Historik Jiří Malínský se ve své nedělní eseji věnuje tématu historické a politické kontinuity prvního a druhého československého odboje .
Prezident Edvard Beneš během svého exilového britského působení často veřejně vystupoval a proslovil několik desítek projevů. (K prezidentovým šedesátinám byl z iniciativy kancléře Jaromíra Smutného vytvořen z části těchto projevů EB dvouexemplářový pětisvazkový strojopisný sborník; dnes je jeden exemplář uložen podle údajů prof. Věry Olivové v Archivu Kanceláře prezidenta republiky a druhý v Archivu Národního muzea). Lze v tom spatřovat určitou souvztažnost s Masarykovým londýnským působením v letech 1915–1917. K jedné z mimořádně zajímavých epizod tohoto vztahu patří i jeho několikadenní návštěva ve Skotsku v listopadu 1941. Bylo to už poté, co byla Šrámkova vláda v létě 1941 Moskvou a Londýnem uznána za oficiální představitelku demokratického Československa a kdy spolu se Sovětským svazem, Spojeným královstvím a Spojenými státy americkými podepsala Atlantickou chartu (vyhlášena v Londýně 14. srpna 1941) a stala se tak následně oficiálním členem tvořící se protifašistické koalice Spojené národy (byla vyhlášena Rooseveltem 1. ledna 1942; den vzniku OSN, 24. říjen, se slaví jako Den Spojených národů). A to současně v okamžiku, kdy vrcholila rozhodná bitva o hlavní město SSSR Moskvu.
V protektorátě (okupovaném Česku) nastoupil zastupující říšský protektor, obergruppenführer SS a vedoucí Hlavního říšského úřadu pro bezpečnost (RSHA), nacistický válečný zločinec Reinhard Heydrich, který také započal s přípravou realizace německočeského Frankova plánu na vyhlazení Čechů, který Hitler schválil v září 1940. Zahrnoval tři hlavní body: 1/ Germanizaci „rasově vhodných“ Čechů (podle nacistické pseudovědy byli Češi hodnotnější než čeští Němci); 2/ Vysídlení „rasově neodpovídajících“ Čechů a inteligence, na níž mělo být aplikováno „zvláštní zacházení“ (Sonderbehandlung; to znamenalo spáchání kriminální vraždy); 3/ Osídlení uvolněného prostoru čerstvou německou krví (zřejmě z větší části Němci z Maďarska, Rumunska, případně Besarábie); tak měla být zacelena údajná „dýka v srdci“ Německa, jak byli německými šovinisty opovržlivě nazýváni slovanští Češi. Současně probíhaly zločiny první heydrichiády a byl rozehnán Ústřední národní revoluční výbor; k národu se tak již nedostal nedávno čerstvě vydaný program domácího demokratického odboje Za svobodu, který byl dokončen na jaře 1941.
První projev proslovil druhý československý prezident ve skotské metropoli Edinburghu 5. listopadu 1941 při otevření Skotskočeskoslovenského domu vybudovaného na základě podnětu Britské rady (British Council); na jeho půdě vyvíjela soustavnou činnost řada občanských sdružení (Slavonic Society /Slovanská společnost/, Students Union /Studentská Unie/, Centre for the Scottish-Czechoslovak Christian Fellowship /Centrum pro skotsko-československé křesťanské společenství/ a Scottish Committee for the Welfare of the Czechoslovak troops in Great Britain /Skotsko-československý výbor pro péči o československé jednotky ve Velké Británii/. Prezident tuto skutečnost přátelsky přivítal. 7. a 10. listopadu 1941 navštívil univerzity v Glasgowě a také Aberdeenu, kde mu byl udělen čestný doktorát. Tady do popředí vystoupil také Beneš-vědec, profesor sociologie na pražské Univerzitě Karlově.
