Michal Ševčík píše o tom, jak se politika v Česku stala vyprázdněnou morální hygienou a tzv. smíření nástrojem třídní společnosti.
V předchozím textu jsem už psal o dvojvládí, o praktické realitě vládnutí v naší zemi. O tom, že Babišova vláda nedokázala zabránit nedávnému juchání Sudetoněmců v Brně, jsem slyšel hodiny řečí, nepřekvapuje mě to, protože hlavním znakem babišovské politiky je něco říkat a pak něco jiného dělat. Ale pojďme v tomto textu malinko více do nitra českých lidí. V české společnosti se dnes nevede jen spor o jednotlivé zákony, rozpočty, zahraniční orientaci nebo podobu veřejných institucí; pod tím vším probíhá hlubší konflikt, který je stále více viditelný. Je to konflikt dvou obrazů světa, dvou, řekněme, jazyků a dvou představ o tom, kdo má právo mluvit jménem budoucnosti. Což jsme si vyslechli od českých a německých účastníků Sudetoněmeckého sjezdu v Brně, my, demonstrující, prý nevíme nic o budoucnosti a jsme reliktem minulosti a máme se prý naučit lépe německy, než budeme dělat transparenty s německými nápisy (měli jsme na jednom transparentu záměrnou chybu, protože německá okupační správa v letech 1939-45 psala česky naprosto otřesně – jen jsme se inspirovali). Tak německy se budeme učit, pokud budeme chtít. Je příznačné, že v Brně poučuje Němec Čecha o správnosti německého jazyka.
Minulost jako vina a politika jako morální hygiena
Zpátky k věci; na povrchu to vypadá jako běžný politický střet. Jedni se hlásí k otevřenosti, Evropě, Západu, smíření, modernizaci a odpovědnosti. Druzí jsou označováni za zapšklé, ustrašené, posttotalitně deformované, nedostatečně vzdělané, neschopné chápat složitost současného světa. První tábor o sobě často mluví jako o nositeli budoucnosti, druhému je přidělena minulost, a to nikoli jako zkušenost, ale jako vina. Jenže právě v tomto rozdělení se ukazuje zvláštní paradox dnešní doby. Ti, kteří se nejhlasitěji dovolávají smíření, dialogů, různých dober, velmi často smíření nepěstují. Používají je jako měřítko, kterým druhé soudí. Smíření se tak z politického a lidského gesta stává nástrojem třídění společnosti. Kdo přijme předepsaný slovník, kdo stojí správně na správné straně dějin, kdo pochopí, že minulost má být interpretována jen jedním povoleným způsobem, ten může být přijat mezi slušné. Kdo váhá, kdo se ptá, kdo má jinou historickou zkušenost, kdo nechce své vlastní dějiny odložit jako špinavý kabát v předsíni cizího salonu, ten je podezřelý. Není s ním veden spor. Je diagnostikován: dezolát, dezolé, dezolka, proruSSký kolaborant, ruSSák, bolševická verbež a staronově jsou odpůrci nacistů označováni za nacisty či nácky.
To je jeden z nejhorších rysů současného veřejného života: politika se stále častěji převléká za morální hygienu. Už nejde o to, zda někdo má dobrý nebo špatný argument. Jde o to, zda patří mezi čisté nebo nečisté. Zda má správný přízvuk, správnou biografii, správné kulturní reflexy, správnou schopnost pohoršit se na povel. Morálka se tím neprohlubuje, ale vyprazdňuje; zůstávají z ní uhlazené kapesníky, nažehlené košile, slavnostní fráze o hodnotách a zvláštní chlad vůči lidem, kteří do tohoto obrazu nezapadají. Tento moralismus je nemorální právě proto, že se tváří jako evolučně vyspělejší, a přitom stojí na povrchnosti. Nepotřebuje chápat, stačí mu hodnotit; nepotřebuje odpouštět, stačí mu vyžadovat kajícnost; nechce znát konkrétní životy lidí, stačí mu vědět, do které sociální, generační nebo kulturní škatulky je zařadit. Člověk, který vyrostl v socialismu, je v tomto pohledu předem zatížen. Nese na sobě morální nános doby, i když v ní často pouze žil, pracoval, vychovával děti, staral se o rodiče a snažil se projít životem s důstojností. Místo aby se s touto zkušeností pracovalo, je evolučně „lepšími“ odmítána jako deformace.
