Nová kritika předsedkyně Evropské komise znovu otevírá otázku, zda se v Bruselu navzdory heslům o demokracii nebezpečně nekoncentruje moc na úkor členských států – a co to může udělat s budoucností celé EU, píše Veronika Sušová-Salminen.
Krátce po volební prohře hlavního evropského rebela, maďarského premiéra Viktora Orbána, se v bruselském deníku Brussels Times objevil rozhovor s bývalým předsedou Evropské rady a belgickým politikem Charlesem Michelem. Michel v něm velmi otevřeně kritizuje politický styl současné předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Jeho slova jsou poměrně tvrdá a zřejmě mají i osobní podtext, nicméně dotkla se důležitého tématu. A především znovu otevírají debatu, která rozhodně není nová.
Hlavním kritickým bodem rozhovoru je Michelovo tvrzení, že Leyenová se chová při výkonu své funkce autoritářsky a nedokáže spolupracovat. Zaznělo dokonce, že v rámci Komise odsunula eurokomisaře na druhou kolej, takže jejich skutečný vliv je omezený, a svou centralizační politikou porušuje platné evropské smlouvy.
Michel měl s předsedkyní Komise v době svého působení jako prezident Evropské rady velké komunikační potíže, které ztěžovaly jejich vzájemnou spolupráci. Jejich spory se týkaly institucionálního rámce současné Evropské unie a reflektovaly fakt, že v EU se formují centralizační tendence byrokratických orgánů, což je v rozporu se stávajícími institucemi, které reprezentují národní státy a vlády s přímým volebním mandátem. Pnutí mezi Michelem a von der Leyenovou tedy rozhodně nebylo jen osobní. Šlo o to, jak velký vliv a pravomoci má mít Evropská komise ve srovnání s Evropskou radou, která je z definice nejvyšším politickým orgánem EU, tudíž určuje směr evropské politiky a krom dalšího i navrhuje předsedu Evropské komise, vysokého představitele pro zahraniční věci či vedení Evropské centrální banky. Evropská rada udává nebo by měla udávat směr ostatním evropským institucím, mezi které patří i Evropská komise.
Michel není sám
Obvinění z autoritářství, které se obecně skloňuje ve spojení například s Vladimirem Putinem, je silné, a je tak trochu paradoxní v instituci, která se přímo opájí vlastní vzorovou demokratičností. Zlé jazyky dokonce současnou předsedkyni Komise přezdívají právě kvůli tomu jako „královna Ursula“ s odkazem na to, že přezdívka se soukromě používá v Komisi. Nicméně Michelova kritika není první, ani se netýká jen snah současné předsedkyně konsolidovat rozhodující díl moci v Bruselu a ve své vlastní kanceláři. V samotné Komisi panuje podle zpráv, které se občas dostanou na veřejnost, nespokojenost se způsobem rozhodování „shora-dolů“. V souvislosti s připravovanou reformou evropské byrokracie se už objevily názory i obavy, že reforma přímo odráží tento hierarchický styl řízení von der Leyenové.
Michel zdůraznil, že von der Leyenová postrádá umění kompromisu a naslouchání hlasům druhých, a mluvil o tom, že eurokomisaři jsou marginalizováni. Nedávná analýza Centra pro evropskou politiku potvrzuje, že v Komisi vládne hierarchická organizace práce, kde priority určuje a rozhoduje šéfka Komise a šéf jejího kabinetu Björn Seibert. Von der Leyenová během druhého termínu posiluje kontrolu nad Komisí, když se před tím zbavila všech disentujících (to je s ní nesouhlasících) eurokomisařů: Thierry Bretona, Josepa Borrella a Paola Gentiloniho. „Rozdělení vytvořených portfolií vedlo k překrývání kompetencí, což oslabilo odpovědnost jednotlivých komisařů a umožnilo von der Leyenové rozhodovat mezi nimi, čímž se rozhodovací proces ještě více centralizoval,“ píše se ve zprávě s poukazem na typickou strategii „rozděl a panuj“. Ostatně kauza přípravy evropského rozpočtu tento trend zcela potvrzuje.
