Publikujeme povídku Michala Černého pojednávající o událostech kolem 17. listopadu 1989. Autor  přináší svědectví, které je poněkud šokujícím pohledem na dobu před 34 lety.

Prolog

Následující příběh se skutečně stal. Kdyby někomu postavy v této povídce připomínaly osoby z reálného života, nemusí se jednat o podobnost čistě náhodnou. Především v případech, kdy by někdo poznal postavu studenta pedagogické fakulty v Plzni, jenž je v povídce popisován jako „Fin s promodralými rty,“ žádám o spolupráci – zašlete mi prosím jeho aktuální adresu. V nejbližší době po obdržení této informace bych ho pravděpodobně navštívil – společně s bývalými spolužáky a baseballovou pálkou.

Pátek, 17. listopadu 1989

Dneska jsme s naší třídou odjeli na školu v přírodě do Chlumu u Třeboně. Cesta autobusem ušla, bylo mi sice blbě, ale naštěstí jsem se nepoblil. Měl jsem teda namále, už jsem si připravoval igelitovej pytlík. Poblil se akorát Jára, kterej vždycky machruje, že se v autobuse nikdy nepobleje, protože je zvyklej z domova na auto. Teď se ale přežral jitrnic nebo čeho, a ještě ke všemu ho v autobuse někdo praštil do žaludku.

Do Chlumu jsme dorazili večer. Vystoupil jsem z autobusu, spatřil setmělý dřevěný chatky, osada svítila do noci, roj mihotajících se světýlek připomínal rudný doly s komíhajícími se lucernami permoníků. Do dáli se rozprostírala velká plocha rybníka, celá pokrytá ledem, takže to vypadalo jako gigantický zrcadlo. Vzal jsem svůj obrovskej červenej kufr a začal se s ním vláčet kolem toho ledovýho zrcadla k jednomu ze světel. Všichni kolem mě předbíhali. Když jsem konečně dorazil, oznámil mi Machura:

„Nazdar Michale. Nezbylo tady pro tebe místo. Bydlíš na pokoji u sedmáků.“

A společně s Myškulem se tomu začali řehtat, protože právě tyhle dva mi to zařídili u ředitele. „Řekli jsme mu, že tam u nich chceš bydlet, že seš s nima strašnej kamarád,“ vyprávěli a řehtali se svojí ďábelský prohnanosti. S každým zvlášť se dá vcelku rozumně mluvit, ale jakmile jsou spolu, jsou z nich dva debilové, něco jako Beavis a Butthead.

Musím jít bydlet k sedmákům! Bydlet u sedmáků, s těma prckama, zobákama, s dětičkama, který jsou o rok mladší než já! Největší potupa!

Oba spolubydlící byli naštěstí sedmáci jenom proto, že propadli z osmičky. Bydlel jsem s Tomášem Brusilem, který měl jenom jednu ruku, protože ve třech letech spadnul na cirkulárku. Učitelka v první třídě na něj řvala: „Brusil! To je taky zmetek! Má jenom jednu ruku, ale zlobí za dva!“

Když jsem byl v pokoji úplně sám, přišel Šabánek. Je to takovej vcelku sympatickej fousatej chlapík, ředitel naší školy. Na škole v přírodě je teď oficiálně führer expedice, zaskakuje za naší třídní učitelku, kterou bohužel asi tři měsíce před odjezdem stihnul infarkt.

Šabánek si sednul za stůl.

 „Jak to, že zrovna já musím bydlet tady, u sedmáků,“ ptal jsem se ho, „Proč to vyšlo zrovna na mě? Proč zrovna já?“

Ředitel Šabánek se dlouze zamyslel.

„Asi jsi nějak zbyl,“ odpověděl, zvednul se a odešel.

Sobota, 18. listopadu 1989

Ráno jsme dostali dva vychovatele. Byli to kluk a holka kolem dvaceti, studenti pedagogický fakulty v Plzni. Všichni jsme se shodli na tom, že to jsou oba pitomci.

Vypadali vcelku normálně, naprosto obyčejně, ale ta holka měla v ksichtě trochu nesympatickej rys. Jako by měla v tváři rys nějaký fretky nebo něčeho takovýho, a jako by něco z tý fretky měla i ve svojí povaze. Oběma jim bylo kolem dvacítky, ale vysoký byli skoro stejně jako my. Obzvlášť ten kluk měl ze svojí výšky evidentně mindráky, pořád machroval, že umí karate.

Jára, ten co se poblil v autobusu, oba vychovatele sabotoval od samýho počátku. Ráno, když ještě ležel v posteli, si na hlavu nasadil obrovskýho bílýho kulicha. Když přišla ta holka, ta fretka, ohlásit budíček, divila se:

„Co to je? Co to má znamenat? Sundej si to!“

Jára jenom pootevřel jedno oko a nevrle zavrčel:

„TEMPERUJU!“

Se stoickým klidem zavřel oči a temperoval dál.

