Historik Jiří Malínský se dnes věnuje u příležitosti stého výročí úmrtí postavě  českého a československého politika Vlastimila Tusara.

Výročí a mládí

Před 100 lety, 22. března, se předčasně uzavřel život druhého československého premiéra, vůdčího ducha české a československé politiky Vlastimila Tusara (1880–1924). Tento československý veřejný činitel zasáhl rozhodným způsobem do dějin i charakteru moderní české politiky i vznikající československé státnosti.

Patřil k třetí generaci dělnických vůdců. Narodil se v Praze na Dolním Novém Městě v Zlatnické ulici. Měl z pohledu odborných dělníků vlastně solidní vzdělání: osiřelý absolvent nižšího gymnázia a obchodní akademie však byl záhy odkázán víceméně sám na sebe. Radikálně levicově orientovaný mladík byl typický selfmademan: své nesporné schopnosti zúročil již v sociálně demokratických odborech, kde se tento obchodní příručí stal ve 20 letech tajemníkem odborového svazu obchodních zaměstnanců Odborového sdružení českoslovanského. Poměrně záhy si osvojil i další potřebnou schopnost. Začal působit v sociálně demokratickém tisku. Vichřičné děje na počátku XX. století dále zrychlily jeho funkční postup. Od roku 1903 byl redaktorem brněnského sociálně demokratického listu Rovnost a předním funkcionářem vznikající moravské zemské organizace; roku 1905 se Rovnost stala deníkem a od r. 1911 byl Tusar jejím šéfredaktorem. Roku 1905 (bylo mu 24 let) se podílel na vnitromoravských česko–německých jednáních, jež vyústila do úpravy národnostních, jazykových a školských poměrů i do novelizace zemského volebního řádu, která je známa jako Moravský pakt. Ve stejnou dobu jednání mezi Českoslovanskou sociálně demokratickou stranou dělnickou, Lidovou stranou pokrokovou na Moravě (mladočechy, mladoliberály) a Českoslovanskou stranou agrární (agrárníky) dospěla r. 1911 k vytvoření Pokrokového bloku. Proslulým se stal i další Tusarův dobově převratný čin: věcně zareagoval na pravidelně zasílanou pozvánku na ples pořádaný moravským místodržícím a společensky oděn nejen zamířil na tento prestižní ples, ale také vyzval místodržitelovu manželku k tanci a nebyl oslyšen. V sociální demokracii neslýchaný čin dvacátnického mladíka vyvolal téměř skandál, který však postupně utichl. Revoluce může mít i velmi nekonvenční tvář a reakce druhé strany také nemusela být prosta různých napětí a pnutí i očekávání.

Ve vrcholné politice

Rok 1911 se také pro Tusara stal rokem vstupu do poslanecké sněmovny říšského sněmu, v němž posléze vykonával funkci jejího místopředsedy (1917–1918). Neméně významná byla jeho působení v nadstranickém Českém svazu, kde byl jednatelem (1916–1918), i v probouzející se ČSSD (1917–1918) a ve sjednocovacích jednáních s národními (českými) socialisty (1918–1919). Patřil mezi ty dobové české politické špičky, které se čas od času zvláště během roku 1918 setkávaly s císařem Karlem Posledním a důsledně odmítaly jeho snahy o zachování rychle upadající monarchie.

Původní Šmeralův stoupenec, podporovatel a spolupracovník byl během let 1917–1918 stržen étosem revoluční Masarykovy akce a ač stále marxista přesvědčením, velmi výrazně se přiblížil pojetí budoucího tzv. Hradu, tj. Masarykovi a Benešovi. Stal se také neformálním šestým mužem 28. října; když se z titulu své funkce 27. října dozvěděl o hroutící se italské frontě, která se rychle slábnoucí Vídni rozpadala pod rukama, telefonicky do Prahy informoval Aloise Rašína. Narychlo svolaná schůze předsednictva odbojového Národního výboru stačila tak trochu „předpřipravit“ události 28. října, dát jim laskavý nenásilný průběh lidové veselice a do 31. října kombinací kultivovaného vystupování a rozhodného postupu zajistit rychlé, v zásadě nenásilné převzetí moci vznikajícími orgány postupně sílící Republiky československé.

