Ivo Šebestík píše tak trochu kacířsky o velmi aktuálním tématu dobra a zla v lidské civilizaci. Je pokrok jen kvasináboženská iluze a lze jej dosáhnout planetizací průmyslového způsobu života?
Kniha anglického profesora evropského myšlení Johna Graye s názvem Heresies: Against Progress and Other Illusions vyšla v Anglii už před třinácti lety a v českém překladu (Kacířství: Eseje proti pokroku a jiným iluzím) před jedenácti lety. Nicméně vzhledem k překotně ubíhajícímu času a rychlým změnám v něm, stojí za to číst tuto knihu i dnes nebo právě dnes.
A sice jako zajímavou ilustraci toho, kolik ze současných obtíží ve světě bylo možné poměrně snadno předvídat už před lety. Ovšem za předpokladu, že se člověk dokáže vymanit z několika těžkých iluzí, které v naší společnosti fungují podobně jako dědičný hřích.
S Johnem Grayem může být obtížné souhlasit v několika otázkách, které zmíním ke konci tohoto textu, nicméně v základním tématu jeho esejů stojí v popředí velmi srozumitelné vysvětlení několika velkých historických omylů, které se zrodily v průběhu devatenáctého století a od té doby se houževnatě udržují v několika variantách ideologií, které Gray v podstatě nazývá náboženstvími a považuje je za dědičky křesťanství ve zvrhlé sekulární formě.
Jádrem omylu je, podle Graye, humanistické přesvědčení o tom, že pokrok směřující k materiálnímu nadbytku a uspokojování potřeb všech obyvatel Země přivede jednoho krásného dne lidstvo k branám ráje. Na této ideji, jejíž součástí je prostá „náboženská“ víra, že kulturní chování lidí drží krok s vývojem vědy a technologií, budovali nezávisle na sobě své přesvědčení jak zakladatelé utopického socialismu, tak na vědečtějším principu Karel Marx a jeho následovníci. A překvapivě úplně stejný „kámen mudrců“ si vložili do základů svých teorií také velcí ekonomové, na základech jejichž teorií (pochopitelně i s patřičnými omyly ve výkladech) vznikla základní stavba neoliberalismu a neomezené víry ve svobodný trh a omezení funkcí a působnosti států.
Myšlenka, jejíž nebezpečnost vychází najevo právě nyní, v epoše rostoucí neúspěšnosti států v obraně před neblahým zasahováním ze strany velkých nadnárodních korporací a v boji s terorismem a s nekontrolovanou distribucí nebezpečných vojenských technologií a komponentů vedoucích k jejich výrobě (včetně jaderných zbraní).
Všichni tito teoretikové – každý samozřejmě jiným způsobem a s důrazem na jiné pilíře – předpokládali, že vědecký pokrok vytvoří technologie, které umožní nekonečný růst bohatství, čímž se staré existenční, náboženské, etnické a národnostní konflikty vyčerpají. Stanou se zbytečnými, zmizí, rozpadnout se, nebudou zapotřebí.
Náboženství spásy založené na hospodářském růstu a technologiích se hroutí
Ale dějiny obě iluze postavené na deformovaném křesťanském učení spásy už stačily rozmetat. Respektive, „náboženství spásy“ založené na omylu, podle kterého kultura a etika kráčejí stejným tempem jako technologie a že se lidstvo stává stále rozumnějším a civilizovanějším, čím více zboží má ke spotřebovávání, se rozpadá právě v této naší nepřehledné a chaotické přítomnosti.
Gray samozřejmě neklade rovnítko mezi na jedné straně marxisty a na straně druhé stoupence absolutně volného ničím (hlavně ne státem) nespoutaného trhu, neoliberály či jiné zastánce mínění, že budoucnost světa bude nejlépe udržitelná, pokud celá planeta přijme euro-americký demokratický systém a s ním spojené atributy vědeckého pokroku a ekonomického růstu. Gray si nemyslí, že pro celou planetu je demokracie západního střihu jediným možným řešením a v mnoha částech Země nemusí být ani řešením nejlepším. Zvláště, pokud je tento model demokracie spojován s krajně negativní zkušeností, kterou řada zemí učinila s evropským kolonialismem nebo s moderním způsobem amerického prosazování svých vlastních zájmů bezohlednou silou.
