Politolog Petr Drulák píše o tom, že nadcházející volební kampaně v Evropě se zřejmě povedou temnějšími prostředky, než je tradiční přesvědčování a obelhávání voličů…
Slovensko má své prezidentské volby úspěšně za sebou, ale nejdůležitější volební klání, která jsou s letoškem spojena, jsou teprve před námi. Pro Evropu přijde důležitý moment v červnu s volbami do Evropského parlamentu, pro USA v listopadu s volbami prezidentskými. Mezitím se ještě uskuteční parlamentní volby v Rakousku; z hlediska světového dění spíše druhotné, ale pro střední Evropu zásadní. Liberálně-progresivistická elita může jen ztratit a nejspíše ztratí. Na Bidenovo pokračování dnes sázejí jen recesisté, zoufalci nebo progresivističtí srdcaři, v novém Evropském parlamentu s největší pravděpodobností oslabí vládnoucí trojkartel lidovců, socialistů a liberálů, který po desetiletí ovládá Brusel. A v rakouských průzkumech si nejlépe vede pravicová FPÖ, která se opět může vrátit do vládních pozic.
Mediální události posledních dvou týdnů ukazují, že boj se nepovede jen tradičním přesvědčováním a obelháváním voličů, nýbrž i mnohem temnějšími prostředky. Elita bude zuby nehty hájit své současné pozice, opírá se přitom o alianci zpravodajských služeb, progresivistických médií a aktivistické justice. Před čtyřmi roky tato aliance otevřela Bidenovi cestu do Bílého domu, když proti Trumpovi zmobilizovala všechny prostředky a zdroje. Zpravodajské služby ho podkopávaly řízenými úniky utajovaných informací, justiční a policejní orgány vyšetřovaly jeho spolupracovníky za věci, které se nikdy předtím neřešily, zatímco média vše patřičně zveličovala a Bidenova selhání zamlčovala. O tři roky dříve zajistily podobné struktury ve Francii Emmanuelu Macronovi Elysejský palác, když zlikvidovaly favorita voleb, konzervativního Françoise Fillona. Smetla ho mediální kampaň a neočekávaný aktivismus justičního orgánu, který v rozporu obvyklými procedurami zahájil vyšetřování Fillonova bagatelního prohřešku.
Osvědčené scénáře se opět uskutečňují, ale v měřítkách, která jsou větší a ambicióznější. Svědčí o tom mezinárodně koordinovaná mobilizace zpravodajských služeb a liberálních médií proti údajnému ohrožení evropských a amerických voleb Ruskem. Česká kontrarozvědka přišla koncem března s mediálně exponovaným odhalením ruské vlivové sítě, která se prý snažila ovlivňovat evropské volby skrze média a finanční podporu politiků ve státech EU. Komisařka Jourová, hlavní strážkyně bruselské demokracie, je znepokojena.
Oním médiem je Voice of Europe financovaný promoskevským oligarchou Medvědčukem a z politiků, kteří mají být na ruské výplatní listině, byl zmíněn německý poslanec a dvojka kandidátky AfD do evropských voleb Petr Bystroň. V téže době v Rakousku zatkli na podnět britské kontrarozvědky bývalého důstojníka rakouské kontrarozvědky Egista Otta pro jeho údajnou spolupráci s Ruskem.
Rakouská média hledají souvislosti s FPÖ. Na poplach bijí i americká progresivistická média živená řízenými úniky z hlubokého státu. New York Times hlásí, že Rusko se chystá zasahovat do amerických voleb mnohem sofistikovanějším způsobem než v minulosti. NBC vysvětluje, jak ruští boti poškozují před volbami reputaci prezidenta Bidena a že podobné věci zažívá i Evropa.
Jak se to má s ruskou hrozbou? Ruské zpravodajské služby a vlivové organizace v USA i západní Evropě nepochybně působí. Nicméně případy, na nichž stojí probíhající kampaně, svědčí spíše o marginalizaci ruských pokusů. O zmíněném Voice of Europe slyšel v Česku, kde mělo být centrum jeho působení, jen málokdo. Žádné důkazy o Bystroňově podpoře z Ruska předloženy nebyly, on sám něco takového popírá a vedení AfD mu vyslovilo důvěru. Případ Otta zaráží především svojí bizarností. Tento bývalý pracovník rakouské kontrarozvědky je vyšetřován už téměř sedm let pro nejrůznější pochybení a podezření. Nicméně právě nyní, ve volebním roce, se měly objevit nové přitěžující dokumenty, které umožňují médiím spekulace o proruských vazbách FPÖ, ačkoliv tato strana na rozdíl od vládních lidovců s Ottovou kauzou příliš společného nemá.
Korunu tomu všemu nasazují americká média. Stejně jako před osmi lety rozjíždějí kampaň o ruském vlivu na americké volby tehdy ještě okořeněnou tvrzením, že Trump se s Rusy na pomoci dohodl. Slavná Russiagate byla velkým tématem voleb a zdrojem neustálého podkopávání Trumpovy administrativy. Nákladné a několikaleté vyšetřování následně neprokázalo, že by Trump či jeho lidé s Moskvou spolupracovali. Naopak se prokázalo spiknutí aparátu Demokratické strany, zpravodajců a médií s cílem zničit Trumpa. Několik seriózních akademických studií se věnovalo dopadu ruského vměšování na amerického voliče a došly k jednoznačnému závěru, že byl zcela zanedbatelný. Legenda americké investigativní žurnalistiky Bob Woodward prohlásil, že média se dopustila podvodu na čtenářích. Vedlo to k debatám, zda by New York Times a Washington Post neměly přijít o Pulitzerovy ceny, které za Russiagate získaly.
Nejenže si ceny nechaly, ale ani se nepoučily. Dnes se pouštějí s odkazem na „důvěryhodné zdroje“ z hlubokého státu do další Russiagate. Hlídači demokracie k pohledání.
Smysl těchto zpravodajsko-mediálních operací vyjádřil poradce českého premiéra pro boj s dezinformacemi Miloš Gregor: „Dále je dobré to přímo pojmenovat a politické zástupce, kteří to hájí, jasně konfrontovat s tím, že například obhajují nepřátelskou propagandu, která se snaží rozvrátit demokratické principy.“ Oním „to“ je míněno například přesvědčení, že nemá smysl podporovat válku na Ukrajině. Takový názor je coby nepřátelská propaganda v demokracii nepřípustný, neboť samotnou demokracii rozvrací. Demokracii je potřeba před podobným rozvracením chránit, což podle zmíněného experta nemůže dělat pouze vláda, nýbrž „všichni aktéři společenského veřejného života, tedy například i média“.
Ve volebním roce je tedy třeba vyloučit z politické i mediální diskuse všechny rozvraceče demokracie a nositele nepřátelské propagandy, kteří se staví proti válce a dalším prioritám euro-atlantických elit. Pokud by nestačilo vyloučení z debaty, patrně mají už v záloze trestní stíhání. Liberální demokracie už těžko může být liberálnější.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!