Prezident profesor Beneš byl ve Skotsku přijímán s mimořádnou úctou jako vůdčí osobnost světového demokratického hnutí a pětinásobný předseda Valného shromáždění Společnosti národů. A také jako předvídavý vědec usilující v třicátých letech v dostatečném předstihu o vytvoření evropské demokratické fronty, která by neustupovala před drzostí a cynismem evropského fašismu. Mimo proslovení přednášek Zač bojujeme a Válka roku 1939 a zodpovědnost Německa za ni navštívil ve Skotsku dislokované jednotky exilové československé západní armády. V polovině října 1941 odtud do vlasti odletěli vojáci výsadku Anthropoid. Součástí prezidentovy návštěvy byla i účast na udělování britských vysokých vojenských vyznamenání třem československým důstojníkům 14. listopadu 1941, jemuž přihlíželi Winston Churchill a britští důstojníci; součástí ceremoniálu byla i přehlídka československých jednotek, které velel ministr národní obrany divizní generál Sergěj Ingr.
Hlavní teze přednášky Zač bojujeme je prostá: „… útok nacistického Německa na Československo v době evropské krize v září roku 1938, která byla ukončena dobře známým rozhodnutím čtyř velmocí v Mnichově, a pád Československé republiky byly jen prvním pečlivě připraveným krokem k násilné realizaci pangermánského plánu nacistického Německa …“ Války o uhájení holé existence – uvedl Beneš – provází Československo po celou jeho historickou existenci. Spořádaná země s rozvinutým sociálním systémem a průkazným hospodářským rozvojem pro svůj další viditelný rozvoj podle Benešova názoru potřebovala o 10–15 dalších mírových let více. Nástup nacismu, o jehož skutečných záměrech EB nepochyboval již od let 1932/33, vedl podle něj ke dvěma scénářům: vnitroněmeckému rozpadu nebo velké evropské válce. Odhodlání Berlína navázat na někdejší císařské záměry obsahovala již Hitlerova neblaze proslulá kniha Můj boj (Mein Kampf). Po pádu malých států přišly na řadu Rusko, Francie, Sovětské Rusko a Velká Británie. Beneš dodal: „Bylo by proto velkým omylem spatřovat v postupném a účelovém porušování a upravování versailleského systému pouze napravování křivd a místní řešení izolovaných otázek.“
V další části své přednášky vyjmenoval postupné mocenské tahy nacismu: okupaci Porýní (1936), okupaci Rakouska (1938) s následným tlakem na Itálii k přijetí válečného spojenectví, Mnichov a následné rozvrácení střední Evropy včetně obklíčení Polska a bezprostřední přiblížení se Německa k SSSR. Jde tedy o další pokračování první světové války. Někdejší říše se silnou opozicí vystřídaly diktatury, které zničily ústavní život a základní předpoklady jejich kulturní a politické svobody. Ve srovnání s nacismem a fašismem jsou podle EB předlistopadové (první světová válka skončila 11. listopadu 1918) absolutismy idylou a ideálem svobody.
„Přídavkem“ k tomuto výčtu jsou, uvedl prezident, antisemitismus, koncentrační tábory, gestapácké mučírny. Překonávají výstřelky starověku i středověku i dobu císaře Viléma II. Vojáci jako Hindenburg, Ludendorff, politici-kancléři Bethmann-Hollweg a Max von Baden byli vedle Göringů, Hitlerů, Himmlerů skutečnými gentlemany; nacisté vrátili úroveň válčení do doby Hunů a Vandalů. Ničení (goebbelsovská „coventrizace“) Rotterdamu, Varšavy, Bělehradu, Southamptonu, Londýna, muzeí, knihoven, chrámů i vraždy československého obyvatelstva bez skutečného soudního projednávání neobstojí ani v srovnání německé okupace Belgie a severní Francie či s ničením remešské katedrály v pohnutém čase první světové války.
Nacistické Německo porušilo smlouvu z Locarna, smlouvu s Rakouskem, mnichovský závazek i obdobný akt s Polskem; „Porušilo smlouvy s Dánskem, Holandskem a Belgií, přepadlo svými vojenskými oddíly jejich území a zavedlo v nich vládu teroru.“ Obdobně si počínalo ve vztazích k Rumunsku, Řecku, Jugoslávii i SSSR: „zavedlo beznadějný chaos a ustavilo teroristický režim.“ Po roce 1917 německý militarismus, absolutismus a pruský pangermanismus vedl svět k závěru, že německá politická mentalita je „největší politické a sociální zlo té doby.“ Tato (druhá světová) válka nese však s sebou ještě zkázonosnější nebezpečí: osvobození okupované Evropy je proto jen předpokladem skutečného řešení jejího současného problému.
