Małgorzata Kulbaczewska-Figat zakončuje seriál investigativní reportáže o minulosti, současnosti a budoucnosti uhelného dolu v Turówě, sporech s Českem a nejistotách, které přináší ukončení těžby uhlí v česko-polsko-německém pohraničí.

Dne 31. srpna 2023 pozastavuje Zemský správní soud řízení ve věci Turów. Důvody jsou čistě procesní. Advokáti ekologů se až v průběhu řízení dozvídají, že se v roce 2022 PGE pokusila změnit napadené environmentální rozhodnutí ještě předtím, než bylo napadeno. Poté od těchto snah ustoupila, takže Generální ředitelství pro ochranu životního prostředí vydalo rozhodnutí o zastavení správního řízení v této věci. Toto rozhodnutí však stále není pravomocné. A dokud správní řízení není definitivně uzavřeno, soud se nemůže nadále zabývat rozhodnutím o životním prostředí.

Šéf turówské Solidarity Wojciech Ilnicki neskrývá radost z tohoto obratu. V rozhovoru pro Polskou tiskovou agenturu tvrdí, že zastavení řízení je nejlepším možným řešením. Pokud by totiž soud rozhodl, že rozhodnutí o ochraně životního prostředí je v pořádku, ekologové by se pravděpodobně proti verdiktu odvolali k Soudnímu dvoru EU, kde podle odboráře „nemusí mít nutně pochopení pro polské horníky a doly v Polsku“. Když neexistuje konečný verdikt, nemůže být ani další stížnost. Odborář navíc kategoricky prohlašuje (ve stejném duchu jako premiér) – žádný rozsudek nepřinutí Polsko zastavit těžbu, dokud bude co těžit.

Podle Marka Józefiaka z polské pobočky Greenpeace se není z čeho radovat. „Obyvatelé Bogatyně žijí už léta v nejistotě. Vláda stále odkládá péči o jejich bezpečnou budoucnost. Vynucením prodloužení těžby je odsoudila k závislosti na jednom zaměstnavateli a svými politickými hrami je připravila o miliardu zlotých z Fondu spravedlivého přechodu,“ komentoval ekologický aktivista po oznámení soudního rozhodnutí.

V rozhovoru s námi Józefiak tvrdí, že pokud by vláda přestala lpět na uhlí, mohl by Zhořelec zůstat důležitým bodem na energetické mapě Polska.

„Uhlí je možné nahradit zelenou energií a vyrábět podobné množství energie, vsadit na solární panely, větrníky, na přečerpávací elektrárnu, která by byla postavena na místě dolu. Existují studie, které ukazují, že je to možné, ba co víc, že by to v regionu vytvořilo až dvakrát více pracovních míst. Vláda se však zaměřila na uhlí,“ říká mluvčí Greenpeace. Vyjadřuje také naději, že pokud se polské úřady přece jen rozhodnou přiklonit k OZE, Evropská unie tento krok ocení a vyčlení prostředky na spravedlivý přechod.

Řízení o vydání rozhodnutí v oblasti životního prostředí nebylo přerušeno na dlouhou dobu. Případ by mohl být potenciálně znovu zahájen již v září 2023. Stále není jisté, zda dvacetiletá perspektiva těžby, o které starosta Bogatyně a vedení PGE hovoří oznamovacím způsobem, skutečně existuje. A jestli je to skutečně ta nejlepší perspektiva pro místní obyvatele. V roce 2030 bude hnědé uhlí podle odhadů analytiků Bloombergu a Energetického fóra nejdražším zdrojem energie v Polsku. Bez velkého otevření se obnovitelným zdrojům energie, tvrdí Marek Józefiak, se daleko nedostaneme. „Budeme energii jednoduše dovážet, potýkat se s vysokými cenami energie a platit za opomenutí těch, kteří jsou u moci. A zatímco před několika lety se vláda chlubila tím, že brání polské uhlí, loni se narativ změnil a vládnoucí se chlubili, že se jim podařilo dovážet uhlí z celého světa,“ připomíná aktivista.

Nejen obyvatelé samotné Bogatyně si nejsou jisti, co s nimi bude.

Necelých pět kilometrů jihovýchodněji leží Opolno-Zdrój. Tyto „lázně“ připomínají léta slávy v 19. – 20. století, kdy byla obec ležící na úpatí hor lázeňským místem. Vlastně spíše lokálním (před druhou světovou válkou sem zavítalo kolem tisíce návštěvníků ročně), ale elegantním a odlehlým. Ještě dnes, když se procházíte kaštanovou alejí, je snadné si představit elegantní hosty, kteří přijíždějí do penzionů Lindenhof a Rudelsburg na procedury a léčebné koupele.

