Jiří Málek se věnuje situaci německé levice v kontextu jejího současného politického rozkolu. Vývoj v Německu by nás měl zvláště zajímat, míní.

Ano, jde o Sahru Wagenknecht(ovou), kterou mnozí znají jako „Rudou Sáru“, někteří s obdivem, jiní s opovržením. Jde o pětapadesátiletou německou političku, nepřehlédnutelnou nejen v německém politickém moři, ale i v rámci levice v Evropě. Její otec je íránský student západoberlínské univerzity, který po vítězství íránských ajatolláhů v 70. letech minulého století zmizel ve své otčině a je nezvěstný. Matka východoněmecká občanka, obchodnice s uměním, dceru vychovávala sama. Sahra nepatřila k „prominentním dětem“ bývalého režimu NDR. Již tehdy byla „svá“. V létě roku 1989 vstoupila do SED (Sjednocená socialistická strana Německa – vládnoucí strana v bývalé NDR, strana komunistického typu).  Jak sama někde uvedla, chtěla přetvořit socialismus, oslovila ji gorbačovská perestrojka. Ani tehdy ani nikdy dále se nenechala zviklat ve svém názoru. Tak třeba trvala na tom, že sjednocení Německa byla chyba, hodnotila to jako kontrarevoluci nebo odmítala tezi o „nespravedlivém (neprávním) státu“ v bývalé NDR a podobně. Politička vystudovala filosofii v Německu a Nizozemí. Od roku 1991 byla členkou stranického vedení PDS (nástupnická strana SED). Až do roku 2010 byla ve vedení komunistické platformy v PDS (jedná se o jednu z mnoha politických platforem, které jsou součástí PDS, posléze Die Linke). Sahra měla vždy velký vliv jak ve straně, tak i ve společnosti. Málokdy byla do stranických funkcí volena menší než 70 % většinou. V mediální oblasti se uměla pohybovat, a proto byla zvána do řady programů a rozhovorů v médiích hlavního proudu. Vždy elegantně oblečená, vtipná i sarkastická, v diskusích sebejistá, tvrdá a úspěšná. I v českém mediální prostředí kolovala a koluje řada jejích vystoupení jako poslankyně německého spolkového sněmu (parlamentu). Politicky v minulosti kritizovala Oscara Lafontaina, vůdčí osobnost německé sociální demokracie, jeden čas byl i jejím předsedou a význačným ministrem sociálně demokratické německé vlády. Nicméně v poslední dekádě se stal jejím životním partnerem a politickým spolubojovníkem.

Proč má smysl se podrobně zabývat jednou německou političkou? Je to osobnost, která by si zasloužila rozsáhlou a samostatnou analýzu už proto, že v ní je koncentrován vývoj levice v Německu s dopadem i na levici v Evropě a samozřejmě i u nás. Hlavním důvodem tohoto textu je skutečnost, že dnem 8. ledna tohoto roku vznikla v Německu nová politická strana, která je právě se Sahrou výrazně propojena a spojena – BSW – „Aliance Sahry Wagenknechtové“. Všichni, kdo třeba jen koutkem oka sledují německou politickou realitu a tu levicovou zvláště, ví, že tímto lednovým dnem byl přinejmenším formálně dovršen proces rozštěpení mnohaleté stálice německé politické scény, její levicové složky, Die Linke. To, že dnes existují dva subjekty – Die Linke a BSW vedle mnoha dalších levicových, ale marginálních politických stran, straniček a hnutí – je to, co je vidět. Je ale velmi složité přesněji definovat, jak to vypadá v názorovém rozložení sil v populaci, ale hlavně ve volebních preferencích budoucích voličů, a především těch volících nalevo.

