Ian Quigley se zaměřil na několik příkladů, které popisují postavení ženy v irské společnosti v minulosti a dnes. Proč Irsko není pořád ještě místem pro ženy?

Na světě jsou místa, kde není moc zábavné být ženou: jižní Evropa, Írán, Saúdská Arábie, státy Perského zálivu, USA (abychom jich pár vyjmenovali) a Irsko. Tyto země se sice velice liší, co se týče jazyka a kultury, ale mají jednu věc společnou: morbidní, patriarchální religiozitu. Je to islám v zemích Blízkého východu a křesťanství v Irsku, USA a jižní Evropě. Jednoduše řečeno, tato náboženství ženu umisťují bezvýhradně k domovu a kladou na ni zátěž toho, kdo rodí děti a kdo je domácí služkou, která je podřízenou světu mužů, které “bůh” vyvolil k tomu, aby byli jeho velitelé na zemi.

Tento článek ukazuje na případ Irska, i když podobná socio-religiózní dynamika, která probíhá tam, se vztahuje i k ostatním výše uvedeným místům, a také k ostatním zemím, které jsou poháněny náboženstvím a nejsou zde uvedeny.

Místo (irské) ženy ve společnosti

Irská preambule ústavy vypadá spíš jako modlitba než jako úvod k primárnímu zdroji práva moderního státu a udává tón pro zbytek dokumentu.

Současná irská ústava (z roku 1937) ženu umisťuje bezvýhradně k domovu (v linii s vatikánským diktátem). Článek 41 říká, že …. „stát uznává, že její život je uvnitř domova, žena dává státu podporu, bez které nemůže být dosaženo společného dobra.“ Sekce dvě pak zaručuje, že ….“matky by neměly být zavázány k ekonomické nutnosti se pracovně angažovat, aby nezanedbávaly své povinnosti doma.“

Jiný slovy: žena patří do domácnosti a je to chyba státu a jejího manžela, když „je nucena“ pracovat mimo domov. Je to výborný nástroj, jak podrobit ženu, protože to vedlo k víře, že pracující vdaná žena má manžela na nic. Mužské ego tedy zajistí, že nechodí do práce, a tak ji donutí k podřízenosti muži a rozšířeně i k církvi.

Antikoncepce

Další oblast, kde na tom irské ženy nejsou dobře, je autonomie jejich těla. Poroučí jim totiž staří pánové v sukních, takže jejich právo, jestli budou mít děti, nebo ne a kolik, je silně omezena. V letech 1935 až 1980 byla antikoncepce v Irsku nezákonná. Dokonce i poté, co byl zrušen zákaz, byl přístup k antikoncepci podmíněn řadou omezení. Nyní je situace jiná. Kondomy je možné koupit v drogérii, nebo i v automatu, dejme tomu, na toaletě v hospodě. Také pilulka „ráno poté“ je snadno dostupná.

Ale zhruba před 25 nebo 30 lety bylo třeba jít k lékaři a požádat o předpis antikoncepce, či o kondomy. A dostat předpis to nebyla žádná formalita, rozhodně ne kvůli pravidlům tehdejší doby. Žena musela trpět ověřitelnými zdravotními problémy, aby ji lékař antikoncepci předepsal. Vzhledem k úrovni korupce v Irsku, doktoři přijímali „úplatky“, aby „našli“ zdravotní potíže.

Byla to katolická, patriarchální taktika, aby se proces získání antikoncepce stal tak ponižujícím (a drahým, když si žena mohla dovolit podplatit lékaře), že se většina žen poraženě podřídila.

Pokud snad ale otěhotněla nevdaná žena, pak se stala ona a potažmo celá její rodina vyvrheli. Máloco bylo ostudnější než porod bez manželství. Dívky a ženy, které „se dostaly do problémů“, byly obvykle poslány do Domovů pro matky a děti (Mother and baby homes), kde byly donuceny předat dítě k adopci. Jeptišky a duchovní, kteří měli tyto instituce na starosti, vydělali miliony na tom, že prodávali děti bohatým adoptivním rodičům v Severní Americe, Velké Británii a Austrálii…

Tak obrovské bylo sociální stigma, že některé dívky skrývaly své těhotenství a snažily se porodit v tajnosti. Takový byl i tragický případ Ann Lovettové v roce 1984. Osamocená zemřela, porodila mrtvé dítě a ironicky se tak stalo pod sochou Panny Marie.

Interrupce

Irská ústava dává zcela nelogicky stejné právo na život ženě a plodu. Irské právo nezakazuje speciálně interrupci. Ústava vytvořila „právně nevyjasněnou situaci!“, v níž nikdo neví, co by se vlastně stalo, kdyby doktor ukončil těhotenství, aby ženě zachránil život. Žádný doktor není ochoten riskovat svou kariéru, aby otestoval skutečnou zákonnost potratu v Irsku. Tato zbabělost mezi irskými lékaři má na svědomí minimálně jednu tragédii (o které víme). Stalo se to v nemocnici v Galway, v západním Irsku, kdy byl mladé indické zubařce Savitě Halappanavar odmítnut potrat, který by ji s největší pravděpodobností zachránil život.

Irští politici nejsou ochotni se tématem interrupce zabývat, místo toho používají taktiku referenda, aby změnili ústavu, spíše než, aby se sami pustili do legislativní úpravy tématu. Bylo mnoho referend, ale žádná změna, protože římská katolická církev do procesů zasahuje a zajišťuje si, že výsledek bude takový, jak by si Vatikán přál.

Závěrem

Situace v Irsku se za posledních dvacet pět až třicet let změnila. Co se týče postavení žen ve společnosti, je ale potřeba toho ještě hodně udělat. A to především v oblastech rovnosti v práci a autonomie těla. I když už společnost není stejná jako v roce 1984, tak stále na těhotné neprovdané ženy padá stigma a je stále obtížné, či spíše nemožné mít potrat (žena musí prokázat, že má sebevražedné sklony, a jak to má udělat?).