Na jiném místě v Polsku by stromy, jako jsou ty rostoucí v Opolně před novogotickým kostelem, byly přírodními památkami. A postgermánská lázeňská architektura by po obnově mohla znovu získat svůj lesk. Osud Opolna je však již několik desetiletí zpečetěn. Nejprve těžba uhlí připravila zdejší vody o jejich léčivé účinky. Když v lázeňských domech bydleli stavitelé rostoucího kombinátu, nezůstala po lázních ani stopa. Plány na rozvoj dolu si nedělají žádné iluze: v konečné fázi těžby se povrchový důl rozšíří a pohltí tuto vesnici, stejně jako dříve pohltil Rybarzowice, většinu Zatonu, dokonce i Turoszów, od něhož je odvozeno jeho jméno.

V Opolně nikdo nechce mluvit pod svým jménem. Každý má v rodině někoho, kdo pracuje v dole. Když ne v dole, tak v elektrárně. A možná se ten člověk dostane do potíží, když si jeho příbuzný bude stěžovat novinářům na PGE. O anonymitu prosí i manželský pár, který si koupil jeden z lázeňských domů, protože jim stačil pohled na jeho neobvyklou architekturu, aby se zamilovali. Manželé nám vysvětlují, po které silnici bychom se dostali do České republiky a která vede směrem k dolu a kde určitě narazíme na ochranku, pokud se dostaneme příliš blízko a budeme fotografovat. Jsme opatrní. Fotografujeme pouze panoramatický pohled na elektrárnu, která se tyčí na obzoru nad řepkovými poli.

Opolno se zčásti promění v díru v zemi; zčásti se těžba bude posledních několik let těžby provádět na jeho okraji. Zničení vesnice je plánováno na poslední etapu existence dolu, po které bude ložisko vyčerpáno a zbude jen zaplavení nádrže vodou. Snad proto obyvatelé, kteří se nám odmítají představit, hovoří o této budoucnosti s takovou lítostí. Když se ničily historické domy v Turoszówě, tak se ještě zdálo, že se to děje spíše za vyšším účelem.

Kombinát měl poskytovat energii po mnoho let. A teď? Někteří naši respondenti nevěří v rok 2044. A i kdyby těžba skončila právě tehdy, opravdu stojí za to, aby se toto krásné místo kvůli těm dvaceti letům zničilo? Nebylo by lepší investovat do cestovního ruchu, lákat návštěvníky už ne k vodě, ale do hor?

Ve vzduchu se vznášejí otázky. Ochránci přírody za Opolno bojovali, ale horní zákon je silnější. Autoritativní a jistou odpověď by zde mohli dát pouze zástupci dolu, ale ti pravděpodobně nezmění mnoho let staré rozhodnutí. Již podle plánů z 80. let minulého století se Opolno-Zdrój nachází na území budoucí povrchové těžby. V pozdní, v podstatě závěrečné fázi těžby, ale přesto.

Pokud bude těžba pokračovat až do roku 2044 a bude probíhat podle těchto plánů, kaštanovou alej a lázeňské domy uvidíme za jednu generaci už jen na fotografiích a starých pohlednicích. Sbírka takových pohlednic, reprintů, vyšla v roce 2017 v Bogatyni. Vydavatelem byl dobrovolnický tým zaměstnanců PGE. Jak nám sdělila další obyvatelka Opolna-Zdróje, která nechce prozradit ani své jméno, bez finanční podpory dolu se v obci žádné kulturní akce nekonají. Právě důl přispěl na pamětní desky, které označují nejvýznamnější historické budovy a oživují jejich historii; bez podpory dolu by se nekonaly žádné akce, při nichž na jeden den ožívá historie lázní.

Bez účasti dolu se na Zhořelecku neděje nic.

Všechno, co bylo ztraceno

Nebýt dolu, stála by dodnes vesnice Wigancice Żytawskie s řadami hrázděných domů, krásně položená v údolí, podél jediné cesty vedoucí na českou stranu.