Tusar stanul ve Vídni v čele fakticky zvláštního ministerstva de facto formálně jako zplnomocněnec Republiky československé, které se, složeno z dosavadních tamějších českých a slovenských zaměstnanců ústředí Předlitavska (Rakouska), věnovalo přebírání archivů i aktuálních písemností (tzv. archívní odluce), pokud souvisely s českými zeměmi (Českem), i usnadnění přepravy českých vojáků z italské fronty do vlasti (podle Tusarových údajů mu podléhalo 125 úředníků působících v prostorách, které místopředseda říšské rady včas pronajal) a hospodářskému vylupování Česka předlitavskou administrativou. Cenné byly i jeho informace o formování tzv. nových korunních zemí, jež se v rakouskoněmeckých představách měly stát součástí Německého Rakouska a případně i rodící se výmarské republiky; budova vídeňského říšského sněmu byla totiž jedním z epicenter těchto státoborných aktivit navenek zaštítěných právem na sebeurčení.

Byl také v prvním sledu těch, kdo v pozadí dojednával tvářnost hranic nového státu v srdci Evropy. Vzájemné diplomatické uznání s prvorepublikovým Rakouskem (první Rakouskou republikou) bylo možné až po podepsání mírové smlouvy se zanikajícím Rakousko-Uherskem v Saint-Germain-en-Laye 10. září 1919 (mírová smlouva s Německem byla podepsána již v červnu). Menšinové závazky vůči etnickým menšinám, které byly průvodním jevem i součástí těchto diplomatických aktivit, byly vtěleny do druhé československé ústavy schválené 29. února 1920 s jednostranně zvýšeným břemenem pro Československo (stalo se tak na Benešův bezprostřední popud; 19. srpna 1936 mohl druhý prezident v Liberci veřejně prohlásit, že nejzralejší menšinovou politiku mají tři evropské státy: Československo, Belgie a Švýcarsko). Tusarův příspěvek byl i v této věci zásadní (v té době byl formálně Benešovým podřízeným).

Druhý premiér republiky

Do Prahy se ze své vídeňské mise vrátil r. 1919. Protože osobně znal řadu předáků rakouské sociální demokracie, byl konfrontován i s jejich představami o poválečném uspořádání nástupnických států. Jeho silnou stránkou byla výborná znalost němčiny i spontánní internacionalistické cítění: vůči svým rakouskoněmeckým stranickým kolegům necítil záští a byl schopen i připraven s nimi věcně diskutovat. Během jara se začal vyjevovat nevšední způsob Kramářova výkonu premiérského úřadu: prakticky ho nevykonával a nechával se v něm zastupovat (účastnil se s Benešem mírových jednání v Paříži). Otázka jeho vystřídání byla nabíledni a čas pro její řešení nastal po prvních meziválečných komunálních volbách 15. června 1919. Po konzultacích s Benešem se objevilo Tusarovo jméno. Prvotní Masarykova opatrnost vůči pro něj neznámému muži pod Benešovými informacemi tála. Masaryk s Benešem počítali pro premiérské křeslo se Švehlou; Tusar se měl stát ministrem vnitra. Nakonec však rozhodl tlak tehdy nejsilnější, byť již vnitřně viditelně rozervané české politické strany.

Masaryk v dopise Benešovi 15. července 1919 na adresu dohodových spojenců výstižně podotkl: /že/„zvyknou si na náš socialism páni v Paříži a jinde tím snáze, že budou mít ho po krk doma u sebe.“ Kramářův odpor proti odchodu z premiérského křesla byl sice bolestně ohnivý, nakonec však svým dosahem více či méně platonický. Z pozadí věci spolutvořil Antonín Švehla: výsledkem se stala vláda rudozelené koalice. 8. července 1919 byl Tusar jmenován Masarykem. První socialistický ministerský předseda se – měřeno současným pohledem – stal historickým faktem.

Výkony, které tento československý politik podával, byly obdivuhodné i při vědomí jeho křehkého zdraví. Od dětství byl útlé tělesné konstrukce; napadal na jednu nohu a lehce podléhal nejrůznějším chorobám; byly to také důsledky jeho osiřelého dětství a chudoby, v níž, osiřelý, zbaven rodičovské péče, žil. Ale do zhoršení jeho krční choroby (současně se začaly objevovat potíže se srdcem), které spadá do konce monarchického období, vládl silným hlasem a byl často vyhledávaným řečníkem předmikrofonové doby. Vyvrcholení politické dráhy tak omezilo rodáka ze Zlatnické ulice na úzké pole tzv. kabinetní politiky. Jako by si uvědomoval zkrácený čas svého života: nároky, které na sebe kladl, dále stupňoval. Na druhé straně se tento internacionalistický český vlastenec oženil s vídeňskou rakouskoněmeckou dívkou-ženou Hedvikou (poznal ji roku 1917), jíž, protože se během krátkého času Tusarova života nenaučila nikdy česky, psával něžné německé dopisy.

