Tomáš Doležal a Jana Turoňová se zamýšlí nad hlavními štěpícími liniemi politického konfliktu v současných podmínkách.
V posledních letech se ve veřejném prostoru stále častěji vyskytuje názor, že tradiční dělení na stranicko-politickou pravici a levici je již dávno překonané a že se politický souboj dneška vede na základě jiného typu štěpení, které je mnohem podstatnější a důležitější. Pravda je taková, že pravolevé dělení politického spektra stále existuje, ale názorový střet je skutečně někde jinde.
Současná doba je charakterizována střetem mezi konzervativci a liberály (případně progresivisty). Obé přitom najdeme jak uvnitř pravice, tak uvnitř levice.
Překážkou k pochopení tohoto fenoménu je často pojmové zmatení, které současnou politiku charakterizuje. Zamlžuje také chování a motivy jednotlivých politických aktérů, nahrává úvahám o populistech a extrémistech a dělá z voličů oběti propagandy.
Má k sobě dnes blíže konzervativní levičák s konzervativním pravičákem? Nebo levicový konzervativec s levicovým progresivistou, případně konzervativní pravičák s liberálním pravičákem? To jsou fenomény, ve kterých se dnes průměrný volič jen stěží orientuje.
Ekonomičtí liberálové vyznávají bezbřehou dominanci trhu a velkého kapitálu na úkor všeho ostatního, podporují nadnárodní korporáty, jejich oligarchii a v podstatě legitimizují jejich vlivové působení. Tento směr je blízký spíše pravicovému politickému spektru, ale můžeme hovořit i o levicových liberálech, kteří se vyznačují tím, že proti popsanému stavu nic nenamítají a tiše se stávají jeho součástí.
Progresivisté se zaměřují na jiné otázky než ekonomické. Nekontrolovaně se vrhají do nové kulturně-společenské revoluce a boří přitom i doposud nezpochybnitelné přírodní zákony. Obě ideologie jdou často ruku v ruce nebo si minimálně nekonkurují. Vyznačují se neomezenou svobodu a individualismem, které v absolutní podobě představují naprostý morální, mravní a (bez)hodnotový relativismus.
Konzervatismem je dnes myšlen takový hodnotový směr, který stojí vedle těchto dvou ideologií a je jim konkurencí. Vyznává staletími ověřený přístup ke světu, konzervativní vidění společnosti a víru v tradiční hodnoty. Odmítá extrémní experimenty se společností, s rodinou, s výchovou či vzděláváním mládeže. Taktéž se staví proti primátu nadnárodních oligarchií a jejich vlivu na hospodářskou politiku. V ekonomické oblasti se opírá o národní kapitál a má potřebu definovat národní zájmy. Takový přístup může být vlastní jak sociálnímu demokratovi či komunistovi, tak pravicově smýšlejícímu jedinci.
Zatímco pro liberální a progresivistické utopie a jejich cíle jsou národ a národní stát překážkou, pro konzervatismus jsou naopak základním předpokladem a klíčovým východiskem. Konzervatismus vyznává primát národa a státní suverenity. Levicoví socialisté, sociální demokraté a komunisté jsou v tomto směru v současnosti rozštěpeni, stejně jako původní tradičně konzervativní pravice, jejíž část začala inklinovat k novému internacionalismu či dokonce evropskému federalismu.
Zatímco tzv. nová levice, zejména západoevropské socialistické, sociálnědemokratické a komunistické strany a zelení (včetně pirátských stran) dnes jednoznačně vyznávají (vedle relativismu a progresivismu v hodnotových otázkách) nadnárodní koncept a federalizaci Evropské unie a národní státy považují za přežitek a vlastenectví a patriotismus za nebezpečné a škodlivé postoje, některé strany tradiční levice ve střední Evropě (z těch nejznámějších slovenský SMER či česká KSČM) naopak považují zachování národní suverenity (nejen v rámci EU) za jeden z klíčových pilířů své politiky a programatiky.
V tomto kontextu můžeme hovořit o novém typu levice, který již dříve definovali Petr Drulák a Jan Keller jako tzv. levicový konzervatismus. Jedná se o důležitý fenomén dnešní doby, který stále více vystupuje do popředí české politické scény a nabývá na síle. Například dnešní hodnotový střet mezi SOCDEM a koalicí Stačilo se vyznačuje právě střetem mezi levicovým liberalismem a konzervativní levicí.
Pro pochopení ideologických sporů, které se následně projevují v politickém boji, můžeme využít práci norského politologa Steina Rokkana, který v roce 1967 popsal čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států. Právě tyto štěpící linie podle něho vedly ke vzniku novodobých masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin. Rokkan tato štěpení formuloval teritoriálně a funkčně a popsal čtyři základní dlouhodobé politické konflikty, o kterých můžeme stejně hovořit i dnes, byť třeba v trochu jiných konotacích a kulisách.
V jeho podání jde o tyto konflikty: centrum versus periferie (který dnes probíhá mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie), církev versus stát (dnes transformovaný do hodnotového sporu zastánců tradičních společenských hodnot a hodnotových relativistů), město versus venkov (v současnosti spíše společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt, jak ostatně dokládá volební geografie, politický konflikt mezi městskou a venkovskou společností), zaměstnavatelé versus zaměstnanci (nyní výrazněji akcentovaný po linii korporátní kapitalismus versus národní ekonomika a drobné živnostenské podnikání).
Pokud máme definovat zásadní dělící ideové příkopy v politické aréně dneška, můžeme tak v návaznosti na teorii Steina Rokkana učinit například takto: 1. vztah (politických stran) ke kulturně-civilizačním hodnotám, tradicím a podobě uspořádání společnosti, 2. vztah k národní suverenitě, národnímu státu, národním zájmům a nadnárodní politické a ekonomické integraci, 3. vztah ke globálnímu a korporátnímu kapitalismu a trhu, resp. k sociálnímu státu a sociální spravedlnosti, 4. vztah ke svobodě a lidským právům a k jejich omezování.
A pod tímto prizmatem si již nevystačíme s tradičním pravolevým dělením, jelikož zde se subjekty a síly hlásící se k politické pravici či levici štěpí uvnitř „svých“ ideologických bloků. A naopak – na společné „straně barikády“ zde stojí pravicoví a levicoví konzervativci proti levicovým a pravicovým liberálům.
Na těchto příkladech vidíme, že levice a pravice nejsou v žádném případě synonymy pro jednoznačně definované politické ideologie, ale že jde dnes spíše o určité prostorové metafory, resp. o charakteristiky, které nepopisují komplexní programatiku jednotlivých politických subjektů, ale něco jiného, obecnějšího.
Chceme-li dnes porozumět dění na české a evropské politické scéně a v podstatě pochopit i procesy celosvětového měřítka, musíme se oprostit od levopravého dělení dvacátého století, se kterým jsme vystačili do konce Studené války. V průběhu devadesátých let a začátkem jednadvacátého století se nám začaly rozevírat nůžky mezi liberály a konzervativci a dnes se proti sobě tyto dvě skupiny postavily zcela otevřeně. Tento boj probíhá naplno a je třeba si uvědomit, co každý z těchto proudů dnes představuje.