Podle Graye je rovněž velkým omylem předpokládat, že svobodné volby implantované do zemí, ve kterých se demokracie nevyvinula spontánně a historicky, vyzvednou k moci demokraty. Pravdou je spíše opak. Spojené státy jsou v mnoha regionech planety tuze špatným logem. Proto svobodná vůle obyvatel zemí s násilím implantovanou demokracií přivede k moci spíše některé zástupce domácích tyranií než zastánce amerického demokratického implantátu s výraznými atributy loutek. Příkladů pro tento vývoj poskytují Blízký východ, severní Afrika a další části světa hned několik.
Staré boje o suroviny a nové technologie válek
Gray říká, že skutečně podstatný fakt vědeckého a technologického pokroku je ten, že staré myšlení založené na konfliktech motivovaných odvěkými boji o zdroje, získává nové prostředky uskutečňování a opět – vidíme to nyní v Evropě, na Blízkém východě, v severní Africe, ale i v jiných částech planety – se moderní technologie vkládají do služeb starých nábožensky a etnicky motivovaných válek.
Autor esejů kacířského obsahu se téměř v každém z nich cyklicky vrací k naprosto zásadnímu popření jakýchkoliv humanistických důvodů, které jsou užívány pro vysvětlení válečných konfliktů, které nejenom že probíhají, ale které budou do budoucna spíše sílit než se vytrácet.
Planeta je přelidněná, „americký model“ života v industriální společnosti dostatku ba i blahobytu je neuskutečnitelný pro tak velké množství lidí. Tradiční energetické zdroje planety se vyčerpávají a boj o ně sílí a stává se mimořádně bezohledným. Pokud ještě před půl stoletím ždímala planetární zdroje jen poměrně omezená skupina industrializovaných států, dnes se jejich počet násobí. A s tím se prudce zvyšuje i počet obyvatelstva. Nejvíce v zemích, které procesem industrializace teprve procházejí, z nichž některé ušly velice rychle impozantní cestu k velmocenské nebo alespoň lokálně významné pozici. Například jen Čína s Indií, které jsou toho příkladem, budou mít brzy společně tři miliardy obyvatel, tedy téměř tolik, kolik čítala celá zeměkoule na konci padesátých let minulého století.
Takto utvářený svět není ideálním místem pro mírové soužití velmocí. Gray psal své eseje v době, kdy se teprve schylovalo ke druhé irácké válce, která skončila svržením a zabitím (mluvit o řádném soudu a popravě je nesmyl) Saddáma Husajna. Psal je v době, kdy britský premiér Tony Blair vsadil svou čest a kariéru na to, že Husajn vlastní jaderné zbraně, což nebyla samozřejmě pravda, stejně jako nebyla a není pravda většina výkladů o příčinách válečných tažení USA a některých jejich evropských spojenců. Casus belli – ropa a zisky – zůstává vždy veřejným tajemstvím!
Nicméně, i přesto Gray docela přesně odhadl důsledek této americko-britské války pro Blízký východ. Předpověděl zhroucení Iráku jako státu, nárůst kmenového násilí, dominový efekt v celé řadě dalších zemí regionu, a hlavně předvídal zvýšenou migraci obyvatel do jiných částí světa. Zároveň ale Gray vysvětluje, že americké agrese v této část světa vyplývají z pocitu ohrožení, které Spojené státy cítí. Uchvácením irácké ropy a ropy v některých dalších oblastech toho regionu se USA pokusily vymanit se ze závislosti na nevyzpytatelném spojenci, na Saúdské Arábii, mecenášce islámského terorismu.
Spojené státy se necítí být ohroženy ani tak islámským terorismem, který momentálně sužuje Evropu, ale především obavami, že Blízký východ jako největší zdroj levné ropy unikne americké kontrole a zadlužené Spojené státy se tím ocitnou ve velmi svízelné situaci. Ropy je dost i jinde na světě, její těžba je však dražší než ta v osvědčené oblasti Zálivu, ve kterém se vedou války prakticky od chvíle, kdy zde přestal působit transparentní evropský kolonialismus a kdy se – takřka současně – projevila životní důležitost ropy pro světovou ekonomiku.
Pohádky o importu demokracie, o lidských právech a humanitních hodnotách by si političtí předáci a mainstreamová média mohli už konečně strčit za klobouk. Vedle tohoto mýtu je mýtus o partenogenezi Panny Marie věrohodný realistický příběh. Stejně jako pověst o Danaé a Diově zlatém dešti.