Tusar se stal premiérem v kontinuálně horečnatém čase s vyhlídkou, jak při inauguraci naznačil Masaryk, „přechodní“ vlády. Vrcholící boj s Kunovou maďarskou sovětskou republikou (republikou rad) v něm upevnil jeho bytostné přesvědčení, které sdílel s Masarykem, Benešem i Švehlou: novorozenecká republika musí zůstat stůjcostůj ostrovem demokracie, klidu, pořádku a ještě před třiceti lety bychom řekli sociálního smíru. Obdobná byla i jeho politika vůči běsnící ruské občanské válce. Lavírování, bedlivé sledování aktuální mezinárodní i vnitřní situace a zadávání i využívání odborných expertíz bylo základem Tusarova politického umění, byť se mohlo jevit navenek jako bezzásadový oportunismus postrádající pevnou páteř. Přitom není zanedbatelné, že i tady, na tomto místě pomyslné politické pyramidy, se musel učit, stupňovat svou pracovní výkonnost a bedlivě sledovat vnitřní radikalizující se situaci. V sociální demokracii, do níž se po několikaměsíčním odmlčení činnostně vrátil jeho někdejší politický učitel Bohumír Šmeral, se po modráčkovské secesi začalo ustavovat a sílit komunizující křídlo, pro něž byl nenapravitelným zlořečeným zrádcem-„renegátem“.

Výstižně vývoj Masarykova názoru na Tusara zachytil ve svém Budování státu Ferdinand Peroutka. Podle jeho názoru zprvu začínajícího premiéra prezident posléze plně akceptoval: „protože je to přání sněmovní většiny. Avšak po několika měsících naučil se velmi si ho vážiti. Tusar býval s Masarykem v denním styku a ochotně přijímal jeho rady … Mnoho argumentů, které si osvojil, slyšel z Masarykových úst.“  Klíčový význam měl tento kontakt v končícím létě 1920, když na počátku září 1920 došlo k nedoceňované historické hlubušské poradě československých (tj. i německočeských) sociálních demokratů.

Vnějšková schizofrenie jeho politiky, kterou Tusarovi vytýkalo komunizující sociálně demokratické křídlo, byla ve skutečnosti postojem skutečného státníka vědomého si plně bouřlivé aktuální situace, v níž se pohyboval. Při oživování průmyslu a přezkumu vlastnických vztahů, který s tím souvisel, se postupovalo uvážlivě včetně zvážení odborných podkladů, které si vláda vyžadovala. Dbalo se i na zachování vazeb na Západ; ustavující se republika (první komunální volby a uzavření mírových smluv s Rakousko-Uherskem a Německem r. 1919, vypracování a schválení druhé ústavy, následné parlamentní a prezidentské volby r. 1920, neklidný vývoj v Německu a Maďarsku, vnitřní sociální vření, hospodářské otřesy) vyžadovala praktickou politiku uvážlivou, promyšlenou a cílevědomou. Jejím vedlejším produktem byly organicky vznikající základy propracovaného prvorepublikového sociálního státu, jež, pronásledovány nářkem podnikatelstva, vyzrály v polovině dvacátých let a byly mimořádné i v dobovém mezinárodním srovnání.

