Historik Jiří Malínský se v posledním díle věnuje osobnosti ruského revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina a závěrečnému srhnutí seriálu.
Leninovy postupy jsou po tomto přezkoumání přes veškerý důraz na radikálnost při využívání poválečné revoluční situace při jejich historickém zasazení výrazně vývojové. To je také to, co je přibližuje novočeské politice, jak ji v předminulém století formovali František Palacký, František Ladislav Rieger a Karel Havlíček Borovský. Komunistické období je z tohoto hlediska nanejvýš rozporné: vůči výrazně vývojovým šedesátým letům (vyústila do drtivě většinově podporované politiky Pražského jara) jsou převážně retardující sovětizační tři desetiletí nesená sovětským stalinismem. V současnosti se tento stav projevuje mizením české levice a její marginalizací, za níž se dá jako pravděpodobná varianta tušit možný zánik její současné historické formy. A je symptomatické, že se to vztahuje k celku české levice a postihuje všechny její historické proudy.
Obdobně lze navázat i na osudy někdejší sovětizované části světa (tak řečené světové socialistické soustavy), jak se dotvořila během prvních poválečných let před více než pětasedmdesáti lety. Zlomem v jejím vývoji je nepochybný nezdar nedůsledného chruščevovského tání a náraz stalinistické (dobově neostalinistické) více citové než rozumové bariéry při vnímání leninského odkazu. Brežněvovský nástup sice oslabeného, ale nepopiratelného stalinismu, více či méně neumělý návrat k přídělové ekonomice někdejšího válečného komunismu (tj. sto let staré německé politice řízeného hospodářství) postupně vyčerpal extenzívní zdroje, na nichž byl po řadu desetiletí budován vzestup komunistických ekonomik; delikátní označení jeho období jako éry stagnace vyvrcholilo rozpadem komunistické sociální struktury v gorbačevovském Rusku a následným rozkladně živelným působením jelcinské smúty (tragického, smutného času). (Úzce s tím souvisel viditelný pokles kvality při recepci a osvojování marxismu, myšlenkové odvahy, prosazování tvořivosti a inovací i objevů všeho druhu).
Naopak návrat k leninskému odkazu stojí u počátku všestranného vzestupu komunistických států Asie – Číny a Vietnamu – a trvajícího, leninismem ovlivněného socialistického systému na Kubě na přelomu XX. a XXI. století (rozvíjení leninského konceptu nové ekonomické politiky Trockým nazývaného socialistická akumulace). BRICSEm se navíc otevírá pro řadu států potenciál pokojné cesty k socialismu jako přechodné sociálně ekonomické formaci (zřejmě nebo pravděpodobně realizovatelný v dalším průběhu XXI. a XXII. století). Lze to rovněž považovat za věcné potvrzení teorie revolučních cyklů a další stádium sociální revoluce.
Mám-li shrnout vývody o analyzované Leninově knize Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, nemohu nezdůraznit její dobově podmíněný výchozí ráz (užívání výrazů typu sociálšovinismus, zrádcovství druhé a rodící se dvaapůlté Internacionály, snaha dovršit a maximálně využít potenciál poválečné revoluční vlny), ale současně i hluboký autorův ponor do historie socialistického dělnického hnutí. Maně na mysli vytane jiná Leninova myšlenka Učte se, soudruzi, od buržoazie. A s tím úzce související využívání speců (nekomunistických ruských i neruských právníků, důstojníků, vědců, ekonomů, správních úředníků, podnikatelů, kteří byli logickým doplňkem příležitostně užívané kvintilizace neukázněných vojáků prvotní Rudé armády); nositeli a raziteli těchto kroků byli Lenin a Trockij, ale užívali jich i jiní bolševičtí předáci. Mluví-li se – musím opakovaně připomenout – o Leninovi jako původci násilí v Rusku občanské války, nelze nepřipomenout, kdo, kdy a za jakých okolností rozpoutal nesmyslnou první světovou válku, kdo bojoval o nastolení příměří a míru a přinášel proto velké oběti (brestlitevský mír).
Nebo fakt, že svou moc o sověty opíral někdejší Leninův spolužák Alexander Fjodorovič Kerenskij (1881–1970); v boji proti bílému převážně monarchistickému hnutí se angažovali např. při boji s Kolčakovým monarchistickým režimem také ruští sociální demokraté (menševici) a sociální revolucionáři (eseři). Že nápor Západu proti zpustošenému Rusku neustával ani po r. 1920 (psychologie ponorkové nemoci nebyla bez věcného opodstatnění minimálně do konce třicátých let minulého století) nemusím dodávat. To pochopitelně nezbavuje stalinský režim odpovědnosti politické i právní na hladomoru konce dvacátých let, rozvratné kolektivizaci, budování gulagu jako všespasitele problémů režimu i likvidace téměř všech leninských bolševiků i glajchšaltace ruského umění a vědy. I obdobných činů zejména po r. 1945.
To, co je v této stále pozoruhodné knize nadčasové, je komplexní nazírání tohoto klíčového ruského státníka na komplexitu politického pohybu, úcta k lidskému životu a připravenost spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle, pokud je to jen trochu možné. Tuto Leninovu zapomenutou zastřenou tvář odkrývá dnes zcela zapomenutá kniha maďarského autora László Gyurka Podobizna bez retuše (vydalo nakladatelství Svoboda roku 1970). Leninovo lidství symbolizuje myslitelova fotografie z III. kongresu Komunistické internacionály: na schodech sedící soustředěný Uljanov-Lenin si soustředěně píše poznámky k průběhu jednání na papír položený na podlaze.
Leninovu pomyslnou „vinu“ tak lze shrnout do dvou konstatací. Tou první je jeho těžké smrtelné mrtvičné onemocnění (syfilis stále zůstává nedoloženou domněnkou, na prokazatelně stejnou chorobu, krvácení do mozku, ve srovnatelném věku zemřel i Leninův otec) a následný předčasný skon, tou druhou fakt, že byl, jako kdokoliv z nás, člověkem omylným a chybujícím vrženým do situace, kterou nikdo z nás není s to ani tušit, natož aby byl schopen si ji představit a vcítit se do ní nebo se v ní smysluplně pohybovat. Jedno je jisté: Lenin nebyl zatížen utkvělou myšlenkou, že ruská revoluční zkušenost je jediným způsobem prosazování a uskutečňování socialistického ideálu. Majakovskij, který nepatřil k Leninovým oblíbencům, výstižně napsal: „Iljič s člověčí láskou tíhl k soudruhovi“.