Zvlášť odpudivá je v tom generační nadutost. Mladší a kulturně sebevědomější vrstvy se někdy chovají, jako by dějiny začaly jejich vzděláním, jejich jazykem a jejich přístupem k zahraničním zdrojům. Starší generaci vytýkají nepřesnost vyjadřování, nedostatek citlivosti, nevhodné formulace, politickou zaostalost. Jenže úplně přehlížejí, že řeč není jen technika; řeč je také stopa života, reality, kterou člověk prošel a prochází. Člověk, který celý život pracoval rukama nebo v prostředí, kde se za slova neudělovaly granty ani společenský kredit, nemusí mluvit jazykem konferencí a politických deklarací. To z něj ale nedělá méněcenného občana.
Spor o pojetí občanství
Dnešní kulturní rozdělení společnosti proto není jen sporem mezi „liberály“ a „konzervativci“, mezi „proevropskými“ a „národními“ ani mezi „městem“ a „venkovem“. Je to spor o to, zda má být občan stále ještě uznáván jako člověk se svou autentickou zkušeností, nebo zda má být nejprve prověřen jako nositel správných postojů a následně zařazen. A právě zde se otevírá nebezpečný prostor. Když jedna část společnosti dospěje k přesvědčení, že druhá není jen politicky mylná, ale morálně vadná, není už daleko k tomu, aby ji přestala považovat za rovnocennou součást veřejnosti (první stupeň dehumanizace protivníka).
Do tohoto rámce zapadá i zvláštní kult Západu. Západ je v české debatě často používán nikoli jako konkrétní historický a politický prostor, nýbrž jako náboženská zkratka. Řekne se „Západ“ a má být jasno. Jenže jasno není. O kterém Západě mluvíme? O Západě sociálního státu a neřízené imigrace, nebo o Západě finanční deregulace? O Západě občanských svobod nebo o Západě digitální závislosti? O Západě vzdělanosti nebo o Západě kulturní únavy a úpadku? O Západě průmyslové tvořivosti nebo o Západě, který stále více dováží pracovní sílu, ztrácí demografickou stabilitu a nechává mladou generaci propadat do technologických pastí?
Kdo Západ skutečně poznal, ví, že to není pohlednice, ale ani meeting room evropských institucí nebo velkých korporátů či neziskovek. Je to civilizační prostor, který měl obrovskou energii, jejíž ztráta je citelná a jejíž příčinou jsou posuny ve světonázoru a vznik osudových deformací (mylné filozofické koncepce a antropologické výklady). Proto je dětinské mluvit o Západě jako o jednoslovném řešení české budoucnosti. Ještě dětinštější je vyžadovat, aby se každý, kdo tuto jednoduchou víru nesdílí, okamžitě ocitl mezi podezřelými. Česká společnost nepotřebuje další povinné poklony směrem k abstraktní budoucnosti založené na věštění lidí, kteří se kontinuálně dopouštějí omylů. Potřebuje odvahu podívat se na skutečnost bez ornamentů a přiznat, že část veřejného prostoru ovládla vrstva, která mluví jazykem dobra, ale její dobro je docela selektivní. Je to dobro pro „dobré“. Pro ty, kteří už prošli kulturní kontrolou. Pro ty, kteří vědí, jak se správně omluvit, jak správně odsoudit, jak správně podpořit, jak správně mlčet. Zbytek společnosti má být trpěn, převychováván nebo odsouván na okraj zájmu.
Jaká levice?
