Rozhovor: S etnologem a historikem Adamem Votrubou jsme hovořili o jeho nové knize věnované lidové písni v Čechách.
Veronika Sušová-Salminen: Co bylo hlavní inspirací pro knížku? V úvodu píšeš, že jsi vlastně psát ani nechtěl.
Adam Votruba: Já se dlouhodobě zajímám o hudební stránku lidové písně, ale vždy mě lidová píseň zajímala hlavně z regionální perspektivy. Nepředstavoval jsem si, že bych se někdy pokoušel o širší syntézu. V jednu chvíli jsem si ale uvědomil, že můj pohled se už velmi liší od toho, jaký dnes panuje v našem akademickém prostředí. Může za to tak trochu práce slovenského hudebního vědce Jozefa Kresánka. Jeho kniha o slovenské písni zásadním způsobem proměnila můj pohled na lidovou píseň. Kresánek svou práci vydal již v 50. letech, tehdy byla skutečně převratná. V téže době se i v jiných evropských zemích zásadně měnil pohled na tonalitu lidové hudby. Slovenská etnomuzikologie se díky Kresánkovi a dalším badatelům dostala na evropskou úroveň, zatímco česká věda začala poněkud zaostávat. Šlo mi tedy mj. o to použít na českou lidovou píseň metody, které měly být podle mě aplikovány už dávno.
Knížka se věnuje a název to prozrazuje lidové písni. Je to možná zbytečná otázka, ale přesto se zeptám, co je vlastně lidová píseň?
Určitě to není triviální otázka. O podstatě lidové písně se vedou dlouhodobě spory. Jedním z nejdůležitějších znaků je ústní tradování. Lidové písně se po dlouhá staletí vůbec nezapisovaly, byly součástí orální kultury a uchovávala je výhradně lidská paměť. Nejpodstatnější je ale to, že lidová píseň vzniká jako výsledek určitého evolučního procesu. Nemá konkrétního autora, na její výsledné podobě se svými vědomými i bezděčnými zásahy podílí řada lidí, kteří se navzájem ani neznají. Spory se vedly právě o autorství lidové písně. Pozitivistická vědecká generace odmítala představu kolektivního autorství, což je však závěr, který neodpovídá doloženým faktům, ale spíše individualistické filozofii moderní doby. Lidová píseň nevzniká jako umělecký počin, ale postupným vývojem a přetvářením starších písní.
Tady se nabízí ještě jedna otázka: jaká byla, řekněme, sociální úloha lidové písně? Proč si je lidi předávali a měnil se význam kontextem?
Sociální úloha nebyla zas tak odlišná od té, jakou plní hudba a umění i dnes. Jiné je to, že tradiční vesnice byla nejen hospodářsky ale i kulturně téměř soběstačná. Lidé neměli rozhlas, televizi, gramofon, „empétrojky“. Jejich hudební vyžití spočívalo v tom, že si zazpívali, často při práci, nebo zašli na taneční zábavu, kde jim ke zpěvu hrála kapela. Kromě toho se samozřejmě zpívalo v kostele, kde se ale nezpívaly lidové písně. Píseň navíc byla hudbou i poezií zároveň, slova byla důležitější a závažnější než třeba v dnešní populární hudbě. Je také pravda, že tradiční písně měly svou praktickou funkci, nejen při tanci, ale i při různých zvycích a rituálech. Kontext byl tedy důležitý a zpívat např. obřadní píseň mimo zvykovou situaci bylo nemyslitelné. Mimoto se i znění písně mohlo přizpůsobovat okolnostem.
Dovedeme nějak určit nejstarší lidovky v českém prostředí?
Stáří lidových písní jednoznačně určit nedokážeme. Můžeme pouze říci, že určitá píseň je tzv. vývojově starší než jiná. To znamená, že používá formy, o nichž víme, že jsou archaické. Nedokazuje to však stoprocentně, že píseň nemohla vzniknout v nedávné době. Jako příklad uvedu stichickou formu – tu mají písně, kde zpěvní jednotkou není sloka, ale verš. Jednoduše řečeno: každý verš se zpívá na stejnou melodii. Pro středoevropskou píseň je typické, že se skládá ze slok, stichická forma je tedy v našem prostředí zastaralá. Jsou však i jiné ukazatele. Hodně „staré“ jsou např. tetrachordální písně, které jsou v Čechách velmi vzácné, spíše je nacházíme na Slovensku, částečně na Moravě a ještě více v jihoslovanském prostředí. Jen výjimečně se dovídáme o lidové písni ve starších písemných pramenech. Například v kancionálech ze 16. století se podařilo objevit některé lidové melodie díky autorům kancionálů, kteří tu a tam poznamenali, že uvedená náboženská píseň se zpívá na melodii jiné tehdy obecně známé písně. V ojedinělých případech jsme pak schopni tyto nápěvy z kancionálů spojit s lidovou písní zapsanou v 19. století. Je to např. u písně „Proč kalina v struze stojí“.
Všimla jsem si, že věk se dá zhruba určit i tím, o čem píseň zpívá. Vím, že ses zajímal hlavně o hudební stránku lidové písně, nicméně máš přehled o čem lidové písně vyprávějí.
