Přečetli jsme: Neo-osmanismus a politická realita tvoří dva hlavní prvky „slátané“ zahraniční politiky současného prezidenta Turecka Recepa Tayyipa Erdogana, kterému jde ale vždy na prvním místě o vlastní politické přežití.
Směřování Turecka k autoritářství za Recepa Tayyipa Erdogana bylo doprovázeno chybnou zahraniční politikou, analyzuje zahraniční politiku Erdoganova Turecka článek Aykana Erdemira a Merve Tahiroglu pro Foreign Affairs. Od roku 2002 Turecko kombinovalo neo-osmánskou rétoriku doma s pan-islámskými ambicemi v zahraničí, společně se sponzorováním Muslimského bratrstva globálně a nejnověji také s podporou džihádistů v Sýrii.
Nicméně domácí situace a chyby zahraniční politiky utvořily omezení pro to, aby Erdogan mohl jednat jenom na ideologických principech. Výsledkem je napětí mezi Erdoganovým islamistickým nadšením a vnuceným pragmatismem. A tato konstelace určuje výsledný slepenec turecké zahraniční politiky nejen na Blízkém východě.
Erdogan doma přežil několik pokusů o převrat. Naposledy v červenci 2016 a s důsledky, které přinesly do turecké společnosti více nacionalismu a paranoi.
Hlavní zdroje napětí
Změnilo se i sousedství Turecka a postavení samotného Muslimského bratrstva, které ztratilo moc v Egyptě a ocitlo se na okraji, jen s podporou Turecka a Kataru, což přispělo k letošní katarské krizi.
Je tu ještě jeden problém s tureckou podporou politického islámu v regionu. Jeho trvalá podpora islamismu od doby arabského jara byla zatím jen neúspěšná. Od roku 2013 se vztahy mezi Tureckem a Egyptem a Tureckem a Libyí staly nepřátelskými, zatímco vztahy vůči monarchiím v Zálivu napjatými. Erdoganovo Turecko podporuje proxy válčení v Libyi, kde jde proti spojencům Egypta a Spojených arabských emirátů. A Erdoganova podpora Kataru jen přispěla k izolaci Turecka v regionu Blízkého východu.
Nejvýznamnější je ale situace v Sýrii, a to kvůli kurdské otázce a její roli. Turecko nevítá skutečnost, že kurdské milice úspěšně bojovaly proti Islámskému státu a v severní Sýrii si vytvořily autonomní oblasti. To vidí Ankara jako hrozbu turecké státnosti.
Dokonce, jak autoři píší, je kurdský problém v rámci syrské války chápán jako existenciální hrozba pro Erdoganovo Turecko. Puč jenom posílil Erdoganovu ultranacionalistickou linii, která dotlačila Erdogana k tomu, že nyní vede brutální vojenskou kampaň proti Kurdům. V důsledcích to znamená, že turecká politika v Sýrii je nyní plně zaujata Kurdy s cílem zabránit vzniku nezávislého Kurdistánu. To vedlo ke změně postoje k Bašaru Asádovi, kterého se napřed Turecko pokoušelo zbavit prostřednictvím podpory džihádistů. Nyní vidí větší zlo v Kurdech a je ochotno nechat Asáda v klidu.
Tento Erdoganův nacionalistický obrat, který má kořeny v nutnosti, ale zcela nezakryl islamistické tóny jeho politiky. Velká strategie je stále ideologicky zakotvená, ale projevuje se ve slátání pragmatismu s ideologií. V současném stádiu musí Erdogan mít ohled ke svým domácím spojencům-nacionalistům.
Paradoxy: Izrael a Írán
Nicméně islamistické tóny jsou podle Erdemira a Tahiroglu patrné například v otázce izraelsko-palestinského konfliktu. Tady dlouhou dobu platilo, že Jerusalem byl tureckým, pokud ne spojencem, tak spolupracovníkem v oblasti rozvědky, obrany a bezpečnosti. Nicméně Erdogan se pokusil toto partnerství podkopat. V roce 2011 došlo k propadu vzájemných vztahů. Nyní ale pod tlakem nových bezpečnostních obav a pod tlakem kurdského problému se tato spolupráce začala obnovovat a s ní se také normalizovaly vztahy mezi Tureckem a Izraelem. Nicméně nikoliv za cenu ukončení turecké podpory Hamásu a palestinské věci, která je nedílnou součástí Erdoganovi ideologie i image v muslimském světě.
Podobně je příkladem slátané zahraniční politiky dnešního Turecka jeho politika vůči Íránu.
Historicky jde o regionální rivaly. Přesto má dnešní Ankara k Íránu sympatie a určitě by vedla k tomu, že by Ankara byla ochotná spolu s Teheránem vyzvat na souboj západní liberální řád. Tato sympatie vedla Turecko k odmítnutí sankcí proti Teheránu v roce 2010, a to navzdory tomu, že jaderný program Íránu pro Turecku znamenal značnou hrozbu. Na druhou stranu ale rovněž platí, že ankarský bezpečnostní aparát je velmi skeptický vůči Íránu, kterého vidí jako jednoho z podporovatelů PKK (tedy Kurdů) – což bude tvořit zase omezení pro strategické spojenectví Ankary a Teheránu.
Zahraniční politika Turecka za Erdogana je tak slátaninou, která je plná protiřečí. Ty vyplývají z vnuceného pragmatismu, který je odpovědí domácí i zahraniční výzvy a vede k nutnosti kormidlovat mezi ideologii a realitou. Nicméně Erdogan je důvtipný politik, zaměřený na vlastní politické přežití. Udělá cokoliv, aby přežil, ale neztratil přitom svoje islamistické nadšení. Prozatím dělá kompromisy, aby ochránil svoji vládu, ale doufá v lepší vítr dalšího jara…
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Autor: Kahire Yunus Emre Enstitüsü – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=18951596