Zatímco Západ mluví o blížícím se ukrajinském vítězství, realita na frontě i ve vztazích s Polskem ukazuje pro Kyjev stále tvrdší účet, píše politolog Petr Drulák.
Pokud bychom situaci na rusko-ukrajinské frontě hodnotili na základě informací podávaných západním mainstreamem, bylo by ukrajinské vítězství už jen otázkou krátkého času. Ukrajinské dronové útoky prý natolik ochromují Rusko, že Putin bude záhy nucen přijmout ukrajinské podmínky pro mírová jednání. Jinými slovy, přijmout porážku, nechat Ukrajinu v původních hranicích, a ještě ji odškodnit. V tomto duchu se nese i rétorika prezidenta Volodymyra Zelenského, hlavních evropských představitelů i části Trumpovy administrativy. Samotná realita války však nasvědčuje opaku. Ukrajina ztrácí nejen Donbas, ale v posledních měsících i klíčového polského spojence.
Nejdříve k ukrajinským dronům. Na jedné straně způsobují Rusku hospodářské škody a běžným Rusům připomínají, že jsou ve válce, která není zadarmo. Na druhé straně ruský tlak na frontě nijak neoslabují a ruskou společnost spíše radikalizují. Neposouvá se směrem k ústupkům, nýbrž k rozhodnějšímu útoku nejen proti samotné Ukrajině, ale i proti západním státům, které dodávají zbraně a různými způsoby se na útocích podílejí. Ale Putin zatím předpokládá, že pokud se vyhne podobné eskalační spirále, dosáhne svým trpělivým tlakem svého.
O víkendu mohl předložit konkrétní výsledek, když Moskva oznámila dobytí Kosťantynivky. Rusko se přiblížilo základnímu válečnému cíli. Kosťantynivka je klíčovou, nejvýchodnější pevností donbaského valu, jehož průlomem Rusko překonává poslední překážku k obsazení zbytku Doněcké oblasti. Rusku se tím také otevírá cesta k ovládnutí dalších oblastí. Sice o ně nemusí stát, ale jejich obsazením si může zajistit ještě silnější pozici na budoucích jednáních o rusko-ukrajinském míru. S každým dalším měsícem války naroste území ovládané Ruskem a ukrajinská pozice bude slábnout; ale to platí už od zahájení ruské vojenské operace před čtyřmi roky.
A jako kdyby Zelenskyj chtěl pozici své země ještě více podkopat, narušuje vztahy s Polskem. Se zemí, která poskytla významný díl západní vojenské pomoci zejména tanků, obrněných vozidel a letadel. Polsko také považuje samo sebe za druhého nejvýznamnějšího podporovatele Ukrajiny hned po USA; zde se však ocitá v nerovné soutěži s Německem. Do Polska se od začátku války také uchýlilo nejvíce Ukrajinců prchajících na západ. Právě o tuto skutečnost se opírá polské tvrzení, že Ukrajině věnuje více než kdokoliv jiný, což dokládá částkou odpovídající téměř 5% polského HDP, více než 4% představují právě náklady na ukrajinské uprchlíky. Nesporným faktem zůstává, že přes polské území přichází na Ukrajinu naprostá většina západní vojenské i nevojenské pomoci.
Polsko-ukrajinské vztahy dlouhodobě zatěžuje společná historie. Ukrajinci považují Poláky za kolonizátory, kteří je po staletí vykořisťovali a nábožensky i jazykově utlačovali. Poláci naopak s bolestí vzpomínají na čtyřicátá léta minulého století, kdy se polské obyvatelstvo na dnešní západní Ukrajině stalo obětí rozsáhlých masakrů; na Volyni bylo v letech 1943 až 1945 zavražděno přes sto tisíc lidí. Pachatelé těchto masakrů a jejich vůdci jsou pro Poláky váleční zločinci, pro Ukrajince naopak hrdinové boje za národní osvobození. Banderovi či Šuchevičovi se na Ukrajině stavějí pomníky.
