Ekonom Jaroslav Ungerman sleduje v pokračování svého článku další okolnosti fungování a budoucnost české ekonomiky.
Data o růstu průmyslové výroby za deset měsíců letošního roku potvrzují pokračující stagnaci české průmyslově výroby. Sice v říjnu průmysl zaznamenal meziroční růst o 1,9 %. Ovšem v září byl meziročně v poklesu o 5 %, neboť automotive byl v minulém roce v září na nízkých číslech.
Právě tento nestabilní vývoj průmyslu potvrzuje, jak výrazně závisí česká průmyslová výroba jako celek na vývoji automobilového průmyslu. Za deset měsíců je český průmysl ve stagnaci, resp. poklesu o 0,1 %, přitom zpracovatelský průmysl vzrostl o 1,6 %, ale jak těžební průmysl, tak výroba energie jsou svojí produkcí pod úrovní 90 % minulého roku.
Hlavní je však trend dynamiky českého průmyslu. Pokud poměřujeme vzestup průmyslové výroby k úrovni roku 2015, pak do roku 2018 se zvýšila zhruba o 13 % k úrovni roku 2015. Od roku 2018 – přes období hlubokého poklesu v covidovém roce 2020 – se průmyslová výroba zvýšila jen o dva body. Tedy za pět let (od roku 2018) se česká průmyslová výroba jako celek zvýšila jen o dvě procenta.
Český průmysl tak prožívá již pětileté období stagnace. Často se zdůrazňuje, někdy s pocitem určité hrdosti, že česká ekonomika je nejprůmyslovější mezi evropským ekonomikami, podle podílu průmyslu na tvorbě HDP. V současnosti tento průmysl tápe, stagnuje a s tím stagnuje i celá ekonomika.
Jak dál, tím se tu nikdo nezabývá. Je to přirozeně velmi obtížné, ale co jiného by měla dělat státní hospodářská politika než zabývat se hledáním cest, jak se vymanit ze stagnace a nalézt jinou cestu pro rozvoj českého průmyslu.
V současných podmínkách je to velmi nesnadné, když většina českého průmyslu, rozhodující firmy jsou zpravidla v rukou cizího kapitálu. Jsou to filiálky velkých firem a jejich matky mohou vidět své příležitosti k další expanzi úplně jinde než v ČR. O jejich dalším osudu se rozhoduje jinde, nikoli v ČR. Dnes se světová průmyslová výroba přesouvá mimo Evropu – do Asie, Indie, Číny, také pravděpodobně i do USA, které dnes mají dostatek energetických a dalších surovin.
Česká ekonomika je proto v současné situaci ve velmi nevýhodné pozici. Navíc zde zcela zřetelně chybí i společenská shoda o tom, že je nutno „něco“ dělat. Ještě daleko více zde však chybí také autoritativní orgán reprezentantů průmyslové sféry.
Současné podnikatelské svazy nemají potřebnou autoritu a nemohou být protiváhou vlády tam, kde je vládní politika v rozporu s podnikatelskou sférou. A současná vláda zjevně nemá žádnou průmyslovou politiku. Chybí seriózní analýzy současného stavu a už úplně chybí představa o strategii, jak dál.
Zdá se totiž, že dosavadní model úzké spolupráce, resp. velmi těsného propojení s německou ekonomikou, začíná selhávat. Německá ekonomika neroste, stagnuje, a to stahuje ke stagnaci i českou ekonomiku.
S jistou dávkou ironie lze říci, že patrně tak již nastává moment, o kterém mluvil český ministr průmyslu, když nám vysvětloval, že až budeme v nouzi, tak německý průmysl se s námi rozdělí o nedostatkové suroviny. Zřejmě si ani nepovšiml, že už se tak děje: dělí se s námi o tu svoji stagnaci.
Německý model – jednak Green Dealu a jednak toho, že ekonomika dostávala poměrně levné suroviny z východní Evropy a tam nalézala obrovské pole pro odbyt, končí. Jiný německá ekonomika, zdá se, zatím nemá. A kdo ví, zda ho najde, protože na jiných trzích začíná být obsazeno.
A pokud jde o Green Deal, to je zásadní omyl, jak se ještě nakonec potvrdí.
Mimochodem za prvních deset dnů letošního prosince se na celkové výrobě elektrické energie v Německu podílejí soláry 0,91 %, větrné elektrárny 19 % a elektřina z hnědého a černého uhlí a ze zemního plynu zajištuje 62 %. A to nemluvíme o tom, že je tam také dovoz z francouzských jaderných elektráren.