Jednou, někdy k večeru, jí Jára pěkně vytočil, když jí provokoval, a ona mu řekla:

„Hele, ty! CHCEŠ RÁNU?“

 „Až k ránu…“ opáčil pohotově.

Ještě horší ale byli dva vychovatelé sedmáků. Taky kluk a holka, studenti pedagogický fakulty v Plzni. Ten kluk vypadal zajímavě, byl to takovej severskej typ, připomínal mi typickýho Fina, jako je třeba Matti Nykännen. Stejně jako ty Fini měl taky takový divný, pořád bledý nebo promodralý rty, jako kdyby právě vylezl z ledový vody. Kdykoli jsem ho viděl, byl neuvěřitelně navztekanej. Seděl společně s tou holkou v takovym malym kamrlíku, kolem kterýho jsem často chodil. Ty dva tam pořád řvali: „Do prdele!“ a podobný, ještě horší výrazy, občas se odtamtud ozývaly dunivý nebo křaplavý zvuky, jako kdyby tam do něčeho mlátili, štípali židle nebo co, nebo v záchvatech vzteku práskali s něčím o zem. K večeru tam bylo občas dost husto, škvírou mezi pantama šajnovalo ostrý, lampový světlo, společně s tím řevem to tam bylo jako v pekle. Nepřipadalo mi, že se hádají mezi sebou, spíš měli na něco strašnej vztek, jako kdyby se do nich přes celej den nalejval oheň strašlivýho vzteku, kterej se z nich pak večer musel vylít jako z přetlakovýho hrnce, jinak by snad vybuchli a krvavý cáry jejich těl by se rozpleskly o stěny.

Pondělí, 20. listopadu 1989

Večer jsme měli mít hodinu občanský nauky. Seděli jsme ve třídě, která byla v půlce přepažená harmonikovou stěnou, v druhé části byla televize, na kterou se furt čuměli všichni vychovatelé a učitelé. Museli dávat něco strašně zajímavýho, protože všichni pročuměli půl dne a skoro se o nás nezajímali.

Pak přišel ředitel Šabánek, kterej nás měl na občanskou nauku. Šabánek vždycky vzal do ruky křídu mezi ukazováček a palec, aby mohl psát na tabuli. Aby dodal důraz svým slovům, při výkladu často vztyčoval prst, ale protože mezi palcem a ukazováčkem svíral křídu, nezbylo mu nic jiného než vztyčit prostředníček, lidově zvaný „fakovníček“. Vzbuzovalo to naše občasné úsměvy a tázavé pohledy, když ředitel školy vykládal o ústavních pravomocích prezidenta Husáka, a přitom měl vztyčený prostředníček do mezinárodně srozumitelného gesta: „fuck off“.

Vzal křídu do ruky a vztyčil svůj fakovníček.

„Jinak, v Praze je teď taková zvláštní situace,“ zahájil hodinu s úsměvem, „došlo k nějakým nepokojům, demonstracím a podobně…. Někteří demonstranti si teď stěžují, že je tam bezdůvodně zbili. Takže dochází k zajímavým právním sporům, kdy se lidé ptají – když demonstruju, můžeš mě za to praštit pendrekem?“

Středa, 22. listopadu 1989

Večer jsme se šli všichni podívat na telebednu, protože dávali záběry z demonstrace na Národní třídě. Když se záběrem mihnul policajt a praštil někoho do hlavy, glosoval to Machura:

„Dobře mu tak! Měl dostat víc!“

Pořád fandil policajtům a vykřikoval: „Do nich! Nandejte jim to, pořádně je zmlaťte!“

Machura se tak předváděl, protože je zakomplexovanej ubožáček. Je pihovatej, blbě se učí a měří asi sto dvacet centimetrů, protože je zdravotně postiženej – drolí se mu totiž kyčle, takže je vlastně napůl invalida. Fandil policajtům, protože jeho táta je taky policajt.