Grayovy eseje o „kacířství“ kladou zásadní důraz na důsledné oddělení humanistických výkladů od takzvané „reálpolitiky“. Na Blízkém východě šlo a jde vždy JEN o ropu a všechny teze o humánních a humanistických cílech jsou v nejlepším případě jen okrajové. Gray je nicméně velkým optimistou, pokud se jedná o posuzování motivů, které řídí americkou geopolitiku. Domnívá se, že obsahuje více iluzí, prostých omylů a nedomyšleností než arogance, bezohlednosti, primitivní násilnosti a rasismu.
Spor o dobro a zlo v člověku
Nicméně, vraťme se k základní otázce jeho knihy. K jádru omylu a jeho – jak Gray soudí – původu v křesťanském učení spásy. Gray považuje nová náboženství vědy, růstu, technologií a pokroku, jež mají osvobodit lidstvo od materiálního nedostatku a jeho tradičních tenzí, za pokleslou formu náboženské iluze. Podle jeho názoru je křesťanský mýtus poctivější v tom, že spásu slibuje až po smrti, zatímco člověka, dokud pobývá ve světě vezdejším, vnímá křesťanství – v duchu svatého Augustina – jako bytost, jež nikdy neunikne ze spárů zla.
Spor o to, zda je člověk v jádru dobrý nebo naopak nevykořenitelně zlý, tvořil jeden z vleklých teologických konfliktů tohoto náboženství. Proti Augustinově skepsi ohledně vrozené lidské dobroty vystoupil v polovině 4. století papež Pelagius II. který soudil, že lidské bytosti nemají zlo vrozeno. Tento spor se jiný myslitel Pico Della Mirandola snažil řešit svobodnou vůlí člověka stanout buďto vysoko nad zvířetem nebo naopak ocitnout se mravně hluboko pod ním. Spor o dobro a zlo v lidské povaze pak prostupuje i dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského. Zejména v jeho Bratrech Karamazových a ve Zločinu a trestu.
John Gray ale ve svých esejích směřuje pozornost čtenáře k jinému spisovateli, který podle jeho mínění nejlépe ze všech odhalil reálnou situaci světa, lidských povah a okolností. Je jím Joseph Conrad, anglicky píšící spisovatel polského původu. Dobrodruh životem a realista myšlením, současnými čtenáři, bohužel, zejména ve střední Evropě málo vyhledávaný. Conrad ve svém románu Tajný agent, který vyšel v roce 1907, temnou předtuchou předvídal katastrofy 20. století. Ve svém dopise anglickému filozofu Bertrandu Russelovi, který byl stoupencem sociálního pokroku rovněž cestou vědy a technologií, Conrad napsal, že nic jej nedokáže zbavit temné předtuchy v osudovost a předurčenost lidského života.
Máme-li zůstat ještě okamžik u evropské literatury z přelomu 19. a 20. století a z prvních dvou desetiletí dvacátého století, pak temné předpovědi a atmosféra neblahého očekávání prostupuje celou řadu význačných literárních děl té doby. Je přítomna nejenom u Franze Kafky, ale také u Roberta Musila, Josepha Rotta, Stefana Zweiga, Hermanna Brocha a Jaroslava Haška, jehož Švejk je „pouhá“ zábavná satira jen při velmi povrchním čtení. Je zajímavé, že všichni tito spisovatelé byli Středoevropané. Že by střední Evropa byla zvláště citlivá na seizmické otřesy ohlašující události, jež následně zasáhnou celou Evropu a v globálním světě i celou planetu?
Stručné résumé z Grayovy knihy
Pokud bychom se chtěli pokusit vyvodit z knihy Johna Graye stručné résumé, pak by patrně znělo jako vážné upozornění na to, že přelidněnou planetu, jejíž mocnosti zuřivě bojují v tradiční válce o zdroje, neřídí rozum a odpovědnost, a neexistuje nic takového jako celoplanetární odpovědné a vysoce humánní centrum, které by Zemi, jejíž energetické a surovinové zdroje se zmenšují, kormidlovalo Vesmírem co nejbezpečněji. Spíše naopak. Staré konflikty surovinové, náboženské, rasové a národnostní se vracejí v nové podobě, přičemž probíhají technologicky účinnějším, tedy nebezpečnějším způsobem.