Velké ambice bez dlouhodobých vizí
Zveřejněná analýza Centra pro evropskou politiku varuje před pokračováním trendu, ve kterém von der Leyenová „překračuje“ svoji roli, a to především v oblasti zahraniční politiky a obrany, přestože jako předsedkyni Komise jí nepřísluší vést evropskou zahraniční politiku. Zároveň se zvýšením jejího politického vlivu narůstá i riziko, že Komisi se pod jejím vedením nepodaří realizovat dané velké sliby a ambice (Zelená dohoda, biodiverzita, sociální Evropa a ochrana zvířat).
Michel současnou předsedkyni Komise kritizoval i v tomto smyslu. Další kritici tvrdí, že von der Leyenová často a hodně mluví, ale jen málo dělá, je nekonzistentní a mění priority, což ukazuje na absenci skutečné dlouhodobé vize a oportunismus. O to víc je nutné si všímat trendu, který se snaží posílit pravomoci bruselské byrokracie na úkor národních států. V minulé Komisi pod vedením von der Leyenové byl tento trend spojen s emergentním stavem vyvolaným pandemií, během kterého se využívaly nouzové klauzule obcházející složitý rozhodovací proces v rámci EU. Tohoto období se mimo jiné týká i aféra Pfizergate.
Současné ambice v oblasti geopolitiky a obrany jsou ale z definice mnohem větší oříšek. Jde o oblast tradičně spadající do kompetence národních vlád, a to z dobrých důvodů. V této souvislosti nelze nezmínit opakované problémy ve vztazích mezi předsedkyní Komise a vysokým představitelem pro zahraniční politiku (který má mandát Evropské rady). Josep Borrell ve funkci nepokračoval, nahradila ho estonská politička Kaja Kallasová. Ale dokonce i ona již dala najevo nelibost, že von der Leyenová zasahuje do jejího portfolia. Na začátku roku !Argument informoval, že Kallasová označila současnou předsedkyni za „diktátorku“. Napětí mezi oběma političkami podle médií roste. Jedním z konfliktních bodů je další ambice von der Leyenové – zřízení zpravodajské služby EU. Není překvapivé, že nová služba s koordinační rolí by byla podřízena přímo předsedkyni Evropské komise.
Kritické hlasy také zdůrazňují uzavřený komunikační styl současné předsedkyně Komise. Například Le Monde v minulém roce napsal, že „Ursula von der Leyenová se vyhýbá médiím a dává přednost příspěvkům na sociálních sítích, aby se prezentovala jako ztělesnění Evropy a zároveň se vyhnula kritickým otázkám.“ Tento způsob komunikace je však typický pro „populistické“ politiky, které současná šéfka Komise a jí podobní politici tak rádi veřejně odsuzují a sami se pak stylizují do vzorových demokratů.
Rizika tupé centralizace
Z nejnovějších Michelových výhrad i z dalších dostupných svědectví tak vystupuje širší problém, který přesahuje jakékoliv osobní animozity či ega: postupná koncentrace rozhodování v rukou úzkého okruhu loajalistů kolem předsedkyně Komise a oslabování kolektivní odpovědnosti i rovnováhy mezi evropskými institucemi. Pokud si má Evropská unie udržet nějakou důvěru veřejnosti i členských států, nemůže být její exekutiva vnímána jako uzavřená, „shora řízená“ struktura, která si přisvojuje roli, jež jí podle smluv vůbec nepřísluší.
Právě schopnost hledat kompromis, transparentně komunikovat a respektovat mandát Evropské rady bude v příštích letech rozhodovat o další budoucnosti a fungování politicky tak rozmanitého společenství jako je EU. Představa, kterou von der Leyenová reprezentuje, že tupá byrokratická centralizace je odpovědí na dilemata evropské integrace, je do budoucnosti neudržitelná. Místo integrace povede k dezintegraci.