Nové rozložení sil

Politický „rozvod“ okamžitě znamenal zánik parlamentní frakce Die Linke v Bundestagu a její transformaci na dvě parlamentní skupiny, které ale mají podle německých zákonů daleko menší možnosti, práva a pravomoci. Die Linke zůstalo 28 poslanců, nový subjekt pak 10 křesel v Bundestagu a 3 členy zemských parlamentů. I v členské základně došlo k přesunům, část bývalých členů Die Linke přešla do BSW, přišli i noví členové, takže k 27. lednu BSW vykazovala 450 členů s tím, že počty dále trvale rostou. Také se objevují informace o přechodu některých funkcionářů a zastupitelů na nižších úrovních z Die Linke do BSW. Na druhé straně Die Linke uvádí, že „vyjasnění“ situace v rozhádané straně po odchodu křídla spojeného se Sahrou a některými dalšími předními funkcionáři jako Amira Mohamed Aliová, bývalá spolupředsedkyně poslanecké frakce Die Linke, Christian Leye, poslanec Bundestagu, Fabio de Masi, bývalý europoslanec, nyní poslanec Bundestagu, se kterým BSW uvažuje jako s vedoucím kandidátem strany do Evropských voleb, přivedlo do Die Linke desítky (možná až stovky) nových členů.

Letošní počátek roku také začíná odpovídat na otázku nového rozložení sil na levém křídle v Německu. Je třeba si uvědomit, že jde o první poznatky v době, kdy se formuje rozdělení sil mezi Die Linke a BSW. Přesto je již něco patrné. V průzkumech, které již reflektovaly BSW se nezdá, že Die Linke přízeň voličů ztrácela ve prospěch BSW. Je stále plus-minus na svém, ale pod „hladinou“ pro parlamentní volby (limit je 5 %), na úrovni okolo 3 – 3,5 %. V průzkumech s již uváděnou BSW pak skóre nové strany osciluje okolo 5-6 %. Protože u voleb do Evropského parlamentu není v Německu 5% limit, mohla by BSW získat 7 euro-křesel proti 3 místům pro Die Linke. Třetí „levicový“ subjekt v evropských volbách – Strana ochránců zvířat pak dvě místa. Je ovšem dosud nevyjasněnou otázkou, zda by případně všechny tři subjekty byly součástí radikálně levicové frakce (GUE/NGL). První signály z lednových průzkumů naznačují, že BSW získává, možná trochu překvapivě, hlasy od bývalých příznivců různých stran, snad kromě Zelených a již zmíněný minimální přesun z Die Linke a pak od „nevoličů“. BSW je připisováno ledacos – vstřícnost k AfD, flirtování s některými politickými postoji AfD, nacionalismus, autoritářství a jak bylo napsáno, klasická trojice nacionálního bolševismu: stavovská sociální politika pro „meritokracii“ doma, „mír“ s protizápadními mocnostmi v zahraničí a konzervativní sociální politika pro národní soudržnost celku. Zdá se ale, že Němcům to zase tolik nevadí a, alespoň nyní, vidí v BSW lepší variantu než v liberální Die Linke.

A co česká levice?

Jak by se měla česká levice stavět k procesům u sousedů a co to pro naši situaci znamená? Opět je to téma, na kterém by bylo možno postavit disertační práci. Snad jen náznakově a telegraficky. Je až s podivem, jak se levice v ČR málo zajímá o potenciálně partnerské síly „za kopečky“. Podle ohlasů v médiích všechny politické síly u nás, s různou intenzitou, komunikují, spolupracují, diskutují s partnery v Německu. Kromě radikální levice. U KSČM je to dlouhodobá tradice, zde nebyl o tyto kontakty zájem ani ze strany Die Linke. Pokud zde přátelské vztahy přetrvávají, je to hlavně díky „starým“ vazbám mezi strukturami a lidmi v NDR a v KSČ. Ti „mladí“ na obou stranách se spíše obcházejí obloukem. Výjimkou snad jen byla úspěšná návštěva durynského státního prezidenta za Die Linke, Bodo Ramelowa u komunistického hejtmana O. Bubeníčka ještě před covidem. To byl ale výsledek aktivity mimo stranické struktury a je třeba připomenout i to, že se na tom podílelo aktivně zastoupení Nadace R. Luxemburgové v ČR. Kdeže to ty loňské sněhy jsou. Nyní je tato kancelář v Praze prakticky neviditelná a v rozvíjení přeshraniční levicové spolupráce umrtvená. Na druhou stranu prapor levicové spolupráce v českých podmínkách drží struktury blízké k SOCDEM, velmi aktivní v tomto směru je Masarykova demokratická akademie a její těsná a intenzivní spolupráce s Nadací Fridricha Eberta (blízká k německé sociální demokracii). Takže, chcete-li něco vědět třeba o levici v Sasku (sice hlavně té „soc-dem“), tak musíte do Dělnického domu nebo Goethova institutu. Současná ekonomická situace ve střední Evropě ukazuje, jak úzce a bezprostředně závisí sociálně ekonomický vývoj v ČR na tom, co se děje v německé ekonomice. A nejsou to radostné vyhlídky. Proto by koordinace a komunikace i mezi levičáky určitě měla něco do sebe.