Dalším sdělením je upozornění na to, že vědecké nebo jako vědecké se tvářící teorie zrozené z lůna francouzského pozitivismu, které tvrdí, že znají recept na to, jak prostřednictvím odstranění materiálního nedostatku (cestou permanentního hospodářského růstu), ať levostředové či pravicové, stojí na stejně vratkém základě jako staré náboženské mýty. Ale navíc mají tu smůlu, že slibují šťastný život ještě na Zemi, zatímco náboženství jej prozřetelně umístila do sféry posmrtné, pro niž chybí důkazy.
A konečně třetím sdělením je varování, že Země v souladu s malthusiánskou teorií populačního růstu a obživy lidstva, osm a více miliard obyvatel, kteří si budou nárokovat západní způsob industriálního života a s ním spojený materiální blahobyt, prostě toto množství neuživí. Člověk není pro Graye homo sapiens, ale homo rapiens, což je tvar odvozený od latinského infinitivu slovesa rapere s významem něčeho se dravě zmocnit. Inu, latina je, jak vidno, jazyk stále živý. Schopný vstupovat do souvislostí i doby tak vzdálené od pádu Říma.
Dvě kontroverzní témata na závěr
A konečně na závěr bych se chtěl zmínit o dvou tématech, která John Gray předkládá společnosti v tak syrovém stavu, že je třeba z myšlení odsunout skutečně snad všechny tradiční humanistické city a vnímat společnost jako natolik ohroženou, že dost možná vyžaduje extrémní opatření, která zcela určitě vyvolají značný odpor. A to odpor pochopitelný, neboť kulturní lidé v Evropě byli vychováni v duchu naděje na lepší budoucnost. Na Východě i na Západě kontinentu úplně shodně.
První z Grayových tezí je názor, že legalizováním drog výrazně poklesnou negativní následky pro společnost, jedince, ale i pro státy. Gray upozorňuje na to, že nelegální obchod s drogami paří vedle obchodu se zbraněmi a s ropou k celosvětově nejvýnosnějším. Na drogách stojí ekonomika několika států planety. Zde si dovolím připojit svůj vlastní dodatek: V Evropě je to například quasistát Kosovo, nepochopitelně uznaný i Českou republikou, jež svou vlastní historickou zkušeností se Sudety měla být posledním ze států, od kterého by se dalo uznání Srbsku ukradeného „samostatného“ Kosova očekávat. Toto je, podle mého názoru, patrně největší ostuda moderních českých dějin na mezinárodním poli a zbabělý podlézavý krok, pro který nebude nikdy možná dostatečná omluva.
Podle Graye by legalizace drog vzala vítr z plachet jejich překupníkům a kontrola obchodu s drogami by posílila moc států a výrazně zhoršila možnosti financování teroristických uskupení typu Al-Káidy nebo Islámského státu. Na trhu by byly k dostání pouze drogy čisté, prověřené kontrolou, tedy žádné jedovaté svinstvo. Byť drogy jsou takovým svinstvem už ze své podstaty. Propojení organizovaného zločinu s drogami je celoplanetárním gigantickým problémem majícím zásadní dopad na život obyvatelstva celé planety. Podle Graye by legalizace drog tento problém výrazně snížila.
×××
Druhým z kontroverzních témat je Grayem doporučená legalizace mučení osob, usvědčených nebo důvodně podezřelých z mimořádně nebezpečných činností směřujících proti civilnímu obyvatelstvu a státům, především teroristů. Gray zmiňuje veřejné tajemství, a sice to, že světové mocnosti, ale i jiné státy, v rozporu s vlastními ústavami i právními kodexy a samozřejmě v naprostém rozporu s mezinárodní Listinou práv a svobod mučení při výsleších dávno praktikují. Jenom je ukrývají do sklepení a tuto praxi zahalují mlčením.
Podle Graye není problém v samotném mučení vyslýchaných zločinců a podezřelých ze zločinů, ale v tom, že vlády a jejich tajné organizace mučení praktikují ilegálně. Svět čelící terorismu je ale světem natolik zranitelným, že informace vynucené mučením teroristů mohou zachránit životy a zdraví tisíců lidí. Takto by mělo být, podle Graye, na mučení pohlíženo. A mučitel by neměl být osobou zavrhovanou jako katův pohůnek, jenž ve středověku býval nástrojem feudální tyranie, ale jako ochránce občanů, demokracie a státu. Tedy osobou naopak vysoce ctěnou.