Břemena

Polem nezoraným byla také menšinová národnostní otázka. Svéhlavý Hlinka, jehož amatérské vystupování na mírové pařížské konferenci naštěstí nemělo vážnější následky, byl nato krátce vězněn na Mírově, ale posléze byl díky Tusarově taktu a jeho dlouhodobým osobním kontaktům s moravskými katolíky uspokojivě vyřešen. Od podzimu 1919 začala nabírat věcnější obrysy i otázka německočeských–československých vztahů. Počátky byly obtížné. Delegace čerstvě založené DSAP (německočeské sociální demokracie) v prosinci 1919 předložila rezoluci, v níž se tvrdilo, že „český kapitalistický imperialismus“ provozuje diktaturu nad německočeským školstvím a dožadovala se mj. zrušení Revolučního Národního shromáždění. Pro případ nevyhovění vláda podle ní musela počítat s tím, že „musila by se strana chopit jiných prostředků a metod.“ Ještě militantněji se vyjadřovala delegace Německé strany nacionální (DNP). Byla to gesta stejně planá jako prázdná. Když Seliger v říjnu 1920 zemřel, „český kapitalistický imperialista“ Masaryk poslal k jeho rakvi věnec a XIII. sjezd československé sociální demokracie v listopadu pietně uctil jeho památku podobně jako v případě „Růženy Luxemburgové a Karla Liebknechta“. Dialog mezi Čechy, Slováky a Němci pokračoval i v dalších letech.  Tusarovou výraznou spoluzásluhou bylo navození jeho věcnosti a střízlivosti do jinak vypjatě vedených a často i přerušovaných jednání, jež se nakrátko uzavřela nejprve v polovině a posléze na konci dvacátých let vstupem zástupců aktivistické většiny německočeské menšiny do prvorepublikových vlád.

Sisyfovskou zátěž představovalo komunizující křídlo strany, do jehož čela se postavil místopředseda ČSSD Bohumír Šmeral. Příprava voleb, které proběhly (včetně voleb do Senátu Národního shromáždění) 8. a 15. dubna 1920, znamenala pokračování rudozelené koalice i Tusarova premiérování. Obstrukce, kterou tzv. ultraleví používali místy až neurvalým způsobem, znehodnotila sílu sociálně demokratického poslaneckého klubu (75 křesel), z nějž odloupla 20–25 hlasů. Znesnadnilo to obnovu vlády a vedlo k další radikalizaci situace, jež donutila levé křídlo strany kolem Vlastimila Tusara a Rudolfa Bechyně k ráznému kroku. Letní západní ofenzíva Rudé armády jako jeden z vrcholů rusko–polské války se zhroutila v srpnu 1920 u Varšavy a polská armáda obnovila znovu svůj postup na východ. Absurdní pokus komunizující „levice“ využít vedením strany v zápětí zpochybněného zářijového sjezdu (14. září; pro sociální demokraty komunistické konference) vedl nejprve k vyloučení místopředsedy Bohumíra Šmerala a jeho nejbližších spolupracovníků z Československé sociálně demokratické strany dělnické a dále k násilnému, ale soudně podloženému obsazení Lidového domu a několikatýdennímu sporu o majetek a podniky (hospodářské zázemí) strany.

Zastavení komunizujícího křídla

Proto se 8. září 1920 v tehdejším prezidentském sídle v Hlubuši setkali zástupci ČSSD a DSAP, aby se rozhodli, co dále. 16. září podala Tusarova vláda demisi a v dalších týdnech pokračoval zápas v rozpolcené československé společnosti. Šmeralův plán vystupňovat na maximum sociální revoluci a postupně přecházet k vývojové komunizaci ČSSD a DSAP nevyšel. Majetkový spor tak řečená marxistická „levice“ prohrála s tak řečenou, rovněž marxistickou „pravicí“. Hnutí-strana procházelo hlubokou krizí, ze které se začalo vymaňovat až na počátku druhé poloviny dvacátých let po XIV. ostravském sjezdu (1924) a jako trvalý důsledek této krize socialistického směru se ustavilo komunistické hnutí, které až před nacistickou hrozbou začalo chápat i oceňovat výhody a přednosti prvorepublikové demokracie i fakt, že na počátku dvacátých let při potlačování projevů jeho radikální rezistence vítězná demokracie nesáhla ke komunisty tak obávanému bílému teroru. Posílená československá demokracie byla s to v zárodku potlačit i opakovaný pravicový pokus o restauraci habsburské moci r. 1921. Konstitutivní fáze Republiky československé byla i díky do značné míry se sebeobětující československé sociální demokracii skončena. Ustavování a zrání československého ostrova demokracie kontinuitně pokračovalo.