K tomu srovnání s českou ekonomikou. Ve stejném období elektřina z hnědého a černého uhlí 46 %, jádro 35 %, plyn 6,5 %, vítr 0,68 %. Nejlepší nakonec: soláry 0,19 % z celkové výroby elektrické energie za přispění miliardových dotací – suverénně nejdražší elektřina z instalovaných bezmála 3 000 MW.
Green Deal je ideologie a ta v ekonomice zpravidla selhává. Vždyť např. zakázat si dobrovolně v energetice výrobu a výzkum v jaderné energetice, to může jen hlupák. V minulosti jsme dokázali vlastními silami postavit všechny jaderné bloky, které jsou dnes základem naší energetiky a tomu dodat příslušenství pro primární i sekundární okruh atd.
Dnes jsou všechny tyto výrobní kapacity v podstatě nenávratně ztraceny – a hlavně chybí k nim dnes lidé-specialisté. Přitom až Evropa procitne ze svého snu o Green Dealu – doba budování i velkých jaderných bloků ještě přijde.
A k tomu, aby likvidace těchto výrob byla dovršena, zahraniční banky působící v naší ekonomice mají ze svých centrál zakázáno úvěrování takových výrob i pro těch několik malých výrobců kdysi silného českého jaderného strojírenství, a to platí i pro vývoz na třetí trhy. Obávám se, že tento jejich postoj není jen ideologií, ale je i součástí konkurenčního boje – tentokrát již mezi státy.
To je jeden z příkladů. Podobných ztrát pozice sofistikovaných kapacit českého průmyslu je více. Vzpomeňme na minulou slávu českého investičního strojírenství atd.
Také stavebnictví v letošním roce stagnuje. Za deset měsíců letošního roku je index meziročně 98 %. Inženýrské stavitelství je na tom přes všechny deklarace o podpoře infrastrukturních staveb ještě hůře: index 96 % meziročně.
Stejně jako ve vývoji průmyslu, vůči roku 2015 se celková stavební produkce zvyšovala do roku 2018 a pak je to stagnace a v současnosti spíše trend k poklesu. V říjnu je produkce vyšší jen o 6 % oproti roku 2015.
Jsou tam stejné problémy jako v průmyslu: ztráta perspektiv, nedostatek zakázek, pokles bytové výstavby jako jednoho ze stabilizátorů stavební výroby atd. I pro stavebnictví je potřeba najít nějakou jinou politiku. Vidíme velký nedostatek infrastrukturních staveb, nedostatek bytů a opět vláda si neví rady, co s tím má dělat. Když k tomu připočteme i nefunkční stavební zákon, jehož novelu vládní koalice zastavila, pak nelze očekávat jiné výsledky.
Možná, že situace ve stavebnictví je v určitém směru ještě horší než v průmyslu – zejména je větší ohrožení malých a středních firem závislých na úvěrovém financování. Při současných úrokových sazbách, které se reálně pohybují blízko 10 % p. a., to je tlak na finanční situaci firem, který nelze bez finančních rezerv vydržet.
Služby
V průběhu letošního roku pokračoval pokles produkce služeb. Celkový meziroční pokles za tři čtvrtletí dosáhl 3 %, ovšem za třetí čtvrtletí přesáhl již 5 % meziročně.
Největší pokles pak zaznamenala doprava: zde byl pokles v souhrnu za tři čtvrtletí 10 % a ve třetím čtvrtletí již 13 %. To je především vážný signál o hospodářské aktivitě. Rozvinuté ekonomiky přece mají poměrně intenzivní dopravní toky podmíněné kooperací a rozvinutou dělbou práce. Potom by ovšem náš pokles dopravních služeb byl nepřímým potvrzením utlumující se hospodářské aktivity, utlumení ekonomického růstu. Prostě firmy mají menší zájem něco přepravovat.
Pokles výkonů dopravy má ještě jeden problém: finanční. V dopravních firmách je častým jevem financování nákupů techniky leasingem. Upadající tržby budou velkým problémem právě pro některé drobnější firmy, které mají leasingy při současné základní úrokové sazbě ČNB. Nakonec pokles poptávky po těchto službách povede k uvolňování zaměstnanců.