Ještě v 70. letech 20. století zde stály řady domů charakteristických pro lužickou architekturu. Některé z nich byly postaveny na počátku 19. století a byly zdobeny bohatými detaily, jako u barokních měšťanských domů. Dochovaly se nejen historické domy, ale i hospodářské a hospodářské budovy.[1]

V 80. letech 20. století se však téma Wigancic pravidelně vracelo na schůzích bogatyňského národního výboru, a to nikoli kvůli jejich historii a architektuře. Obyvatelé si stěžovali na stále obtížnější životní podmínky ve stínu rozšiřujícího se povrchového dolu. Dne 18. října 1981 si radní Zbigniew Szatkowski stěžoval radě, že se o obec nikdo nezajímá. Mezitím přestala být voda ve Wigancicích pitná a stromy, vzdálené 500 metrů od haldy, přestaly plodit.[2]

Radní Irena Jablonska bojuje za ochranné pásmo pro Wigancice na dalších zasedáních. Popisuje, jak blízkost dolu způsobila zhoršení zdravotního stavu obyvatel vesnice. „Ve vodách testovaných v obci Wigancice jsou překračovány karcinogenní sloučeniny. Obyvatelé nechtějí v oblasti žít kvůli kontaminaci půdy, oxidu siřičitému a prachu. Jejich situaci lze vyřešit pouze schválením a zavedením ochranného pásma,“ uvádí se v zápisu. Radní konstatuje, že důl zahájil rekultivaci haldy na straně obce. „To je sice správné, ale přitom se rozváží masa hnojiva a hrozí, že při přívalových deštích veškerá chemie odteče do obce, protože půda se směrem k obci snižuje,“ je v zápise. Ředitelé dolu a elektrárny byli požádáni, aby pomohli zlepšit podmínky ve Wigancicích, protože „lidé žijící v okolí jsou přece zaměstnanci obou závodů“.[3]

Ve Wigancicích se však už dlouho neplánuje žádná investice. Dokonce ani oprava zchátralé silnice (další věc, na kterou si zástupci obce v zastupitelstvu stěžují). Plány rozvoje dolu počítají s tím, že celé území obce bude zasypáno haldou. Budoucnost obce byla shrnuta slovy „technický zánik“.[4] V únoru 1987 se zastupitelka Wigancic Irena Jablonska už na nic neptá.

„Životní podmínky se den ode dne zhoršují,“ říká o situaci. Děti jsou nemocné a zvířata jsou nemocná. Kvalita života v této vesnici je velmi špatná. Obyvatelé za nic nebojují, jen se chtějí z této vesnice odstěhovat.[5]

Poslední rodiny opouštějí dřevěné domky ve Wigancicích v 90. letech. Důl jim platí bydlení v bytových domech.[6] Jenom usedlost Kolodziejových, postavená v roce 1822 stojí dodnes, ale ve Zhořelci, kam byla přemístěna díky úsilí Elżbiety Lach-Gotthardtové, další ženy, které osud Wigancic nebyl a není lhostejný. Z vesnice zbyla jen cesta, základy jednotlivých budov a jejich rozvaliny. A pamětní deska s fotografiemi a schématem bývalých Wigancic. Protože Wigancice nakonec pohřbeny nebyly – důl změnil své plány. Odval se nedostal tam, kam měl, zemina se mohla propadnout na českou stranu, a tam už obec Višňovou nikdo nezlikviduje.

Obyvatelé Wigancic se spolu s obyvateli Višňové pravidelně scházejí, vzpomínají na dětství v údolí a dokonce sní o obnově toho, co bylo ztraceno.

Místo, kde se dnes Wigancice nachází, je hustý, svěže zelený les, místy podmáčený. Všude kolem je ticho, na silnici se plazí velcí šneci. Příroda se nadobro ujala vlády, zbytky posledních domů jsou stále patrné. Stromy rostou mezi zdmi, obrácené ke slunci, protože střecha budovy už tam není. Nebýt starých fotografií a pohledu na práci Marceliho Sobanského, který v akademickém roce 2019/2020 v rámci studia architektury na Technické univerzitě v Poznani navrhl přestavěné Wigancice, nedokázala bych si vesnici představit. Navrhl postavit podél hlavní silnice opět jedno- a dvoupodlažní domy dřevěné konstrukce, ale pokryté novým obložením, vyznačit cyklostezky a chodníky, postavit od základu malou textilní továrnu a otevřít muzeum znovuzrození obce, které by umožnilo návštěvníkům porovnat to, co tam bylo, s tím, co bylo přestavěno. Estetika a funkčnost, modernost a úcta k tradici. Mohly by být nové Wigancice dobrým místem k životu a přilákat návštěvníky toužící po odpočinku? Určitě!