A zde se dostáváme k otázce levice. Levice, která se dnes pře sama se sebou, zda má být liberální, konzervativní, oranžová, rudá, městská, vlastenecká nebo kosmopolitní, by si měla položit jednodušší otázku: kdo je dnes skutečně neprivilegovaný? Ne v katalogu módních identit, ne v grantových formulářích, ne v akademickém slovníku, ale v reálném rozložení moci. Neprivilegovaný je ten, kdo nemá přístup k médiím, institucím, symbolickému kapitálu ani jazykovým kódům nové morální aristokracie. Neprivilegovaný je ten, komu se říká, že jeho zkušenost neplatí. Neprivilegovaný je ten, kdo pracuje, platí, nese náklady rozhodnutí, na kterých se nepodílel, a ještě je poučován, že je morálně nedostatečný a urážen a ostouzen floutky žijících z grantů, veřejných rozpočtů a zřejmě i z kriminálních aktivit.
Skutečná levice nesmí stát na straně povýšeného moralismu. Nesmí pohrdat lidmi, kteří neumějí mluvit univerzitním jazykem novodobé aristokracie grantů. Nemůže se spokojit s tím, že bude kulturním doprovodem projektu, který spojuje technokracii, neziskový aktivismus, geopolitickou poslušnost a sociální necitlivost. Levice, pokud chce mít ještě nějaký smysl, musí znovu objevit člověka na různých periferiích – a vězte, není to procházka růžovoučkým sadem konferencí a zasedaček. Člověka, který nemá vliv, nemá PR agenturu, nemá nadační krytí, nemá mediální ochranu, ale má zkušenost, práci, paměť a oprávněný pocit, že se o něm rozhoduje bez něj, a ještě je vysmíván a urážen.
Nejde o nostalgii. Minulost nelze obnovit a nikdo netvrdí, že je nevinný; všichni děláme dobré a špatné věci, věci nejednoznačné, věci těžké posoudit okamžitým verdiktem správnosti. Ale ani budoucnost není nevinná jen proto, že se tak nazývá – smíření. Budoucnost může být stejně bezcitná a krutá jako minulost za používání naprosto neutralizujícího jazyka. Může vyřazovat lidi ze společnosti nikoli zákazem, ale posměchem, nálepkováním, urážením vzhledu, vyjadřování, oblékáním apod.
Studená občanská válka je hrozbou
Proto je třeba odmítnout falešnou eschatologii dnešních budovatelů dobra. Nejsme na konci dějin. Nežijeme v poslední fázi morálního pokroku, kde už zbývá jen oddělit osvícené od temných. Žijeme v obyčejné, rozporné, unavené společnosti, která potřebuje méně rituálního odsuzování a více skutečné politické řeči. Potřebuje však konflikt, ale poctivý. Potřebuje spor, ale bez předběžné dehumanizace protivníka. Potřebuje schopnost odpouštět, ale také schopnost přestat používat odpuštění jako zbraň proti protivníkovi.
Jestli něco hrozí, pak nikoli jen rozdělení společnosti. To už nastalo. Hrozí, že se z kulturního rozdělení stane studená fáze občanské války: stav, v němž spolu lidé ještě žijí v jednom státě, ale už se nepovažují za jeden politický lid. Volí vedle sebe, pracují vedle sebe, nakupují vedle sebe, ale vnitřně se odepsali. Jedni druhé vidí jako hrozbu, ostudu nebo překážku. A nad tím vším se vznáší úředně uhlazený jazyk, který ve skutečnosti stále méně smiřuje a stále více vylučuje.
Z této pasti nevede cesta přes další moralistické kampaně. Vede přes obnovení elementární rovnosti občanské důstojnosti, přes uznání, že člověk nemusí sdílet povinný optimismus, aby měl právo být slyšen. Přes odvahu říct, že budoucnost, která začíná pohrdáním vlastními lidmi, není budoucností svobody, ale jen novou formou despocie. A také přes připomenutí, že společnost se nedá skutečně smířit tak, že jedna její část vysvětlí té druhé, co že to smíření vlastně je.
Jakýkoliv dialog bez pokory je jen převlečená pýcha a morálka bez soucitu s konkrétním člověkem je jen elegantní krutost.