Co bylo nyní uvedeno říká, že levici v Německu je potřeba věnovat pozornost. Vzhledem k stavu levice v Česku, kdy odhlédneme-li od tradiční sociální demokracie (i když ani v ní není vnitřní situace růžová), pak současné trendy směřují k levici spíše „národní“ a konzervativní. Přes název KSČM (s důrazem na komunistická) jde o vytrácení skutečných „komunistických“ narativů a u dalších struktur, které se považují na levicové nebo jsou veřejností do levicové party zahrnovány, je mnohdy i termín „socialismus“ moc radikální (o komunismu nemluvě).  Svojí orientací na patriotismus, někdo by spíše řekl nacionalismus, se blíží mnohé české subjekty pozicím BSW a vzdalují se pozici evropských struktur sdružených ve straně Evropská levice, kde vždy spolu-dominovala Die Linke. Takto se BSW v evropské levici chovat nejspíše nebude. Nejsem si jistý, že u nás máme představu o mezinárodní koncepci BSW, kde se třeba píše, že bude vycházet ze zahraniční politiky Williho Brandta a Michaila Gorbačova. Zvláště druhý jmenovaný na některé české levičáky působí jako rudý hadr na býka. A určitě to nebude impuls pro mezinárodní spolupráci. Naopak blízko mají převládající skupiny české radikální (konzervativní) levice k BSW v otázce míru, především na Ukrajině. Die Linke v podstatě podporuje a stojí za politikou německé vlády v dodávkách zbraní a v podpoře Ukrajiny ať to stojí co to stojí. Sahra Wagenknechtová spolu s novinářkou Alicí Schwarzerovou před rokem iniciovaly mírovou výzvu, která má nyní téměř 910 tisíc podpisů. Ta volá po zastavení bojů, jednání, je proti militarizaci EU. Naopak jiné české levicové skupiny, většinou v rámci naší společnosti marginální, se budou přiklánět k pozici Die Linke a tvrdě se distancovat od „chcimírů“ u nás i v Německu.

Německá debata

Jestliže BSW je programově málo čitelná, její programová deklarace je svým způsobem všeobjímající a reflektuje hlavně kritické cítění části německé společnosti, jež je spíše nalevo a nelze jí neupřít i levicový populismus, pak v rámci Die Linke zdaleka ještě nedoznívají všechny reminiscence a interní politické diskuse. Mimochodem ani BSW nijak (přinejmenším veřejně) netenduje k „socialismu“. Četl jsem někde kritiku „zevnitř“, že tato socialistická koncepce není nikde programově ani zmíněna. Zdá se, že Die Linke nyní hledá svoji (novou?) ideovou identitu. V poslední době proběhla na stránkách novin Neues Deutschland určitá programová polemika, která něco naznačuje. V lednu se objevil text, který se pokoušel formulovat, jak by měla vypadat „ideologická“ orientace Die Linke. Autor není „někdo“, ale politický poradce spolupředsedy strany, takže to je hlas skoro boží. Velmi stručně shrnuto jde o programové potvrzení Die Linke jako strany liberálně levicového zaměření s deklaratorním „odstřihnutí se“ od socialistických a komunistických kořenů. Výše zmíněný autor, J. Schlemermeyer, mimo jiné píše: „… odchod Wagenknechtové nyní nabízí příležitost dokončit to, co se již stalo většinovým postojem a základem demokraticko-socialistického programu levice s koncem reálného socialismu. Na mimořádné stranické konferenci tehdy právě vznikající PDS koncem roku 1989 … prohlásil profesor Michael Schumann ve svém velmi oceňovaném projevu: „Neodvolatelně se rozcházíme se stalinismem jako systémem.“ Nyní J. Schlemermeyer dodává: „Teď nastal čas rozloučit se s posledními zbytky přidruženého světového názoru.“