Představitelé obou zemí dnes pokoušejí vybrat z těžké historie jiné příběhy: o společném polsko-ukrajinském boj proti ruskému impériu. Ale ty takovou váhu v ukrajinském kolektivním vědomí nemají. Když se dnes snaží kyjevský režim mobilizovat poslední lidské, materiální i ideové zdroje, které se mu nabízejí, sahá v ideové oblasti právě k postavám oněch neslavných hrdinů. Nic jiného nejspíše nezabírá. Ale v posledních měsících zašel Kyjev už příliš daleko.
Začalo to v květnu, když ukrajinská vláda nechala v Lucembursku exhumovat tělo Andrije Melnyka; představitele Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-M), který ve čtyřicátých letech soutěžil v německém exilu se svým rivalem Banderou o přízeň nacistů při budování samostatné Ukrajiny. Tělo převezli do Kyjeva, kde ho s nejvyššími státními poctami za účasti Zelenského pohřbili. V červnu pojmenoval kyjevská vláda svoji elitní vojenskou jednotku „Hrdinů Ukrajinské povstalecké armády“, tedy po banderovských milicích, které páchaly volyňský masakr.
Když polské protesty nic nezmohly, prezident Karol Nawrocki odebral Zelenskému Řád bílého orla, nejvyšší polské vyznamenání, které mu udělil před třemi lety jeho předchůdce Andrzej Duda. Takový akt je v mezistátních vztazích výjimečný. Pokud prezidentu v úřadě je odebráno dříve udělané vyznamenání, odpovídá to vztahům na úrovni války. Když se Francie rozhodla v roce 2018 odebrat Řád čestné legie syrskému prezidentu Asadovi, už několik let se Sýrií neudržovala diplomatické vztahy a podporovala jeho svržení.
Zelenskyj reagoval ve svém stylu – výsměšně poslal řád do Varšavy poštou; Asad zachoval diplomatickou úroveň a Francii vrátil vyznamenání skrze rumunské velvyslanectví v Damašku. Zelenského gesto Ukrajince sjednotilo. Začali hromadně vracet polská vyznamenání. A to nejen jeho nejbližší spolupracovníci, jako šéf prezidentské kanceláře Kyrylo Budanov či ministr zahraničí Andrij Sybiha, ale také Zelenského předchůdce a kritik Petro Porošenko. Stejná vlna se zvedla v Polsku, kde zase vracejí vyznamenání ukrajinská. Pro-bruselský premiér Donald Tusk nejprve prezidenta Nawrockého kritizoval. Nicméně když vláda viděla, jak moc jsou Poláci na Ukrajince naštvaní, změnila tón a ústy ministra obrany Kyjevu vzkázala, že s Banderou se do EU přes polské veto nedostanou. Příští rok na podzim čekají Polsko volby a Tusk chápe, že s programem „Ukrajina na prvním místě“ neuspěje.
Polsko-ukrajinský střet se neodehrává pouze v rovině symbolů, má přesah do ekonomických i strategických vztahů. Když polská firma v květnu přišla navzdory mezinárodní arbitráži a intervencím polské vlády o kontrakt na výstavbu obří spalovny odpadů ve Lvově, potvrdila se zkušenost řady jiných polských firem, že na Ukrajině nejsou vítané. Rovněž sešlo z výměny devíti polských letadel MiG-29 za ukrajinské drony. Polsko nabídlo stíhačky počátkem roku výměnou za příslib, že Ukrajina bude sdílet dronové technologie i operační zkušenosti, které chtělo využít při budování vlastních dronových jednotek. V červnu z Kyjeva do Varšavy vzkázali, že na to nemají kapacitu; nicméně arabským státům Perského zálivu Ukrajina svou dronovou kapacitu stále nabízí. Varšava následně zastavila předávání stíhaček. Ukrajinský důstojník pak pohrozil, že ukrajinské drony mohou být použity i proti Polsku.
Otevřenému nepřátelství mezi Polskem a Ukrajinou zatím brání společný nepřítel. Ukrajina počítá s tím, že Polsko dnes nepodnikne nic, co by ohrozilo její schopnost vzdorovat Rusku. Jedná se však o počty na pár měsíců. Co nastane potom, řeší Zelenskyj stejně málo jako boj s Ruskem do posledního Ukrajince. Pak nejspíše uteče. Ukrajina zůstane, alespoň kus Ukrajiny, s ruským nepřítelem na východě a polským na západě.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!