Zveřejňujeme báseň Praha – drahá, ryzí, cizí? od Jindřišky Labské-Lipské.
Praha – drahá, ryzí, cizí?
Když vcházím do uliček Prahy,
jen marně hledám slunce po zdech.
Samota vstoupí do mé dráhy,
jak kdesi na Šumavě v hvozdech.
Toulat se a jen město slyšet,
jak mocným proudem teče časem,
bolestí lidstva trpět tiše
do svého žití přijala jsem.
Prázdnota se mnou městem bloudí,
po kousku tepla toužím marně.
V davech, jež po ulicích proudí,
zkouším se ztratit blahodárně.
Obcházejí mě, osamělí,
také se bezcílnými stali.
Možná už lásku zapomněli,
možná ji ani nehledali.
Pomalu kráčím po chodníku
a jedna ruka s homelesáky
se ráda oddám jejich zvyku
z laviček pozorovat mraky.
A tak tu čekám na naději
pro nás odvržené a chudé.
Kéž v světě zázraky se dějí,
kéž jeden z nich tu pro nás zbude.