V diplomatických službách

Vlastimil Tusar, jehož mimořádná spoluzásluha na tomto vývoji je mimo diskusi, se začal vykrádat ze světa exekutivní politiky. Po delegování na sjezd nezávislé SPD (USPD) v Halle 12. října 1920 a důležitém vystoupení na XIII. sjezdu ČSSD v Praze (27.–29. listopadu) byl nucen vysadit. Zcela vyčerpán (stále silněji se ozývalo srdce a cévy) se odjel léčit do Hamburgu, kde se mj. stýkal s tamějším konzulem, dědečkem Václava Havla Hugo Vavrečkou. Po zotavení na počátku r. 1921 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničí a byl jmenován vyslancem v Berlíně. Formálně byl tento úřední proces završen 3. dubna 1921, kdy se i oficiálně stal vyslancem a zplnomocněným ministrem (r. 1919 bylo toto místo nabídnuto Bohumíru Šmeralovi, který je tehdy nesmyslně odmítl). Mimo rutinní agendy (např. řízení konzulátů) nezahálel ani při navazování kontaktů a podávání zpráv do Prahy; vynikaly zevrubností a znalostí prostředí i pojednávaných problémů.

Při svolávání oficiálních setkání, která měla v německém prostředí propagovat První republiku, se v budově československého vyslanectví pravidelně střídala německá společnost s tamější krajanskou veřejností. I v zahraničí, zejména v Pobaltí, byly oceňovány Tusarovy snahy o německou vstřícnější politiku zejména vůči těmto zemím. Zajímavé bylo i jeho setkání s německým ministrem zahraničí Walthrem Rathenauem (mj. spolutvůrcem rapallské sovětsko–německé dohody). Pravidelně sledoval také vývoj německé ekonomiky a uměle vyvolávané suprainflace (v době jejího vrcholu dosáhl kur marky k dolaru 1:6 000 000). Zajímavá je tato Tusarova úvaha: „Došel jsem k poznání, že jsem udělal chybu, že jsem z data příměří (listopad 1918 – JM) dělal mezník v dějinách, od něhož počíná nová perioda dějinná. Ve skutečnosti mezníků takových není, jen pouze v učebnicích. Světová válka byla důsledkem imperialistické politiky evropských velmocí. … Výsledek její, vyřazení Německa a Ruska není ještě úplným; myslím si, že v Německu se jedná o dočasné potlačení, úplné vyřazení dobře myslitelným (není – JM), neboť ruské konce v Německu jsou koncem evropské civilisace.“ . Mj. referoval i o Hitlerově mnichovském puči (listopad 1923).

Tusarovo zdraví se však nelepšilo. Neukázněná životospráva (na místě je po této stránce srovnání s Antonínem Švehlou) tento nebezpečný vývoj nebrzdila; měla bohužel právě opačný vliv. To všechno vyžadovalo každoroční dlouhodobé zdravotní pobyty. A do toho všeho spadla i účelová německá mediální aféra, zveřejněná v listu Berliner Tagblatt 17. a 19. března 1924, jejímž smyslem bylo torpédovat nedávno uzavřenou a obtížně dojednanou spojeneckou československo–francouzskou smlouvu z 25. ledna téhož roku (šlo o zveřejnění zfalšovaných dokumentů, údajně tajné přílohy této spojenecké smlouvy se zamýšlenou následnou navazující kampaní). Během necelých čtyřiadvaceti hodin vytvořil tento nevojenský voják republiky ráznou věcnou odpověď statí Deutschland und die Tschechoslowakei, jež byla zveřejněna 22. března v listu Vossische Zeitung. Následný těžký srdeční záchvat učinil z tohoto dne Tusarův den úmrtní. Sugestivně ho líčí doživotně touto tragickou událostí lidsky těžce zasažený dr. František Soukup: „Zemřel jako voják na frontě ve velké diplomatické bitvě o čest republiky. Dne 22. III. 1924 odpočíval nehybně po celý den v místnosti vyslanecké budovy berlínské. Do posledního okamžiku byl při plném vědomí a sledoval, jak ho neodvratně opouští život, po němž tak vášnivě toužil. Nemohl již mluviti. Na otázky odpovídal klidným, ale nekonečně smutným pohledem. Je konec!“