To je pravda. Určit stáří písně lze relativně dobře tam, kde se píseň týká některé historické události, např. konkrétní bitvy nebo popravy zbojníka. Jsou v tom určitá úskalí, ale obecně lze předpokládat, že např. píseň o bitvě u Kolína vznikla někdy krátce po této události. Indicií mohou být také reálie v textech. V písni „Já řezník, ty řezník“, zapsané v 19. století, se zpívá o tom, že 15 grošů je 45 krejcarů nebo půl tolaru, přičemž tento mincovní kurz platil v letech 1616 až 1619. U většiny písní však žádné podobné vodítko nemáme. Nejběžnější je milostná tematika, která je sama o sobě nadčasová. Také platí, že často se písně jen dobově aktualizovaly: „Turek“ v textu se vyměnil za „Francouze“ a z písně o tureckých válkách se stala píseň o napoleonských válkách.
Píšeš o tom, jak došlo mezi 16. až 19. stoletím k „odchodu“ elit z lidové kultury. Týkalo se to i hudby? Co se stalo v 19. století, když se do města, a dokonce ke dvoru (a nakonec i do světa) dostává polka, která má původ v českém lidovém prostředí?
Ano, týkalo se to i hudby. „Odchod“ elit z lidové kultury popsal britský historik Peter Burke. Jde o dlouhodobý proces, kdy se vyšší společnost přestává zapojovat do kulturního života nižších vrstev. Ve středověku se na něm ještě podílela. Na konci popsaného procesu pak najednou vzdělanecké elity objevují lidovou kulturu jako něco exotického a zajímavého. Nikdy sice úplně neustal proces vzájemného ovlivňování, v době romantismu se však inspirace lidovou kulturou stala nečekaně módní záležitostí. Příběh polky je jedním z případů, kdy se společenský tanec inspiruje tancem lidovým. Obliba určitého tance ve vyšším prostředí pak mnohdy vedla k jeho mezinárodnímu rozšíření, takže přetvořený lidový tanec se za zprostředkování vyšších vrstev mohl rozšířit do lidové kultury dalších národů. To platí o polce, o valčíku, o čardáši aj. Každé prostředí si ovšem převzatý tanec přizpůsobovalo takříkajíc k obrazu svému.
Knížka se do detailu věnuje vlastně strukturálnímu rozboru lidových písní v Čechách, ale také srovnává. Je na české lidové písni něco typicky „českého“?
Česká píseň má určitě svůj specifický styl. Samozřejmě se lidová píseň liší i regionálně, není jednotná, o Moravě to platí ještě víc než o Čechách. Snažil jsem se všímat si toho, co má píseň v Čechách společného s písněmi okolních národů. Například relativně vyrovnané zastoupení dvoudobého a třídobého rytmu nacházíme v Čechách, v Polsku a v Německu. Naproti tomu na Slovensku, v Maďarsku a ještě i na jihovýchodní Moravě jednoznačně dominuje rytmus dvoudobý. Charakter české písně tak utváří mix různých hudebních vlastností, které ji spojují s písněmi okolních národů nebo odlišují. Zajímavý mi v tomto ohledu přijde fenomén označovaný jako rytmické zúžení – tento název zavedl maďarský skladatel Béla Bartók. Je to jev typicky česko-slovenský. Oblast nejhojnějšího výskytu písní založených na principu rytmického zúžení zahrnuje Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. U okolních národů je rytmické zúžení méně časté a třeba v německé písni ho nenacházíme vůbec. Jeho podstatou je, že verše uprostřed sloky jsou z hlediska hudebního času kratší než verše na jejím začátku a na konci. Přitom všechny verše mají stejný počet slabik. Takže jednou se stejně dlouhý nebo i stejný verš zazpívá např. na tři takty a potom jen na dva, pak zase na dva takty a potom opět na tři. Ze známých písní obsahují rytmické zúžení třeba písnička „Černé oči, jděte spát“, „Ach, synku, synku“, „A já su synek z Polanky“, ze slovenských je to „Červený kantár, biely kôň“ a mnohé další.
Lidovky se učí ve škole v rámci hudební výchovy, ale postavení lidové hudby zdaleka už není to, co bylo. Instagramové generaci tenhle žánr nic moc neříká. Je to škoda nebo je to spíš přirozený proces?
Platí obojí. Řekl bych, že lidové písně se dnes už ve škole učí mnohem méně, než to zažila ještě moje generace. Přitom jsou pro učení zpěvu ideální, protože jsou snadno „zpívatelné“. Člověk se na nich učí hudebnímu myšlení, které mu pak otevírá svět vážné hudby. Zdaleka to není jen kvůli tomu, že z lidových písní mnozí skladatelé čerpali. Navíc je v nich obsažen kus dějin. Jenže obecně platí, že lidé zpívají méně a méně. Nejde tedy jen o lidové písně, ale o zpěvnost vůbec. Podle mých zkušeností získaných při sbírání lidových písní začíná tenhle trend už v generaci lidí narozených ve 40. letech. Tady bychom se možná dostali i k filozofii vzdělávání. Předměty, které člověka všestranně rozvíjejí a kultivují, jako umění a tělovýchova, jsou na okraji zájmu, možná ponechány na rodině. Nejdůležitější je, aby byl člověk připraven na trh práce (proto angličtina a počítače). Žijeme pod vládou ideologie, která chápe člověka jako zboží a ekonomický zdroj. Obávám se, že trend, kdy necháváme ležet ladem důležité části lidského mozku, se nemůže neprojevit na průměrné inteligenci lidí. Ovšem, když si dospělí jen tak pro zábavu nezpívají, tak těžko k tomu mohou vést děti.
Adam Votruba: Lidová píseň v Čechách. Národní muzeum: Praha 2022 ISBN 978-80-7036-706-3