzdory práci z mé strany tomu bez pomoci vyšších činitelů nedokážu zabránit (sic!)“, stěžoval si v listopadu 1946 v dopise národní radě ve Zhořelci předseda místní pobočky Odborového svazu textilních dělníků a zaměstnanců v Polsku Stanisław Kwiatkowski. Vyjmenoval celý seznam neduhů: „nedostatek uhlí (přestože jsme již uprostřed zimy); lůžkovin (zabrané a odvezené lupiči); obuvy (nedostali jsme žádné příděly); oblečení (jak již bylo uvedeno výše); komunikace (pouze špatná dálnice je spojením); mléka pro děti; pohostinství; čítárny; kina a divadla; řádné policejní péče (4 příslušníci Občanské milice)“.[7] V roce 1947 bylo v dole 356 pracovníků, o rok později již 850. Noví pracovníci dolu dostávají 5 000 zlotých na rozvoj, ale pro mnohé je v Bogatyni nedostatek bytů. Jsou ubytováni ve vesnicích podél silnice ze Zhořelce a do práce – brána dolu je od centra Bogatynie vzdálena téměř 4 km – chodí pěšky. Základní potraviny přivážejí osazenstvu zaměstnanci dolu na vozech tažených koňmi, které si půjčují od vojenských osadníků, ve dnech, kdy služebně cestují na inspektorát hnědouhelného průmyslu v Lubani. Teprve časem je zřízena závodní jídelna, v Zatoni, která se v roce 1973 stane severním okresem Bogatynie, začíná fungovat hostinec „Na křižovatce“ a v nedalekém Trzcinci denní stacionář „U beránka“. Bogatynia také stále vypadá jako velká vesnice s dlouhými ulicemi a budovami roztroušenými podél nich: po většinu své historie byla vesnicí a nemá typický městský půdorys. Kanalizace byla vybudována v roce 1945.[8]
„První roky byly pro Bogatyni, ale i pro důl naprostým nedostatkem společenství. Lidé zde žili vlastně z měsíce na měsíc,“ uzavírá Adam Szpotański, badatel historie Turoszówské pánve.[9] Teprve – nebo snad už? V roce 1949 Stanisław Hofman, jeden z průkopníků polské hornické party a tvůrce prvního systému norem a účtů v dole, ve své výroční zprávě napsal: „Lidé, kteří se zde ocitli náhodou, z dolu odešli. Ti, kteří s dolem spojili svou existenci, svou budoucnost, svůj osud, zůstali…“[10]
V roce 1954 měl důl Turów již 1400 zaměstnanců a potraviny se do Turoszówského výběžku již nedovážely koňskými povozy – v roce 1952 byla otevřena železniční trať z Mikułowa do Turoszówa. O rok později polští geologové zveřejňují výsledky průzkumu ložisek hnědého uhlí. Odhadují, že na tomto území se nachází přibližně 18 milionů tun. To stačí na 45, možná 50 let těžby.[11]
Skutečné vyhlídky se však teprve otevírají. Ještě v roce 1946, během jednání o předání dolu, se polští delegáti dozvěděli, že sovětská správa hodlá do dvou let otevřít další povrchový důl pro závod Hirschfelde na levém břehu Lužické Nisy. V krátkodobém horizontu by uhlí z Turówa již Hirschfelde nepotřebovalo – nebo by alespoň většina vytěžené suroviny zůstala v Polsku. Mohla by ji využít nová polská elektrárna.[12] Pokud ovšem úřady uváží, že poválečné hranice jsou stabilní a nebudou znovu překreslovány.
Poznámky:
[1] Red. H. Izydorczyk, Kopalnia Węgla Brunatnego Turów 1947-2022, Polska Grupa Energetyczna Górnictwo i Energetyka Konwencjonalna SA, Oddział Kopalnia Węgla Brunatnego Turów, Bogatynia 2022, s. 14.
[2] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska. Monografia miasta i gminy Bogatynia w okresie 1945-2010, Biblioteka Diecezji Legnickiej, Legnica 2019, s. 114; Kopalnia Węgla Brunatnego…, s. 15.
[3] Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla: opowieść o turoszowskiej braci, Kopalnia Węgla Brunatnego Turów, Bogatynia-Zgorzelec 2002, s. 35.
[4] Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 34.
[5] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 116; Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 35-36; Kopalnia Węgla Brunatnego…, s. 15.
[6] Kopalnia Węgla Brunatnego…, s. 15; Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 34-35.
[7] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zbiór nr 49 (Powiatowa Rada Narodowa w Zgorzelcu), sygn. 49 (Sprawozdania miejskiej rady narodowej w Bogatyni (Rychwałdzie)), k. 1.
[8] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 73 i 115-117; Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 42-43.
[9] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 117.
[10] Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 39.
[11] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 116-119.
[12] Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 27-28.
Na přípravě reportáže se podíleli Piotr Lewandowski, Iwona Lewandowska a Czesław Kulesza.
Seriál investigativních reportáží v česko-polské kooperaci vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.
Journalismfund.eu v rámci své finanční podpory nezasahuje do práce novinářů a zaručuje jim naprostou nezávislost v jejich práci.