Boj za ideu lidské důstojnosti byl Západem veden po 2 000 let. Jejím základem je úcta k lidské osobnosti moderního občana; to předpokládá znalost a prezentování pravdy i respektování moderní vědy. Mimoto moderní občan „musí oceňovat a ctít dané slovo, plnit závazky, ctít dohody a smlouvy a musí zakládat veškerý svůj soukromý a veřejný život na úctě k zákonům svobodně přijatým uvnitř státu“ (to živě připomíná Schmidtovu Všeobecnou deklaraci lidských povinností z let 1996 a 1997). Toto pojetí svobody nalezlo svůj výraz v amerických a anglických demokratických institucích a po první světové válce se šířilo i do ostatních evropských zemí. Nacisté „Zničili ideu základních lidských práv a nestrannosti soudnictví.“ Svobodnou informaci nahradili doktrínou, která jim dává právo lhát, podvádět, pletichařit podle jejich potřeby. V návaznosti na to vytvořili „rozsáhlý systém propagandy“ působící celosvětově. Pro tyto účely jsou zneužívány zahraniční německé národnostní menšiny.
Současné Německo je podle EB charakterizováno ztrátou smyslu pro pravdu, kritičnost a svobodu myšlení. Mimo slepé Hitlerovy přívržence zejména mezi mladými propadla další část obyvatelstva skepsi a nihilismu. Jen menšina si zachovala svobodu myšlení; bude zřejmě pomáhat obnově své země po porážce nacismu. Tisk, školství, veřejné organizace, vzdělání a věda jsou vystavovány mimořádně silné korupci; profanace intelektuální kvality dosáhla rozměru v dosavadní německé historii neslýchanému. K tomu patří i samozvané „evangelium“ nacistické absurdní rasové (rasistické) teorie. Morální kritéria nejsou pro nacistický režim vůbec závažná i závazná.
To platí i pro německé jednání vůči Československu a Polsku. Německé věrolomnosti, lži a podvody navozují atmosféru Wagnerovy opery Götterdämmerung (Úpadek a pád bohů). Nacistický systém znamená duchovní a mravní smrt. Prvořadým cílem antifašistického tábora proto musí být naprostá porážka Hitlerova Německa. S tím je spojena svoboda pro okupované evropské země a pomoc přežívajícím zbytkům civilizace a kultury v osvobozeném Německu. Nová benešovsky „správná“ generace Němců si bude muset vštípit myšlenku, že případné opakování nacistické cesty povede pro Německo k ještě větším pohromám. Obdobnou cestou v 19. století musel projít i francouzský nacionalismus. „Není jiná cesta než cesta utrpení a výchovy sociální a politické komunity a jiná cesta nikdy nebude.“
Proto bude nutné v Evropě vybudovat nový systém solidarity. Nelze navazovat na poválečnou politiku smiřovačství; základna pro mír předpokládá nalezení odpovídající formy evropské bezpečnosti. Ani Francie, ani Velká Británie se nemohou izolovat od střední Evropy. Svoboda je nedělitelná. „Jestliže se na tyto pravdy znovu zapomene, bude válka střídat válku a západní Evropu postihne konečná zkáza.“ Základní prvky tohoto systému jsou: zničení obou fašistických diktatur; nová federativní a konfederativní seskupení v různých částech Evropy; nový systém kolektivní bezpečnosti na místě někdejší Společnosti národů; nový systém mezinárodní ekonomické spolupráce. Jen tak bude možné vrátit víru v lidskou důstojnost, v pravdu a vědu, v obecné zásady mravnosti. Nic se nesmí zanedbat.
