Politolog Petr Drulák píše o zužování veřejného prostoru svobodné diskuze v USA, které se schovává za obranu Západu.
Americký ministr zahraničí během nedávné návštěvy Athén plédoval za pokračování západní, čili americké, převahy ve světě. Nabídl řadu historických odkazů a analogií vztahujících se k místu, na němž se nacházel. Posluchačům připomněl odkaz svobody, athénskou demokracii, řeckou bojovnost, řecko-perské války, Sokrata či Perikla. Z jedné perspektivy šlo o projev nemístný. Copak má Trumpova vláda nárok se hlásit k Athénám jako baště demokracie, otevřenosti, umění, filozofie a boje za svobodu? Z jiné perspektivy Athény vystihují i leccos ze současných USA, i když ne vždy tak, jak by si Marco Rubio představoval.
Současné obsazení Bílého domu má ke svobodomyslným Athéňanům hodně daleko. Rubio řečnil v Athénách o svobodě krátce potom, co uložil svým konzulárním úředníkům, aby neumožňovali kritikům USA vstup do země. Jeho konzulární instrukce nese komplikovaný leč výmluvný název „Vízová omezení proti krajně levicovým teroristům a příslušníkům souvisejících skupin, kteří páchají nebo podporují teroristické či zločinné aktivity, ekonomickou sabotáž nebo podporu násilných akcí krajně levicových teroristů“. Nic proti boji s terorismem, byť je na místě otázka, proč jen krajně levicovým, ale „podporování podpory … souvisejících skupin“ zní nebezpečně široce. Souvisí to s tím, že Trumpova administrativa přikročila k boji s názory, které onen terorismus údajně plodí.
Rubiova instrukce rozšiřuje záběr amerických úřadů při vyhledávaní krajně levicových názorů o zahraniční média a sociální sítě. Co dnes ve Washingtonu platí za hrozbu, najdeme v Trumpově sedmém Prezidentském memorandu k národní bezpečnosti (NSPM 7), podle něhož levicové násilí vychází z antiamerikanismu, antikapitalismu, odmítání křesťanství, podpory pro svržení americké vlády, extremismu v otázkách migrace, rasy a genderu jakož i nepřátelství vůči stoupencům tradičního amerického pojetí rodiny, náboženství a morálky.
Nějak se nám ta agora amerického veřejného prostoru zúžila. O čem se dá v USA ještě svobodně diskutovat, aniž by si člověk nevysloužil od demokratů nálepku fašisty nebo od republikánů levicového teroristy? Nejen Rubio ale i jeho předchůdci by udělali lépe, pokud by při návštěvách Athén dali stranou pokrytecké řeči o svobodě a raději se věnovali třeba lodím či olivám.
Přesto se určité analogie mezi Athéňany a Američany nabízejí, ale s opačným významem, než který jim dával Rubio. Vezměme si jen jím zmiňované filozofy, jejich vztah k vlasti byl přinejmenším dvojznačný. Sokrata v Athénách demokraticky popravili, neboť prý kazil mládež, Platón měl blíže k syrakuským tyranům než athénským demokratům a Aristoteles se nechal najmout makedonským dobyvatelem, aby mu vychoval syna. Přeloženo do terminologie dnešní Ameriky: první z nich by platil za levicového teroristu, druhý za fašistu a třetí za kolaboranta.
Pokud Rubio vzpomenul, jak Athéňané hrdinně vzdorovali Peršanům, kteří jim vypálili chrámy, jež pak Perikles v Athénách obnovil, řekl jen půl pravdy. Peršané vypalovali chrámy odvetou za to, že Athéňané v perském správním středisku Sardis zpustošili chrám bohyně Kybelé. Athénská brutalita a arogance budila mezi ostatními Řeky takový odpor, že velká část byla ve válkách s Peršany buď neutrální nebo dokonce na perské straně. Perikles financoval výstavbu Parthenónu ze společných peněz délského spolku určených na kolektivní obranu. Šlo o jednu z vůbec největších zpronevěr v dějinách. Menší spojenci Athén, kteří chtěli po takových zkušenostech ze spojenectví vystoupit, byli vojensky rozdrceni.
V tom už Trumpovu Ameriku téměř poznáváme, ve srovnání se starověkou demokracií ještě jedná v rukavičkách. Když se Rubio rozplývá nad příkladným partnerstvím v podobě nedávné dohody s Dánskem a Grónskem, kterou si Američané vynutili hrozbou síly, postupuje athénsky. Když v této souvislosti volá po spojenectví s Evropou, díky němuž si má Západ „udržet vedení světa“, je zřejmé, podle jakých pravidel chce ve spojenectví hrát, Athéňané by jim rozuměli.
Ale kdyby se Rubio podíval do historie Athén, mohl by pro změnu sám porozumět, že každá mocenská převaha jednou končí a úvahy o dalším západním vedení světa jsou zbytečné. Podobně jako po Athénách přišly Sparta, Théby, Makedonci a Řím, i USA budou vystřídány. Jedinou podstatnou otázkou je to, zda se střídání obejde bez nové peloponéské války.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.