Tento Grayův názor je nepochopitelně ještě kontroverznější než úvaha o všeobecné legalizaci drog. Mučící praktiky za vlády Bushe mladšího unikly na veřejnost a výraznou měrou přispěly k dalšímu snížení kreditu Spojených států v očích světové veřejnosti. Zmnohonásobily nenávist muslimů na Blízkém východě a zcela jistě přispěly i ke zdůvodnění brutálně popravovat Evropany a Američany, kteří padnou do rukou islámským teroristům. Oranžové obleky vězněných a popravovaných osob jsou ostatně šité podle vzoru vězeňských uniforem v neblaze proslulých amerických trestnicích, ve kterých se Bushovo mučení muslimů podezřelých z účasti na teroristických útocích praktikovalo a praktikuje stále.
Ale reakce Evropanů na případnou legalizaci mučení při vyšetřování osob podezřelých nebo usvědčených z terorismu naráží na rozsáhlý soubor nejenom právních, ale především morálních a zkušenostních překážek. Mučení za účelem doznání, tedy „sebeobvinění“, bylo metodou svaté inkvizice, uplatňovali ji němečtí nacisté, frankisté ve Španělsku, ČEKA v bolševickém Rusku za Stalinova vedení nebo Pinochetův režim v Chile.
Tento druh mučení za účelem doznání (sebeobvinění) nebo s cílem získat informace o nebezpečné trestné činnosti se liší od mučení, které uplatňoval feudální řád. Tak v případě vraha Viléma Oranžského, Balthazara Gérarda, nebo jistého Damiense, který se pokusil zabít Ludvíka XV., představovalo nepředstavitelně brutální mučení odsouzenců součást jejich popravy, ale především akt potvrzení nebetyčného rozdílu mezi urozeností a majestátem osob, na které se tyto zavrženíhodné „nuly“ (jak na tyto pachatele pohlížely tehdejší soudy) opovážily vztáhnout ruku. Jejich mučení bylo určeno jako výstraha ostatním „nulám“, což bylo v podstatě veškeré obyvatelstvo vévodství či království. Feudalismus byl jaksi v sociálních soudech, na rozdíl od pokrytecké moderny, vskutku až ohavně upřímný.
Mučení se provádělo na tělech odsouzenců, ale ta těla byla jen předmětem demonstrace hrůzy. Nic víc. O utrpení odsouzence primárně nešlo. Ve feudálním povědomí nebyl nic a za nic nestál. Byl mučen pro výstrahu ostatním, neboť majestát moci a posvátnost státu, kterou terč atentátu ztělesňoval, nesměly být nikdy zpochybněny. Atentát, pokud byl úspěšný, pak vlastně relativizoval nedotknutelnost majestátu a její posvátnost. Tím obojí relativizoval a snášel z výšin sakrálního na pole profánního. Tam se žádné moci nechce nikdy prodlévat.
Mučení, které by vlády moderních států uplatňovaly zcela v souladu s mezinárodním i národním právem vůči zvláště nebezpečným zločincům ve snaze získat informace, by mělo stát na úplně jiném základě. Mělo by se lišit i od těch metod, jaké používali nacisté, fašisté, chorvatští ustašovci a jiní zločinci. Jenže právě v tomto bodě tkví hlavní problém. Existuje někdo, kdo by byl schopen objektivně určit, který stát a který politický systém je oprávněn přivlastnit si v podstatě božské atributy? Kterýpak režim byl vlastně pomazán Bohem? Zatím všechny společensko-politické systémy dějin se ukázaly jako deformované, defektní a neoprávněné usednout na trůn na věky věků a být vzorem pro všechny časy a pro každého. Všechny systémy si na toto posvěcení ovšem činily nárok. Domáhaly se jej, a to někdy i velice zuřivě. A to samo o sobě vyvolává pochyby o všech.
Pokud Spojené státy nebo Velká Británie legalizují mučení jako metodu možnou při vyšetřování, pak budou mít k témuž konání volnou ruku všechny státy světa. Tedy i takové, které pak mučení použijí prostě proti politickým odpůrcům. Přesně tak, jak to činili nacisté, fašisté a stalinští vyšetřovatelé.
Tyto otázky, nastolené Johnem Grayem, vyžadují pochopitelně důkladný rozbor, nicméně je dobré, že byly položeny na stůl. Mlčení a nevšímavost jsou chybami naší moderní společnosti. Problémy nezmizí tím, že předstíráme, že neexistují. Ani zdaleka jsem na této skromné ploše téma Grayových „kacířství“ nevyčerpal, nicméně soudím, že i tento stručný exkurs může být prospěšný a vést k zamyšlení.