Mzdy
Publikovaná data o vývoji průměrných mezd za třetí čtvrtletí 2023 ukazují růst průměrných mezd v meziročním srovnání o 7,1 %. I při tomto relativně vysokém růstu nominálních mezd, reálné mzdy poklesly o 0,8 %. Ovšem když přepočteme meziroční růst mezd za celé období 1. až 3. čtvrtletí 2023 pak průměrné mzdy vzrostly o 7,9 % – ovšem reálné mzdy se snížily o 3,4 %.
Koupěschopnost obyvatelstva se tedy i při pokračujícím poklesu dynamiky spotřebitelských cen za tři čtvrtletí letošního roku snížila v souhrnu o 3,4 %. Když uvážíme, že také v celém minulém roce 2022 se reálné mzdy meziročně snížily o 7,5 %, pak za uplynulé téměř dva roky je pokles koupěschopnosti průměrných mezd na úrovni více než 10 %.
Odtud plyne také vysvětlení trvale klesajícího maloobchodního obratu v reálném vyjádření (jde o pokles fyzického objemu maloobchodního obratu) v posledních dvou letech. Přirozeně, že při tomto růstu cen celkové tržby obchodníků (jde o běžné ceny) rostou – sice pomaleji, ale rostou.
Poslední čísla o vývoji maloobchodního obratu za říjen letošního roku potvrzují výše uvedené. Porovnáme-li maloobchodní obrat (bez vlivu cen) za deset měsíců 2023 se stejným obdobím 2022 pak je zde pokles o 5,2 % a oproti roku 2021 je pokles 7,5 %. To koreluje s poklesem reálných mezd.
K poklesu dochází v obou částech maloobchodního obratu. Téměř o desetinu poklesl prodej potravin oproti roku 2021. Tady mohou být příčinou narůstající nákupy v zahraničí vedle poklesu koupěschopnosti. Obrat za nepotravinářské zboží za deset měsíců letošního roku oproti stejnému období 2021 je nižší o zhruba 8 %.
Pouze prodeje pohonných hmot se v daném období meziročně zvyšují o 3,5 %. Ovšem jejich prodeje v posledních měsících – po zvýšení spotřební daně v srpnu t. r. již stagnují.
Co dál?
Při hodnocení perspektiv české ekonomiky pro příští rok či roky je především nutno respektovat, že každá ekonomika a českou nevyjímaje má určitou setrvačnost. A vývoj za poslední rok či dva již demonstruje její problémy, které svojí setrvačností prolomí horizont příštích dvou let (minimálně).
Co je hlavním problémem? Tím je neschopnost obnovit hospodářský růst. Není to jenom problém české ekonomiky. Je to problém velké části Evropy, protože všechny prognózy o růstu v letošním roce korigují své odhady směrem dolů. Dnes se uvádí hodnota ekonomického růstu za celou EU kolem 0,6 %, ale česká ekonomika bude letos v poklesu kolem 0,5 až 0,6 %. V tom je naše odlišnost.
Naším problémem (stručně řečeno) je chybějící poptávka. Jsme v situaci, kdy nás limituje nízká poptávka. A my musíme hledat řešení, které poptávku v ekonomice zvýšit.
Pokles koupěschopnosti obyvatelstva je vyvolán inflací. Ta je z velké části vyvolána růstem nákladů a my se snažíme inflaci snížit další redukcí poptávky, redukcí příjmů obyvatelstva.
Sníží se tím náklady, které jsou z velké části dány zahraničními trhy? Je skutečně nutné dál redukovat poptávku tím, že budeme snižovat rozpočtové deficity? Skutečně se dá obnovit hospodářský růst tím, že se bude dále redukovat národohospodářská poptávka?
Anebo je daleko rozumnější jít cestou restrukturalizace tohoto deficitu tak, aby vytvářel dodatečnou poptávku v naší ekonomice a tam, kde mají rozpočtové výdaje největší multiplikativní efekt?
Financovat horentní nákupy zbraní nemá smysl tam, kde tyto peníze nebudou financovat tuzemský zbrojní průmysl, ale budou použity k nákupům ze zahraničí, a tedy budou poptávkou pro zahraniční firmy.
Zbrojení je osvědčený způsob, jak ekonomiku oživovat. Nakonec tak se to dnes děje a velké koncerny vydělávají na současných válečných konfliktech ve světě mimořádné peníze. Smysl má proto zbrojení v našich podmínkách jen tehdy, když je adresátem těchto výdajů domácí průmysl.