Význam a nadčasový čin

Tento politik nesporného evropského formátu srovnatelný s Masarykem, Švehlou, Šmeralem, Švermou, Benešem, Rašínem i Kramářem se dočkal mimořádného domácího i zahraničního zaslouženého uznání. Marxův rakouskoněmecký žák, pražský rodák a budoucí československý státní občan Karl Kautsky v přípisu O světovém významu soudruha Tusara uvedl, že poválečná doba přinesla nové rozpory, že však „nová válka musela by býti nejnesmyslnějším ze všech zločinů“, a proto že jsou zvláště důležití „prostředníci mezi národy, jakým byl i Tusar, který měl jako málokdo jiný vůli, porozumění, autoritu k překonání rozporů mezi Čechy a Němci. … A proto také truchlím nejen nad mírotvorcem a vůdcem strany, ale také nad přítelem. Tisknu vám ruku.“ Pohřeb měl dvě části. V té zahraniční, berlínské, brala svou účast i reprezentativní delegace ČSSD tvořená předsedou Antonínem Hamplem, předsedou senátu a členem exekutivy Socialistické dělnické internacionály Františkem Soukupem, dnes téměř neznámým Slovákem, ministrem prvorepublikových vlád Ivanem Markovičem a šéfredaktorem Práva lidu Josefem Stivínem. Ti také rakev se zesnulým doprovodili do Prahy.

Vlastní pohřební obřad se konal 26. března 1924 v areálu Lidového domu. Jejich součástí byly kondolenční návštěvy německého vyslance Waltra Kocha u Masaryka i Beneše; neobešly se bez jejich drsných vyjádření na adresu Rathenauova nástupce Gustava Stresemanna (1878–1929). Mezi kondolencemi, které docházely do Prahy, nechyběla jména prvního prezidenta rakouské první i druhé republiky Karla Rennera, teoretika, Marxova žáka Eduarda Bernsteina, ale i Tusarova formálního nadřízeného Edvarda Beneše, který se smutečního obřadu v Lidovém domě osobně zúčastnil i v Masarykově zastoupení (prezident byl churav). Nikoliv náhodná byla i kondolence vůdčího představitele obou odbojů básníka, dramatika a divadelního režiséra Jaroslava Kvapila. Kondolovali také Tusarovi vyslanečtí kolegové, z nichž je možné jmenovat Josefa Girsu, Kamila Kroftu a Štefana Osuského. Mezi přímými účastníky a případnými řečníky dále nechyběli budoucí premiér Jan Malypetr (nad rakví mluvil jménem vlády), ale také Karel Kramář, předsedové dalších socialistických stran Václav Jaroslav Klofáč a dr. Ludwig Czech, exministr a guvernér Národní banky československé profesor a rektor Karel Engliš a mnoho dalších osobností dobového veřejného života i zástupců četných korporací počínaje Československou obcí legionářskou. Urna s Tusarovým popelem byla uložena do tehdejšího stranického mausolea v Lidovém domě; její další válečné a poválečné osudy nejsou známy.

Z řady smutečních řečníků vyčníval jeho blízký politický druh Rudolf Bechyně: „Znáte hluboký výrok: ´Kdo viděl slzy dětí, neviděl ničeho. Musí viděti slzy matek. Ale kdo viděl slzy matek, neviděl ničeho! Musí viděti slzy otců!´ Když pláčí mužové, utvrdlí v bojích života, pak se muselo státi něco, co otřásá samým základem duše, i ocelové.“  V jeho podání byl Tusar dělníkem socialismu, učitelem, organizátorem, vůdcem. Soukup k tomu na konci života lakonicky dodal: „Vlastimil Tusar byl příkladem socialistického realismu (pragmatismu – JM). Marxismus byl mu poznáním a vyslovením věcí, jak ve skutečnosti jsou.“

Autor ojedinělého pozoruhodného Tusarova medailonu (2005) český historik Zdeněk Kárník (1931–2011) k tomu doplnil, že mimo diskusi jsou Tusarovy klíčové zásluhy o zastavení náporu českého radikálního (komunizujícího – JM) socialismu. Pominout však nelze ani nadčasový náboj jeho předválečných moravských aktivit i jeho působení internacionální, které propůjčilo vzácný „rozdílový“ třetí rozměr jeho diplomatické činnosti. A ještě jednu věc je v souvislosti s tímto státnickým mužem 28. října zdůraznit: sklon k drsnému pojetí kabinetní politiky i značnému politickému pragmatismu v něm nepotlačil jeho původní levicová východiska, oddanost vlasti a potřebu hájit zájmy lidí práce v jejich celospolečenském kontextu a naslouchat jim. Nikdy také neztratil kontakt s lidskou slušností (tento rys volá po srovnání se soudobou českou i slovenskou politikou).

Dnes nezaslouženě opomíjenou Tusarovu památku připomíná jen po něm pojmenovaná holešovická ulice v Praze VII.