Útok na Rusko je pro Německo sebevraždou. Dalším faktorem vítězství se stanou rozhodné vojenské úspěchy Spojenců ve Středomoří. Okupované země budou osvobozeny. „Máme nyní poslední příležitost k záchraně Evropy a snad i světa. Věřím a jsem přesvědčen, že vložíme-li do našeho veškerého konání skotskou silnou vůli a houževnatost, dovršíme úspěšně vítězství a zachráníme Evropu pro lepší, lidštější a klidnější život v budoucnosti.“ uzavřel EB své edinburgské vystoupení.
Obdobně laděná je druhá Benešova přednáška Válka z roku 1939 a odpovědnost Německa za ni, která byla proslovena na Glasgowské univerzitě 7. listopadu 1941. Tentokrát EB položil svůj důraz ještě více na vzájemnou souvislost obou světových válek – minulou první i probíhající druhou. „Období dvaceti let, které následovalo do roku 1939, bylo svou povahou příměřím, během něhož se vedl neúspěšný boj o udržení mladé evropské demokracie.“ Současná válka je tedy pokračováním války z let 1914–1918.
„Původní výrazněji politická revoluce probíhající během války z roku 1914 a po jejím skončení, s poválečným bojem mezi evropskými politickými systémy – demokracií, fašismem a komunismem, a současná válka mezi těmito režimy, která z tohoto boje vzešla – se proměňuje, čím zřetelněji a zásadněji postupuje, ve válku za přeměnu celé moderní Evropy, nejen politicky, ale zvláště také ekonomicky a sociálně.“ V případě první světové války to byl zápas o svobodu malých a středních národů nebo naopak zachování stávajících starých pozic Habsburků a Osmanů. Ve vnitřní politice osvobozených států probíhal boj proti fašistické a nacistické reakci a na půdě Společnosti národů o udržení poválečného uspořádání. Válka z roku 1939 je vyústěním tohoto dvacetiletého boje. Existencí Spojených národů (v době těchto Benešových přednášek se dotvářely) se zpřesňovala pozice Sovětského svazu: „V praxi vzdoroval diktaturám a silně přispěl k jejich zhroucení.“. Je potřeba dosáhnout trvalého kompromisu mezi velmocemi a ve spojitosti s tím i zárukami existence malých států a národů.
Jsou tu však i rozdíly. Současná (druhá světová) válka je „především radikálnější, extrémnější, brutálnější a barbarštější než ta minulá.“ Fašistické diktatury jsou brutálnější než jejich předchůdkyně. Vyhlášení tzv. totální války nacistickými generály je návratem do doby stěhování národů (generál Otto von Stülpnagel ve Francii, Heydrich v českých zemích, ničení belgických, holandských a francouzských měst, Varšavy). Proto se Beneš řečnicky zeptal: „Nemusí dnešní svět protestovat tisíckrát ostřeji, bojovat tisíckrát rozhodněji a tisíceronásobně opovrhovat tímto nesrovnatelně větším politickým a sociálním zlem, které je vtěleno do dnešního nacistického Německa?“
Alternativou těchto hrůz jsou zásady, které Beneš podrobněji vyjádřil již ve své edinburghské přednášce. V další části se věnoval podrobněji nacistické doktríně násilí. Ideál tzv. Velkoněmecka potlačil všechny svobody a vytvořil zvláštní systém věznění a mučení v koncentračních táborech zdůraznil druhý československý prezident. Je to první systém, který nezakrytě zničil pojetí na pravdě, vědě, svobodné výuce, objektivnosti a toleranci. Je založena na architektuře soustavné lži povýšené na etický princip. Nacisté zničili všechno, co pro ně bylo či je nevýhodné. Je to podstatou nacistického světa.