Ale bude to možné, pokud se celý region zhroutí, protože spravedlivý přechod po uzavření velkých průmyslových závodů se nakonec neuskuteční? Nadšenci projektu rekonstrukce Wigancic získali určitou podporu od PGE. Doufali také, že získají prostředky z Fondu spravedlivého přechodu. Z toho fondu, z něhož byl zhořelecký okres vyloučen, protože podmínkou způsobilosti bylo předčasné ukončení těžby.

Na budoucnost není pozdě… snad

Kdyby se dějiny vyvíjely trochu jinak, povrchový důl Hirschfelde by na území Polska nevydržel na dlouho a nikdy by se z něj nestal důl Turów.

Vládní delegace vyslaná na zasedání OSN koncem roku 1946 obdržela následující pokyny k západní hranici poválečného Polska: celý Zhořelec včetně železničního uzlu by měl být připojen k Polsku, ale tzv. žitavský výběžek (jehož polská část se dnes nazývá Turów) je územím bez zvláštního významu. Na tomto hodnocení nic nezměnila ani existence povrchového dolu Hirschfelde – vždyť s ním související elektrárna se nacházela na protějším břehu Lužické Nisy, stejně jako ředitelství dolu a všechny dílny s ním spojené. Při přípravách vyjednávacího týmu pro polsko-československé rozhovory v únoru 1946 navrhli odborníci polským delegátům, aby žitavský výběžek, „nepoškozený, průmyslový a zemědělský, špatně spojený se zbytkem Polska, mohl být vyměněn za oblast Popradu.“ Československá strana však tato jednání, plánovaná na začátek roku, torpédovala. Když později vznesla nároky na Žitavsko, jakoukoli výměnu území zablokoval Sovětský svaz, který Prahu a Varšavu bedlivě sledoval.[7]

Z Reichenau se nakonec stala Bogatynia a Bogatynia se stala symbolem možností lidového Polska. Důl a elektrárna byly chloubou tohoto Polska. Právě díky této velké stavbě mohl „region špatně spojený se zbytkem Polska“ získat vůbec nějaký význam pro národní energetiku. Kapitola uhelné energetiky však nevyhnutelně směřuje ke svému konci – to nelze popřít – i když zároveň nelze popřít význam dolu tady a teď pro energetickou bezpečnost země, o níž neustále hovoří politici.

„Pojďme otevřít novou kapitolu. Založme přečerpávací elektrárnu na základě nádrží, které vzniknou v místě povrchového dolu,“ navrhli inženýři Leszek Opyrchał a Aleksandra Bąková v roce 2022. Právě o tom zástupce Greenpeace tak nadšeně hovořil. Mohlo by to přinést nová pracovní místa. Při pohledu na tento projekt se chce věřit, že – navzdory všem promarněným příležitostem – může být Bogatynia stále symbolem transformace v dobrém slova smyslu.

Vedle projektů rozvoje postindustriální oblasti musí existovat i konkrétní plány co s lidmi. Této nitky se zatím nechopili ani důlní inženýři, ani odborníci na obnovitelné zdroje energie. Je třeba, aby o něm diskutovali sami lidé a zástupci místní a centrální vlády, a to ze všech tří zemí. Snad ještě není pozdě.

Poznámky: 

[1] M. Lis, Budownictwo ludowe Dolnego Śląska. Okolice Bogatyni, Biuro Studiów i Dokumentacji Zabytków  we Wrocławiu-Wojewódzki Konserwator Zabytków w Jeleniej Górze, Wrocław 1977, passim.

[2] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/2, k. 64.

[3] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/6, k. 68.

[4] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/6, k. 13.

[5] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/4, k. 72.

[6] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 380;

[7] P. Pałys, Kwestia żytawska 1945-1949. Na skrzyżowaniu interesów czeskich, niemieckich, rosyjskich, serbołużyckich i polskich, Państwowy Instytut Naukowy – Instytut Śląski w Opolu, Opole 2017, s. 122-123.

Na přípravě reportáže se podíleli Piotr Lewandowski, Iwona Lewandowska a Czesław Kulesza.

Seriál investigativních reportáží v česko-polské kooperaci vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.

Journalismfund.eu v rámci své finanční podpory nezasahuje do práce novinářů a zaručuje jim v jejich práci naprostou nezávislost.