Přečetli jsme: Proč je hra s nulovým součtem špatná hospodářská strategie a proč by hospodářská válka USA proti Číně nepomohla středním třídám v USA?
Ve svém článku pro britské noviny Financial Times napsal ekonom a žurnalista Tim Harford, že útočit na Čínu – i jen slovy – americké střední třídě nepomůže.
Harford se domnívá, že Trumpovo ignorování rad a riskování katastrofy, když se díval na zatmění slunce bez ochranných brýlí, je přesná metafora toho, jak prezident postupuje. Sebedestruktivita je prezidentovým zvykem – a platí to také u jeho poradců.
Steve Bannon je sice už pryč, ale v rozhovoru s progresivním novinářem Kuttnerem uvedl, že „USA jsou v ekonomické válce s Čínou.“
Zdá se to být intuitivní, mnoho obyčejných Američanů se domnívá, že nemůžu vyhrát, ledaže Čína prohraje. Jenže světová ekonomika není fotbal. Každý může vyhrát, píše Harford, alespoň z principu. Nebo může každý prohrát. Podlehnout myšlence Bannona, idejím ekonomické války, to je ta horší varianta. Jako u všech nebezpečných myšlenek má v sobě kus pravdy. Americká střední třída trpí, zatímco Číně se daří skvěle.
Za všechno může Čína?
Ekonom Branko Milanovič ukázal zásadní graf, v němž je vidět, že od 80. let 20. století se bohatým dařilo dobře. A daří se dobře také asijské střední třídě. Ale na druhou stranu stagnovaly výdělky těch dole. To podle něj ale neukazuje poškození z Číny, je třeba zvážit rozpad Sovětského svazu a problémy Japonska.
Další studie nicméně prokazuje dopad tzv. čínského šoku. Bylo jasné, že konkurence z Číny vyřadí některé Američany z trhu práce, ale ukázalo se, že tyto dopady byly lokálně koncentrované, hlubší a rozsáhlejší, než se očekávalo. To jsou velice důležitá a znepokojivá zjištění.
Jenže ekonomická válka Steva Bannona je horší léčba, než je samotná nemoc. Je to špatná diagnóza toho, jak světová ekonomika funguje. Amerika stále měla prospěch z obchodu s Asií – a útočit na Čínu, i když jen metaforicky – pro americkou střední třídu nic nepřinese.
V reálném světě totiž moc situací s nulovým součtem (tedy situace, kdy jeden jasně vyhraje, druhý jasně prohraje, pozn. red.) nenajdete. Většina transakcí prospěje oběma stranám, protože proč by se taky jinak vůbec konala?
Tento způsob myšlení nevytváří dobrou politiku. Britská vláda neustále ukazuje, že zachází s vyjednáváním s EU jako se hrou s nulovým součtem, kdy se Evropané, slovy ministra zahraničí Borise Johnsona „mohou jít klouzat.“ V referendu o Brexitu se objevil i tento požadavek: my posíláme peníze do EU, místo toho bychom je měli utratit sami. Ta forma argumentu byla silně zavádějící, myslí si Harford, protože se pozornost přesunula na poplatky za členství, ale na to, že EU je spolek kooperujících zemí. Populisté všech barev se na takovéto argumenty soustřeďují, protože se lehce vysvětlují a mají emoční apel.
Hra s nulovým součtem
Teorie hry s nulovým součtem byla vytvořena matematiky von Neumannem a Morgensternem v roce 1944. Hodí se dobře pro šachy a poker, ale pro ekonomy, kteří analyzují situace win-win, kde vyhrávají obě dvě strany, se moc nehodí. A také se zas tak moc nehodí pro vojenskou strategii. Von Neumann byl ovšem jestřáb studené války a prohlásil: Když říkáte, že budete bombardovat Sověty zítra, tak já říkám, proč ne dnes?
Není to náhoda, že důraz na hru s nulovým součtem odvedl pozornost od pravděpodobnějších vysvětlení, z nichž řada je čistě domácích: lepší vzdělávání, veřejné investice do infrastruktury, antitrustové akce, aby trhy fungovaly na konkurenční bázi a lépe vybudovaný stát blahobytu, který podporuje práci spíš, než aby stigmatizoval a trestal za zahálku.
U myšlení s nulovým součtem je nejhorší to, že se může stát sebenaplňujícím se proroctvím. Léta pomalého růstu nulovým součtem dál zpomalí růst. Zdůrazněním konfliktu, konflikt zintenzivní. USA nejsou v ekonomické válce s Čínou, ale mohly by ji začít. To možná Trumpovi pomůže. Ale těm, o nichž říká, že je brání, to tedy nepomůže.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.