Do chatky jsem šel s ním a s Myškulem. Myškule řekl:

„Stejně, ty policajti jsou debilové.“ Pak se obrátil k Machurovi. „Ty jsi taky debil. Říkal jsi to jenom proto, že tvůj fotr je fízl.“

„No a co!“ rozkřikl se Machura, „je to moje věc, ne!“

„No jo, ale seš debil.“

Přišli jsme na pokoj a vybalili šachovnici. Obvykle jsem večer chodil hrát s Myškulem šachy. Většinou mě porazil, a když ho omrzela intelektuální zábava, začal si vybíjet svoje zvířecí pudy – chtěl se prát. Mě to ovšem nebavilo, protože Myškule byl mnohem silnější, vždycky mě jasně porazil. Bavilo ho pohrávat si se mnou jako kočka s myší. Tentokrát si ale vybral za oběť Machuru. Surově ho povalil na zem, bez ohledu na to, že by se pod tím nárazem mohly Machurovy kyčle rázem rozpadnout na prach, a nasadil mu válečky. Machura se nejdřív snažil vyprostit, ale bylo jasný, že je naprosto bezmocnej, protože na něm klečel protivník dvakrát tak těžší než on. Machuru najednou popadlo šílenství, ze zoufalství z absolutní bezmoci a hysterie z pocitu totálního ovládnutí, popadl ho berserk, bojový šílenství, kdy podle mě tak docela sám nevěděl, co vlastně dělá. Jako by se z něj stalo zvíře, vyrážel ze sebe nelidský, zvířecí pazvuky, kopal Myškuleho nožičkama do zad, zběsile rychle vystřeloval ty svoje pěstičky a snažil se ho zasáhnout do obličeje. Dostal se do stavu absolutní zoufalý nepříčetnosti. Nikdy v životě jsem ho takhle neviděl.

Myškule ho nakonec nechal. Potom, co si odpočinul, pustil se do mě. Na šachy ani nedošlo, protože ten idiot na ně zrovna neměl chuť. Dneska se chtěl rvát.

„Neblbni,“ říkal jsem mu. „Nech mě. Jdi do hajzlu.“

Chytl mě a povalil na zem.

Musíš uvažovat psychologicky, přemýšlel jsem uprostřed boje. Podívej se, Myškule je sice docela silnej, ale stejně je to jen takovej měkkouš, obyčejnej srabík. Dokud mu jasně nenaznačíš, že se s ním nechceš prát, nikdy ti nedá pokoj. A jedinej možnej způsob, jak to těmhle debilům taktně naznačit, je pořádná rána pěstí. Nevrátí ti to, protože na to nemá.

V jednu chvíli jsme se od sebe odtrhli a stáli čelem k sobě. V ten moment jsem se k tomu odhodlal – byla v tom jen chladná kalkulace, nic víc. Rozmáchl jsem se a vší silou jsem ho praštil do toho jeho pihovatýho ksichtu.

Jára, který seděl na posteli a poslouchal walkman, to později šokovaně popisoval:

„Myškule dostal takovou přes držku, že se musel sbírat ze země.“

Moje psychologická kalkulace se potvrdila. Myškule mi tu pecku nevrátil. Od tý doby jsem od něho měl pokoj.

Pondělí, 27. listopadu 1989

Dlouho jsem si do deníku nic nezapisoval, protože na to absolutně nebyl čas. Za tu dobu se toho přihodilo opravdu hodně. Všichni teď nosí trikolóru, samozřejmě až na mě, protože já tady přece nebudu šaškovat s trikolórou. Nosí jí samozřejmě i Machura, kterej ještě nedávno vykřikoval, že studenti na Národní třídě měli dostat přes držku ještě víc. Jak trefně poznamenal Jára: „Machura si připne trikolóru a myslí si, že je borec největší.“ Machroval s tou trikolórou a chodil s rukama dva metry od těla, jak to asi odkoukal z domácího videa od Rockyho nebo od Ramba.

Jeden student byl takovej fanatik, že odjel do Plzně speciálně jen kvůli tomu, aby přivezl státní vlajku. Zapíchl jí za radiátor do rohu hlavní učebny. A právě dneska jsem se stal svědkem jedný dost neobvyklý scény. Byl už večer, po disku, a všeobecně vládl chaos, slavnostní nálada a dost uvolněná porevoluční atmosféra.

V učebně jsem spatřil Šárku, jak drží vlajku za štangli jako koště nebo jako smeták, a červeno-modro-bílým kusem látky vytírá podlahu. Na hlavu si uvázala šátek, jaký obvykle nosí uklízečky, zrak upírala zasněně do dáli – jak měla dobře nacvičený ze soutěží v přednesu sovětský poezie – a schválně falešně, dojatým hlasem, zpívala hymnu. „Kdééé domov můj, kde domov můj… Voda huu uučí po lúčinách… Bory šuu uumí po skalínách…“ Zpívala chraplavým hlasem a vlajkou při tom vytírala podlahu. Jára stál opodál a chechtal se tomu. Vysvětlil mi, že to je ukázka toho, jak revoluci slaví všechny uklízečky v Československu.