Je to svým způsobem velmi logické. Když toto manželství mezi postkomunistickou PDS a západoněmeckou WASG bylo před více než deseti lety završeno vznikem Die Linke, pak v členské základně převažovaly silně lidé z „Východu“. Nyní je to přesně naopak a strana má těžiště členské základny a také v postojích levicových „západních“ intelektuálů, kteří jsou daleko blíže liberalismu a nikdy nebyli socializováni v reál-socialistické společnosti. I nedávné zemské volby ukázaly, že například ve městě Kasselu s jeho univerzitní tradicí dosáhla Die Linke výsledky okolo 10 %, zatímco v pár desítek kilometrů vzdáleném venkovském okresu Fulda jen velmi malé jednotky procent. A Die Linke má venkovských „bílých míst“ po celé zemi velmi mnoho a města a jejich městští levicoví podporovatelé to celostátně nemohou zachránit, a proto již více než rok získává Die Linke v celostátních průzkumech maximálně 4 % podpory, v nejlepším případě stagnuje, ale určitě neroste. Na „Západě“ v posledních zemských volbách se výsledky pohybovaly v rozpětí 2–3 % (s výjimkou Brém, kde zůstala na 10 %) a všude došlo k poklesu oproti předešlým volbám.

Na novou „programovou redefinici“ Die Linke reagoval marxistický filosof, člen Die Linke, dlouhodobě působící v nadaci Rosy Luxemburgové, prof. Michael Brie s principiální kritikou, která poukazovala na snahu projektu „obnovené“ Die Linke dát ideologický základ levicového liberalismu. Schlemermeyerovy názory považuje za zásadně nesprávný kurz, který se ve straně (Die Linke) postupně utvářel poslední desetiletí a nyní by mohl převážit. Považuje to za fakt, který má částečnou odpovědnost za rozkol ve straně a varuje před následováním tohoto směru. V polemice říká: …jasně (se) ukazuje, které ideologické tendence přispěly k rozdělení levice. Dvě pozice oddělily to, co patří dohromady v každé levicové straně, která chce být něčím víc než sektou: být zároveň blízká lidem a přesvědčivě levicová. Kdo chce jedno bez druhého, nerozumí levicové politice. Po rozdělení buď obě politické strany půjdou ke dnu samostatně, nebo se jedné z nich podaří obě nově spojit a stát se rozhodně socialistickou a důsledně třídně orientovanou lidovou stranou. A rámuje svůj názor již samotným titulkem: „Budoucnost levice: levicově liberální, nebo rozhodně socialistická?“ Myslím, že spíše než BSW, ta je na vítězné vlně, čeká Die Linke velmi důležitá vnitřní diskuse, jaká by to do budoucna měla být strana, co zůstane z její levicové minulosti (i z toho socialismu a „komunismu“) a co tam bude přidáno z „modernosti“ a hlavně, co na to řeknou voliči.

Tento vývoj není jen něčím, co bychom mohli sledovat jako diváci. Německý vývoj i v levé části jejího politického spektra má dopad na naši politickou a ekonomickou realitu. Propad německé levice bude znamenat další marginalizaci české levice. Levice bez levicových vizí, na jedné straně přivinutím se k převládajícímu liberalismu a obhajobě „západního kapitalismu“ nebo naopak v jediném záchytném dubisku národních, chcete-li nacionálních zájmů a jistot bez ohledu na třídní zájmy a pozice, je jen „obchodní značka“, na kterou lákají ti, kteří ví, co chtějí, ale nevidí nejmenší důvod, proč to říkat občanům. Jen si počkají, až ti jim to „demokraticky“ nahází do volebních schránek a pak to půjde podle hesla business as usual (česky – jedeme furt dál), tedy kupředu ke světlým kapitalistickým zítřkům. U nás, v Německu, v EU. Je velkou a kruciální otázkou pro levici v Evropě, zda i ona pojede svůj business as usual. To by nesignalizovalo žádné světlé zítřky po levicovou budoucnost. Uvidíme!

Ilustrační foto: Ferran Cornellà, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons