Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.
Mezinárodní předpoklady
Na podzim 1942 začaly dozrávat plány exilové londýnské vlády na zřízení východní armády, jež byly v podtextu Benešovy druhoodbojové koncepce, navazující na zaměření odboje prvního, patrny určitě nejpozději v roce 1939. Zralejšího tvaru nabyly po podpisu druhé – londýnské – československo-sovětské smlouvy 18. července 1941. Souvisely bezprostředně i s úsilím západních demokracií o doformování protifašistické koalice, jejímž krystalizačním jádrem byla osa Washington–Londýn–Moskva–Peking (během druhé světové války Čchung-čching). Nesnadná úsilí oraňské skupiny, krystalizačního jádra posléze více než desetitisícového útvaru, se postupně, posilována Čechoslováky z gulagu, blížila ke svému vrcholu srovnatelnému s předcházejícím klapálkovským severoafrickým palestinským a tobruckým vystoupením.
Nebyla to však snadná cesta. 15. březen 1939, který roztrhal poslední cáry reálnějších iluzí ze státně teroristického aktu v Mnichově, v české a slovenské veřejnosti nevedl, jak se posléze po desetiletí tvrdilo v rozporu se skutečností, k pesimismu, ale naopak k oživení rezistence, která se 16. března 1939 změnila v oficiálně vyhlášený druhý odboj ústy prezidenta Edvarda Beneše chicagským prohlášením, jemuž nacistická posupnost fakticky vrátila prezidentský úřad, jak postřehly již tehdejší USA. Benešova oficiální účast při otevření československého pavilonu na EXPO New York 1939–1940 při aktivní spoluúčasti vyslance Vladimíra Hurbana (odmítl předat sídlo československého zastoupení nacistům; 1883–1949), plně podpořená americkým krajanským zázemím, se stala prvním mezinárodním veřejným potvrzením jeho obnoveného prezidentského úřadu.
30. dubna 1939, měsíc po potupné okupaci Prahy a zbytku české části Československa, v Krakově, kde se shromažďoval exilový československý pobřeznový exil, proběhla schůzka čtyřiceti československých vojenských emigrantů. Byla na ní ustavena Zahraniční vojenská skupina československá. 19. června převzal podplukovník Ludvík Svoboda jako služebně, funkčně i hodnostně nejvyšší přítomný důstojník její velení (od počátku jejího trvání byl přes Gdyni současně zahájen transport řady vojáků na západ). V červnu 1939 se v Paříži ustavil zahraniční sekretariát KSČ, složený z Jana Švermy (1901–1949), Viliama Širokého (1902–1971) a Bruno Köhlera (1890–1986). Snažil se mj. o navázání kontaktů s Edvardem Benešem a západním odbojovým zahraničním centrem. Vycházel přitom ze směrnic Kominterny, vtělených do jí vydaného dokumentu Směrnice o politické práci strany v zahraničí, jednoznačně orientujících odboj na Moskvu. Sekretariát tu působil až do porážky Francie v červnu 1940. Politické vazby, které tu vznikly, působily pak dále během druhé ruské Benešovy návštěvy v prosinci 1943 a přímo i nepřímo zasahovaly do geneze východní armády.
Prozatímní státní zřízení, ústřední článek exilového druhého odboje, pokročilo dále ve svém budování. 12. července 1939 se prezident Edvard Beneš vrátil ze Spojených států amerických do západní Evropy, aby se tu oficiálně ujal vedení československé zahraniční akce (dobové pojmenování počínajícího zahraničního druhého odboje). Musel však vybojovat nesnadný zápas s alternativním pařížským centrem, které se snažil vybudovat vyslanec Štefan Osuský. Mnichovanské emoce, zpochybňující československou identitu, postupně braly za své vyhlášením druhé světové války v Evropě (1. září 1939) a zejména s koncem tzv. podivné války na jaře 1940 (až do počátku května 1940 na severovýchodní francouzské hranici neprobíhaly boje; Německo se připravovalo na svou blitzkriegovou ofenzívu a západní demokracie, nepřipravené na válečný konflikt, de facto chtěly bojovat-nebojovat) a následné kapitulace Francie 22. června 1940. Velký vliv mělo i podepsání paktu Molotov–Ribbentrop 23. srpna 1939. V centru pozornosti byla sovětsko–finská válka (prosinec 1939–březen 1940), která zcela nevylučovala ani možnost přímého zásahu appesearských západních demokracií v tomto konfliktu.
26. srpna referoval do Londýna československý vyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger: „U zdejších anglických a francouzských diplomatů převládá přesvědčení, že vedle paktu o nenapadení byla sjednána tajná smlouva o rozdělení Polska a o anexi baltských států Sovětským svazem. Pochybuji, že to odpovídá pravdě, ačkoliv je možné, že v případě teritoriálních změn by Sovětský svaz žádal svůj podíl.“
Oficiální výklad Moskvy paktu Molotov–Ribbentrop z počátku září 1939 byl strohý: „… Buržoazie nevede válku proti fašismu, jak to tvrdí Chamberlain a vůdci sociální demokracie. Je to válka dvou skupin kapitalistických zemí o světovládu. Mezinárodní dělnická třída nemůže v žádném případě bránit fašistické Polsko, které odmítlo pomoc Sovětského svazu a které potlačuje jiné národnosti. Komunistické strany bojovaly proti stoupencům Mnichova, protože chtěly vytvořit skutečnou antifašistickou frontu za účasti Sovětského svazu, avšak buržoazie francouzská a anglická odmrštily Sovětský svaz, aby mohly vést loupežnou válku. … Rozdělení států na fašistické a demokratické pozbylo svého bývalého významu. Podle toho se také musí změnit taktika. … tam, kde existují komunističtí poslanci, musí hlasovat proti válečným úvěrům a vysvětlovat masám, že válka jim přinese jen obtíže a bídu. Komunistické strany musí všude přejít k rozhodující ofenzívě proti zrádcovské politice sociální demokracie. Komunistické strany, zvláště komunistické strany Francie, Anglie, Belgie a Spojených států amerických, které vystupovaly v rozporu s tímto stanoviskem, musí ihned korigovat svou politickou linii.“ Falešných tónů na obou stranách, které exilovým i informovanějším domácím Čechoslovákům zaznívaly obtížně pochopitelnou tísnivou kakafónií, bylo, jak vidno, více. Prozíravý Beneš vyzýval exil k rozvaze a střízlivosti – „ještě je budeme potřebovat“.
Londýnské a moskevské centrum
Nechyběly však ani hlasy naděje. 5. září se poprvé ozvala znělka československého vysílání BBC. Ve vůbec prvním projevu na těchto vlnách, předneseném sociálním demokratem Josefem Kosinou (vlastním příjmením Kalinou, 1905–1977), jehož iniciátorem byla Labour Party, podporující jako první z britských sil obnovení Československa, uvedl a burcoval: „Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka. Neopouštějte prapor, který v naší svobodné zemi vztyčil prezident dr. Edvard Beneš se svými spolupracovníky. Hodina vašeho osvobození se blíží. Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala.“
18. září československá vojenská jednotka v Polsku (dosavadní polský legion, fakticky vůbec první druhoodbojová zahraniční jednotka) pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody přešla, beze zbraní, po 17. září vlivem válečných událostí na Rusy obsazené území někdejšího Východního Polska. Byla soustředěna v Kamenci Podolském a začala se nazývat Východní skupina československé armády. Část východoevropských Čechoslováků se rozptýlila po Sovětském svazu, část, budoucí jádro východní armády (oranská skupina), zůstala pohromadě; nemalý počet jejích členů během let 1939–1941 postupně vycestoval na Západ. Rodící se londýnské odbojové centrum vedlo s Moskvou intenzívní diplomatická jednání, jež se snažila tuto původně v Polsku vzniklou skupinu udržet pohromadě. Její vojenské jádro bylo sice shromážděno, ale nacházelo se v jakémsi vzduchoprázdnu, které nebylo ani uznáním, ale také ani internací; v této věci se výrazně angažoval podplukovník Ludvík Svoboda. Na jaře 1941 začala v SSSR působit ilegální československá vojenská mise vedená plukovníkem Heliodorem Prokopem Píkou (1897–1949). Trvalou systémovou charakteristikou východní armády se stal nedostatek důstojníků (v oraňské skupině bylo 93 důstojníků a poddůstojníků).
A tak zatímco 19. listopadu 1939 vzkazovalo exilové vedení KSČ do Protektorátu ústy Klementa Gottwalda: „V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“ Naopak ve stejné době v jednom z prvních projevů zakládaného rozhlasového československého vysílání BBC burcoval v exilu dlící prezident Budovatel Edvard Beneš do boje proti nacistickým okupantům, pokoušeje se o dobové zobecnění bouřlivého evropského vývoje třicátých let: „Drazí přátelé, krajané a občané českoslovenští, chci vám dnes ve svém krátkém proslovu dáti aspoň několik málo z mnoha důvodů, pro které Vás volám všecky znovu do revolučního boje proti nacistickým násilníkům. Do boje proti ničitelům naší krásné vlasti, do boje proti utlačovatelům veškeré občanské svobody a vší lidské důstojnosti u nás a v celé Evropě. Československá republika je ve válce proti nacistickému Německu už od jara 1938. Já sám jsem se už roku devatenáctistého třicátého třetího obával, že Evropa jde do války, nebude-li postup hitlerismu v Německu tou či onou cestou zlomen včas. Jeho akce proti Rakousku od roku devatenáctistého třicátého čtvrtého, jeho zavedení všeobecné vojenské služby v Německu v roce devatenáctistém třicátém pátém, jeho obsazení Porýní v roce devatenáctistém třicátém šestém, obsazení Rakouska v březnu 1938 a jeho první vojenská akce proti naší republice v květnu 1938 nebyly jen akce místní a středoevropské; to byly veliké, důležité vojenské a strategické akce proti celé Evropě, jež musely nezbytně vésti ke krvavé válce evropské. Nemohli jsme v září roku devatenáctistého třicátého osmého se pustit do války sami, bez západní Evropy. Ta ostatně, nevidouc jasně do podstaty celého našeho boje s nacismem a nejsouc k válce dostatečně připravena, žádala od nás oběti, jež jsme tehdy odmítnout nemohli a jež samy byly takového rázu, že válce evropské nemohly zabránit.“ Tento projev vůdce druhého odboje je plně srovnatelný se slavným De Gaullovým vystoupením v BBC 18. června 1940. Benešův hlas byl hlasem odůvodněné naděje v tehdejším moři zoufalství a zklamání, jež tak bolestně prožívali naši předkové; organicky navázal na prezidentovu strategii ze září 1938.
Pro politiku zahraničního druhého odboje byl typický i tento obsah Benešovy instrukce pro Heliodora Píku: že i když se Sověty přiklonily „do fronty nám nepřátelské“, by si Píka měl „zachovati vůči sovětskému Rusku poměr klidný, nevytýkat, co se stalo, neboť 1. formálně sovětské Rusko není ve válce s našimi spojenci Anglií a Francií, a tudíž také ne s námi. 2. Nejsou dosud známy ani pohnutky celé sovětské politiky. Proto musíme hledět na změnu sovětské orientace prozatím tak, že za nynější konstelace na pomoc sovětského Ruska pro uplatnění našich požadavků počítat nemůžeme.…“ Tato politika nebyla v prostředí rodících se antifašistických Spojených národů neobvyklou. Winston Churchill (1874–1965), premiér Spojeného království od května 1940, začal navazovat kontakty s Moskvou a po svém vítězství v prezidentských volbách v roce 1940 se začal tímto směrem orientovat i jeden z největších amerických prezidentů Franklin Delano Roosevelt (1882–1945). Postupně si tuto orientaci osvojoval i vůdce Svobodných Francouzů generál Charles de Gaulle (1890–1970) a mezi ruské spojence se po světovém počátku druhé světové války v létě 1937 vedle Mao Ce-tunga (1893–1976) přiřadil i vedoucí politik čínské protijaponské rezistence generál Čankajšek (1887–1975).