Připadalo mi to taky docela vtipný, ale sám pro sebe jsem měl trochu pochybnosti. Ptal jsem se sám sebe – „Nejsou ty dva přece jen trochu divný? Přijde jim úplně normální vytírat vlajkou podlahu?“

Za chvíli jsem se do učebny vrátil, a zjistil, že se to nenormální nezdálo jenom mně. Vlajka byla zase zapíchnutá za radiátorem v rohu místnosti. Šárka nikde. Byl tam jenom Jára, kterej mi rozčileně vyprávěl:

„Představ si, byl tady ten debil, ten vychovatel. Strašně nás seřval – co to prej děláte, dejte to zpátky na místo, dyť je to národní symbol! No není nějakej vadnej?“ ťukal si Jára rozčileně na čelo. „Normální pitomec! Idiot!“

Čtvrtek, 30. listopadu 1989

Dneska se stalo něco naprosto neuvěřitelnýho. Podle toho, co všichni vyprávěli, se všechno seběhlo asi takhle:

Byl večer, všichni už byli na pokoji, Machura s Myškulem hráli šachy, Honza si četl knížku. Jára ležel na posteli a poslouchal walkmana.

V tu ránu se rozletěly dveře. Stál v nich ten vychovatel, student z Plzně, o kterým jsem se už zmiňoval – byl to ten, co byl pořád vzteklej a na něco naštvanej, ten, co mi tolik připomínal typickýho Fina, protože měl promodralý rty, jako by právě vylezl z ledový vody. Ve dveřích stála taky ta jeho holka, kterou jsme taky občas slyšeli, jak v tom jejich kamrlíku na něco sprostě nadává.

Kluci tázavě pozvedli zrak. Znali jsme je jenom od vidění, ale jinak jsme s nima neměli nic společnýho. Oba to byli vychovatelé sedmáků.

Myškule stál nejblíž u dveří. Později to popisoval takhle:

„Najednou – prásk! Vypálil mi takovou facku, že se mi zablesklo před očima. Okamžitě jsem se sesunul na zem.“

Ježišmarjá, co blbne! – projelo všem hlavou. Úplně bezdůvodně mu jí napálil!

Vychovatel ale ještě neskončil, šel dál, teprve teď si všimli, že jeho severskej, bledej obličej je ještě bledší než obvykle, ten Fin byl bledej jako smrt, se ztrhanýma rysama v obličeji, jako kdyby celou noc nespal, anebo jako kdyby byl psychicky totálně na dně. Zuřil, přímo sálal vztekem, a ta zlost z něj musela ven.

„Kriple!“ zařval vychovatel, když uštědřoval facku druhýmu v pořadí. Vložil do tý rány všechnu sílu.

Další pán na holení byl Honza, kterej seděl na posteli a četl si knížku. Měl strach, ukryl si hlavu do dlaní, Fin mu je ale odtrhl od sebe a vypálil mu takovou pecku, že Honza vzal druhou o zeď, až to zadunělo. Knížka odletěla do kouta.

Vychovatelka stála ve dveřích, všechno to v klidu pozorovala a usmívala se.

Poslední, kdo zbyl, byl Machura. Vychovatel se už napřahoval, Machura se s vyděšeným výrazem v tváři kryl obličej, ale Fin se na poslední chvíli zarazil.

S výhružně napřaženým prstem na něj vyštěkl:

„A tebe nechám jen proto, že seš takovej malej skrček zparchantělej!“

Vyšel z pokoje a vší silou prásknul dveřma, divže se nerozsypala skleněná výplň. Pořád zuřil, i když s každou fackou vztek ustupoval.

Zamířil do druhého pokoje.

„Seděl jsem na posteli, měl na uších walkmana a poslouchal Pražskej výběr,“ popisoval později Jindra, „on přišel, a najednou – PRÁSK! Už jsem jí měl. Svalil jsem se na postel. Čuměl jsem na něj jako idiot.“

Jindra na ně nevěřícně zíral jedním okem zpod svojí dlouhý frajerský patky ve stylu Viléma Čoka. Vychovatelka ho probodávala pohledem a potom zasyčela:

„Tak provokativní ksicht jsem v životě neviděla!“

Potom, co zfackoval poslední dva kluky, se konečně vyzuřil.

„Tak, a je to,“ poznamenal trochu udýchaně, hlas se mu hystericky zlomil. Byl udýchanej, ale teď už klidnej. Otřel si pravačku o kalhoty a nervózním pohybem si pročísl vlasy.

Vychovatel a vychovatelka pak bez jediného slova odešli.

O autorovi

Michal Černý se narodil roku 1976 v Sokolově, kde žije dodnes. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK, poté pracoval jako redaktor časopisu CHIP. Dlouhou dobu publikoval texty o technologiích v týdeníku Respekt. Své povídky zveřejňoval v literární příloze Respektu, MF DNES, sci-fi časopisu XB-1 a knižně v antologii českého hororu. V roce 2014 vydal sbírku povídek s názvem Dáme si trochu násilí. Je členem Střediska západočeských spisovatelů. Kontakt: michalcerny.media(at)seznam.cz