To však dnes už není náš případ. Náš zbrojní průmysl jsme omezili na minimum. Dnes děláme jen přestavby zastaralých zbraňových systémů. Významnější je jen výroba cvičných letadel (ale ve velmi malém rozsahu a vůbec nesrovnatelném s minulostí), o které ještě nedávno česká armáda neměla zájem. Navíc v podmínkách velké konkurence nemáme světu co nabídnout, kromě lehkých ručních zbraní. Proto je tento vliv zbrojních výdajů na domácí ekonomiku jen marginální.
Snad malé upozornění na alokaci výdajů na zbrojení v jiných ekonomikách. Jak uvádí samotné americké prameny, pak až 90 % amerických výdajů na zbrojní pomoc Ukrajině končí v amerických zbrojovkách, v tvorbě nových pracovních míst, a tedy v růstu výroby, a tedy i ekonomiky. A samozřejmě i v růstu jejich dividend, protože jinak ten kapitalismus nefunguje. To ovšem není náš případ.
Proto omezit zbrojní výdaje, které nesměřují do tuzemské ekonomiky, a tyto peníze použít na rozvoj infrastruktury a co nejdříve začít s přípravou další výstavby dálnic a především vysokorychlostních tratí – to je cesta k růstu ekonomiky.
Deficit rozpočtu, stejně jako další rozpočtové výdaje musí být restrukturalizovány tak, aby byly určeny na rozvojové projekty, na další produktivní poptávku. Usilovat o co nejnižší deficit je v současné naší situaci nesmysl. Deficit se nejlépe odstraňuje, když ekonomika roste, a toho musíme dosáhnout primárně.
Dále omezit nákladovou inflaci zásahem do cen hlavních surovin, především energie. Co brání v tom limitovat cenu elektrické energie? Nic. Pouze zájmy některých podnikatelských skupin v energetice, pravděpodobně provázaných na politiky. Ovšem taková limitovaná cena by byla důležitá pro zejména malé a střední firmy, které nejvíce trpí těmito vysokými náklady. Zajímá to někoho?
Stejně tak je nutno razantně zasáhnout do kartelových dohod hlavních hráčů na maloobchodním trhu. Pokud takový zásah nebude dostatečně efektivní, pak limitovat obchodní rozpětí. To je ovšem záležitost pro ministerstvo financí, nikoli pro ÚOHS, jak si někdo myslí.
Dále je nutno zásadně omezit export dividend z ČR. Žádná rozumná vláda nemůže přece přihlížet k tomu, aby z naší ekonomiky dlouhodobě nenávratně každým rokem odcházelo kolem 5 % HDP na dividendách. Pro představu je těchto 250–300 mld. zhruba pětinou ročního objemu investic v celé ekonomice. Dostat se na 2,5 % HDP by odpovídalo současnému stavu v zemích podobné velikosti jako ČR. Prostě polovina těchto dividend musí zůstat v tuzemské ekonomice a vytvářet zde odpovídající poptávku.
Přitom takové řešení může být provedeno ve velmi krátké době. K tomu se dá použít vyšší zdanění dividend, stejně jako tvrdá kontrola předávacích cen, nejrůznějších smluv o poskytování služeb od mateřských firem, kde jsou bezesporu ceny nadsazené atd. Prostě zahraniční firmy zde nemohou fungovat jako v nějakém daňovém ráji, resp. v daleko lepších podmínkách, než mají ve své vlastní zemi. I přes tyto kroky by zde měly dostatečné zisky. Už prostě nemůžeme být dál „krmelcem“ Evropy.
Je i řada dalších administrativních kroků, které lze dělat. Mám pocit, že se tato opatření nejednou uplatňují proti některým kritikům vlády častěji než proti zahraničním firmám, ačkoli jejich prohřešky jsou daleko závažnější.
To jsou jen některé kroky, které lze udělat téměř ze dne na den. V dlouhodobém horizontu musíme přemýšlet ještě dále. Jeden námět – je skutečně dobře, jestliže minimálně třetina našeho exportu prochází přes německou ekonomiku, která zjevně ztratila svůj potenciál a svůj model fungování? Hledejme jiné trhy, a především jinou zbožovou strukturu našeho exportu, i když je to sousední země, průmyslovým potenciálem nejbližší, ale přílišná závislost je dnes a tím více v budoucnu bude problémem.