Přitom EB – v častém přímém rozporu s konjukturálními virtuálními tvrzeními současné i nedávné doby – zdůraznil: „Vím, že jsou i dnes miliony Němců, kteří myslí s hrůzou na to, co přijde jako důsledek války rozpoutané Hitlerem.“ Byla položena otázka – pokračoval EB – zda rozlišovat mezi nacismem a Německem. Každý národ je zodpovědný za svou vládu. „Představte si, že nová vláda vyhlásí, že staří vinníci byli zbaveni nejen své moci, nýbrž i svého života, a že nyní je všechno opět v pořádku. Může snad někdo uznat, že takový národ má mezinárodní etiku?“ Pro fakt, že všichni Němci nejsou špatní, nelze přezírat jejich neblahou vlastnost konjukturálních názorových změn. Nacismus není bez předchůdců; nelze však tvrdit, že německý národ je bez odpovědnosti. A dále řečnicky dovodil: „Za všechno, co bylo vykonáno v průběhu dvaceti let v Československu – a já to hrdě přiznávám – byla odpovědna vláda, prezident Masaryk a já, a za vládu byl opět odpovědný československý lid. Proč bychom neměli uplatňovat stejné hledisko na výkony Německa a Československa?“
Od času Fridricha Velikého neměl německý národ politickou výchovu a politický život srovnatelný se západními demokraciemi. Více než svým myslitelům a umělcům naslouchal představitelům absolutismu a pruským generálům. Postrádal německého Gladstona, Gambettu, Lincolna či Masaryka. Proto je třeba myslet na to, jak zamezit nacistické či imperialistické německé recidivě. „Německá armáda je však dnes tak nacistická jako nacisté a tak imperialistická jako Hitler. Pokud se to generálům bude hodit, prohlásí, že jsou antinacisté a budou celému světu tvrdit, že stojí na straně pořádku.“ Dříve nebo později by to vedlo k přípravě třetí světové války.
Prvořadým požadavkem protivníků Německa musí být úplná vojenská porážka Německa a osvobození „Rakouska, Československa, Polska, Norska a ostatních okupovaných zemí“ a náhrada utrpěných brutálních válečných škod. Z Německa se musí stát svobodná demokratická země. Musí pochopit, že válka se nevyplácí a vyplácet se nikdy nebude. Svoboda v Evropě je nedělitelná. Je vyloučené, aby střední a východní Evropa byla podrobena Německu. V dalším EB zopakoval zásady podané ve své edinburghské přednášce. Zvýšený důraz položil EB na nový systém ekonomické spolupráce vnitřní i mezistátní. Dodal, že je to aplikace osmi bodů Atlantické charty. Závěrem svého vystoupení dodal, že nepochybuje o vítězství již viditelně sílící antifašistické koalice.
„Odvážné“ tvrzení o údajném Benešově útěku na konci října 1938 do Spojeného království ve světle uvedených fakt nemůže obstát; naopak v zahraničí bylo jeho místo pro zemi životně potřebné; nikdo jiný nebyl pro obnovu československé státnosti svým životem, kontakty a zkušeností tak disponován jako právě prezident Budovatel. Sjednání druhé československo–sovětské smlouvy (18. července 1941), přistoupení k Atlantické chartě a budování západní i východní exilové armády byly nemálo zdatnými výkony druhého československého prezidenta v exilu. Nelze si nepovšimnout viditelných paralel s Masarykovými aktivitami v letech 1915–1916/18, renesancí řady československých zahraničních zastoupení po 15. březnu 1939 i zárodků rodící se evropské vzájemnosti, jak vznikala z kontaktů a možností i zájmů ani opakovaných výslovných Benešových odvolávek na TGM. A spontánních propojení k dokumentům domácího druhého odboje, zejména k programu Za svobodu.
Soubor zásad Atlantické charty (respektování územní svrchovanosti; absence násilných územních změn nediplomatickým způsobem; svobodná volba národní vládní formy; rovný přístup k obchodu a surovinám; hospodářská spolupráce všech národů, lepší pracovní podmínky a sociální rozvoj; po porážce nacistické tyranie všeobecný mír; svobodná plavba po mořích a oceánech; zřízení širší a trvalé soustavy všeobecné bezpečnosti) stojí u základů Charty OSN, ale také poválečné evropské integrace.
Způsob a úroveň i kvalita jejího současného uplatňování jsou současně podstatnou výpovědí o naší současnosti.