V dalším díle unikátního jazzového průvodce Jana Schneidera najdete dnes další tři další skladby s příběhem k nedělnímu poslechu.
Na zharmonizování duše doporučuji skladbu Mal Waldrona Bonnie’s Blues z filmu The cool world (1964). Tu přenádhernou přemýšlivou trumpetu hraje kapelník Dizzy Gillespie, saxofon James Moody, piano Kenny Barron, basu Chris White a bubnuje Rudy Collins.
Krásná ukázka mimořádně průzračného jazzu z roku 1960: Bubeník Max Roach hraje svou skladbu Petit Déjeuner. Nad pěkně znělou basou Boba Boswella zazní nejprve sólo slavného trombonisty Juliana Priestera, a pak se vystřídají bratři Tommy (trumpeta) a Stanley (tenorsaxofon) Turrentinové. Zvláštní lahůdkou je šťavnaté a dynamicky swingující kapelníkovo bubnování, přičemž ani jeho sólo nemůže chybět!
Genialita hudby Johanna Sebastiana Bacha byla již mnohokrát konstatována a oprubována, takže by se zdálo, že dalších příkladů netřeba. Přesto se rád podělím o zážitek, jaké zdroje inspirace a improvizace Bachova témata aktivizují a spouštějí, když padnou na úrodnou půdu. Tenorsaxofonista Stan Getz to temperamentně předvedl ve strhující skladbě slavného francouzského kapelníka, klavíristy a aranžéra Michela Legranda s příznačným názvem „Back to Bach“. Nemá cenu se snažit skladbu žánrově nějak zařadit, protože jde úmyslně „naštorc“, ale s takovou grácií a vkusem, kterou jí mohl vtisknout právě proslulý vokální soubor Les Swingle Singers (zde zpívala dirigentova sestra Christiane Legrand), nad skvěle dynamickou rockovou basou Guy Pedersena a bubny Guse Walleze. Zvukový soulad mezi kultivovanými hlasy zpěvaček a Getzovým tenorsaxofonem je ovšem zcela mimořádný.