Veronika Sušová-Salminen píše na okraj odborových protestů o tom, že dnes už je v Česku v sázce opravdu hodně.
V Česku v pondělí stávkovalo kolem jednoho milionu zaměstnanců ve všech možných oborech, včetně toho, že došlo k celodenní stávce na 74 % základních a středních škol v zemi. Odboráři dali jasně najevo, že nejsou spokojení s politickými kroky současné vlády – na prvním místě to, že hlavní díl konsolidace rozpočtu ponesou zaměstnanci a lidé s průměrnými nebo nízkými příjmy společně s důchodci. Tato skutečnost je ale kombinována s dalším problémem, kterým jsou dopady energetické krize na českou ekonomiku a na konkurenceschopnost českého průmyslu. Proto na odborářské demonstraci dvakrát zaznělo, že stávku dnes podporují i firmy a podnikatelé, což je snad poprvé v dějinách. Pokud je to ale pravda, svědčí to o grandiózním krachu vládní politiky současné pětikoalice. Ještě chvíli a zaměstnavatelé a zaměstnanci se ocitnou na jedné potápějící lodi a na jedné straně proti vládě, což povede fakticky k rozpadu tripartity.
Vzhledem k závažnosti toho, co se v Česku děje a co může dost dobře skončit jako opravdu velký problém spojený s postupným kolapsem hospodářského modelu země, se české odbory stále chovají velmi konstruktivně. Stávka byla krátká, demonstrace klidná. Josef Středula v projevu na demonstraci v Praze mluvil o kompromisech a jednání s vládou. A to i navzdory tomu, že premiér Petr Fiala odborům a milionu lidem ve stávce vzkázal, že „není, kam ustupovat“. Po stávce omílal nějaké naučené teze o tom, že všechno, co vláda dělá, je pro dobrou budoucnost země, protože se přece nemůžeme zadlužovat. Nevysvětlil ale vůbec, proč hlavní díl oddlužovací kúry nesou znovu zaměstnanci a důchodci a potažmo zase veřejný sektor. Zároveň se znovu vymlouval na zlé časy v geopolitice, jak je jeho dobrým zvykem. To je samo o sobě přinejmenším zvláštní, protože v zahraniční politice dělá Fialova vláda všechno proto, aby země žádnou budoucnost neměla. Velitel generálního štábu už naší armádu chystá na válku se zemí s jadernými zbraněmi, a vládní politici dělají opravdu všechno proto, aby co nejdřív nastala. Jak je to v souladu s národním zájmem (pokud vůbec ví, co to je), tuší asi jenom oni.
Z Fialova vystupování bylo do očí bijící, že odbory a obyčejnými lidmi pohrdá. Dokonce se cítil snad osobně dotčen, že k nějaké stávce došlo, když vládne tak dobře. Prý byly na demonstraci v Praze transparenty se sprostými slovy, což není civilizované, vyprávěl pan premiér v pondělí večer na televizi NOVA. On prý je ochoten jednat s „lékaři“.
Už v pondělí večer se premiér přidal k těm, co začali kampaň “rozděl a panuj” (na demonstraci mluvil proruský “dezinformátor” – my “demokrati se distancujeme”, hlavně už nemluvme o tom, co stávka a demonstrace požadovala a proč se vlastně konala). Předtím jsme se dozvěděli, že pan premiér navštívil v době, kdy se stávka konala, dotovaný kravín bratra ministra sociálních věcí, aby byl mezi „lidmi“. Nad premiérovým PR může člověk prostě jenom žasnout. Jeho vystupování se může smát. Jenže nad jeho politickými kroky a jejich důsledky pro budoucnost Česka tuhne nejen úsměv ale i krev.
Schází se tu hned tři věci. Tou první je arogance lidí, kteří zcela evidentně žijí ve skleníku nebo ve věži ze slonoviny. Chybí naprosto jakákoliv sebereflexe a zároveň, v případě Fialy zcela evidentně, politický talent a komunikační styl. Pocit vlastní důležitosti a moci tu naprosto přebíjí jakýkoliv pocit odpovědnosti k deseti milionům lidí. Fialova vláda i pan premiér sám (který to bude jistě znát z politologie) se velmi jasně přihlašují k vrchnostenskému pojetí politické kultury. Druhou je nulová představa o budoucnosti, žádný jasný plán, kam vlastně směřujeme: komu slouží vysoké ceny energií, když se z úst vládních politiků skloňují zahraniční investoři? Jak se Česko má stát „křižovatkou“ vzdělanosti (do deseti let), když má dlouhodobě podfinancované školství a vláda v tom pokračuje? Jaká budoucnost našich dětí, když vládní politici chystají zemi už skoro dva roky na (jadernou) válku? A takto bych mohla pokračovat. A třetí: vláda Petra Fialy a strany, které v ní jsou, žijí mentálně v 90. letech 20. století, horizont jejich představy o „reformě“, hospodářské politice, sociální politice a daňové politice se rovná škrtům veřejných výdajů, tj. oslabování společenské i hospodářské role státu ve prospěch občanů a daňových poplatníků. A to v časech rostoucích rizik, kdy silný stát bude stále víc potřeba. To jde samozřejmě ruku v ruce s privatizací těchto služeb, přesunům zdrojů do soukromého sektoru a dobývání renty ve prospěch sponzorské menšiny těch, jejichž daňová zátěž je často politicky zabezpečena tak, aby moc nebolela. Plán vlády se dá zhruba shrnout do věty: více daní pro občana, méně veřejných služeb pro občana (víc plať a nic za to). Nebo spíš: po nás potopa. Tady není co „lépe vysvětlovat“, jak se o to pokouší provládní média. Je to až příliš jasné.
Dokonce i mainstream si všiml toho, že k mobilizaci odborů dochází v Česku vždy v době vlád pod vedením ODS. Je to proto, že politika této strany se od 90. let nezměnila. Ani důsledky jejich vládnutí se nezměnily. Nezměnila se ani další okolnost – ODS totiž opakovaně ukázala, že nezvládá provést zemi úspěšně krizovými obdobími. Bylo tomu tak v roce 1998, bylo tomu tak v roce 2013 a je tomu tak i nyní, kdy se dokonce jedná o souběh mnoha krizí. Jistě, že lze namítat, že nevíme, jak by krize zvládla jejich politická konkurence, které obvykle nastupuje coby „uklízecí tým“, aniž by ale cokoliv podstatného změnila. Co se totiž zprivatizuje, se ze zásady nevrací. Nicméně ODS a její spojenci opakovaně předvedli, že krize nezvládají a svou rigidní politikou (rigidnost je dnes hlavně důsledkem neschopnosti a nekompetence) je dovedou jenom prohloubit.
V současnosti je v Česku ohrožený celý hospodářský model země. Vláda nedělá nic pro to, aby našla řešení a reálně tak bere naší zemi, včetně svých vlastních voličů, budoucnost, kterou se zaštiťuje. Tohle je třeba říct a opakovat. Na náměstích a ve stávkách, pokud bude třeba. Včera bylo pozdě.
Ilustrační foto: Autor – Veronika Sušová-Salminen