Přečetli jsme: Schöderovské reformy pracovního trhu Hartz jsou nepopulární mezi voliči, ale díky šikovnému vyprávění jsou chápány nejen jako vzor pro EU, ale také jako hlavní motor německého růstu. Je to omyl.
Dokáže německá sociální demokracie ochránit německou práci, ptá se na stránkách Foreign Affairs ekonom Christian Odendahl v souvislosti s reformami pracovního trhu Hartz a jejich údajným dopadem.
Šance Martina Schulze jako hlavního vyzyvatele Angely Merkelové byly vždycky malé. Ekonomice se daří dobře a voliči jsou mnohem méně ochotní měnit lídra země. Nakonec, když v roce 2005 Merkelová a její CDU/CSU převzali zemi, byla nezaměstnanost 11 %, růst se rovnal nule po čtyři roky a fiskální deficit byl nad 3 %, nad pravidlem Evropské unie pro státní dluh. Po dvanácti letech je tomu ale jinak: je tu růst hospodářství a mezd a rozpočet je v plusu.
Trik Angely Merkelové
Merkelová si nikdy tento úspěch nepřisvojovala. Byla šikovnější: připsala úspěch reforem Gerhardu Schröderovi a jeho sociálním demokratům – konkrétně balíčku reforem Agenda 2010, známé jako Hartzovy reformy. Samozřejmě, že věděla, jak moc jsou tyto reformy nepopulární u voličů levice, a tak postavila sociální demokraty do svízelné situace – mohli s kancléřkou souhlasit, nebo volat po změně, která ale riskuje ekonomickou stabilitu Německa.
Ovšem to nejhorší, píše Odendahl, na tom je, že toto vyprávění Merkelové není ani pravda. Hartzovy reformy nepřispěly výrazně k ekonomickému růstu; jejich dopad byl ve skutečnosti mnohem menší.
O čem tyto reformy vlastně byly? Změnily způsoby, jak operuje německý trh práce. Například sjednotily programy pro nezaměstnanost a sociální pomoc, aby pomohly s hledáním práce. Liberalizovaly trh práce hlavně ve vztahu k dočasnému nebo vedlejšímu zaměstnání a zlepšily vzdělávací centra. Odhady tvrdí, že díky nim padla nezaměstnanost okolo 1,5 %.
Další čeho dosáhly byl nárůst zaměstnanosti pro pracující před důchodem, ve věku 55-64 let. Dosáhlo se tomu omezením možností předčasného důchodu a velkorysé podpory v nezaměstnanosti.
Nejkontroverznější byly reformy tam, kde osekaly zaměstnanecké benefity. Systém byl do té doby nastaven tak, že chránil životní standard do nekonečna. Pomoc mohla dosahovat až 4250 euro po dobu 32 měsíců, než byla zredukována na 50 % původní mzdy. Po reformách došlo ke zkrácení na 12 měsíců s následnou základní ochranou a se striktními sankcemi pro ty, kdo práci odmítají. O dopadech tohoto kroku nepanuje shoda: některé studie tvrdí, že omezil nezaměstnanost, jiné ukazují na omezený dopad pro nalezení práce.
Faktory německého růstu
Všechny tři části balíčku přinesly důležité změny, ale nemohou zcela vysvětlit ekonomický růst. Jsou tu jiné faktory, míní Odendahl. Prvním bylo oživení v sektoru stavebnictví, které v Německu mezi roky 1994-2005 stagnovalo.
Na druhém místě prošel změnou německý byznys, který se adaptoval na začátku století globalizaci, změnil styl řízení, outsourcingu méně důležitých částí německé ekonomiky a vytvořením zásobovacího řetězce v Německu a po celé Evropě – což umožnilo osekat výdaje. V době, kdy se zavedl Hartz, byla tato proměna skoro dovršená.
Na třetí místě odbory v této době už, a to od poloviny 90. let, provozovaly omezování mezd – pod tlakem nezaměstnanosti souhlasily s tím, aby zůstala zachována pracovní místa, nikoliv aby se zvyšovaly mzdy. Hartz tak jen dovršil proces, který byl v otázce mezd v běhu.
Navíc mzdové omezení není hlavní faktor pro vývozy z Německa. Tím byl ekonomický boom celosvětově, ale hlavně na rozvíjející se trhy s poptávkou pro špičkové investiční produkty. Což vytvořilo poptávku po výrobcích a službách, které Německo nebylo schopno samo vygenerovat.
Tedy, Harztovy reformy byly dobře načasované, ale neměly velký vliv na německý hospodářský růst. Jenže politici je s nimi spojují. Proč?
Středo-pravicoví politici tak činí, aby posílili vypravování, že pro ekonomiku je nejlepší liberalizace trhu, omezené podněty, striktní omezení sociálních benefitů, a to dokonce i pro pracující. A pomáhá jim to argumentovat, že strukturální reformy jsou lepší politika než fiskální stimuly nebo expanzivní peněžní politika. Byznys také upřednostňuje deregulovaný pracovní trh a flexibilitu.
Středo-leví politici v Německu jsou uvěznění mezi tím přivlastnit si úspěch reforem a pokračující nepopularitou těchto reforem. Podle výzkumu zhruba polovina voličů v Německu by ráda viděla reformy znova projednány a jen 23 % jejich úpravy odmítá.
Německá eurozóna sází semena finanční krize
Význam reforem se dá jen těžko přehánět. Nakonec žádné jiné vyprávění nevytvářelo s vytrvalostí odpovědi na krizi eurozóny jako myšlenka, že pokud země, které bojují se ztracenou konkurenceschopností, provedou tyto reformy a seškrtí mzdy, budou úspěšné jako Německo.
Pokud bude eurozóna více německá, píše autor, bude méně spotřebovávat a méně dovážet. Naopak bude vyvážet kapitál. Svět mohl stěží absorbovat kapitál vyvezený z Německa a dalších zemí před finanční krizí roku 2007-08, skoro určitě nedokáže absorbovat kapitál z celé eurozóny – více německá eurozóna sází semena nové finanční krize.
Německá sociální demokracie je v pasti ambivalentního dědictví těchto reforem. Nejde jen o to, jak s nimi zachází Merkelová a její spojenci, ale i o kritiky zleva. Ti, například strana Die Linke, staví tyto reformy jako zdroj konce německé sociálně-tržní ekonomiky, důvod, proč jsou miliony zaměstnanců v nejistotě a proč jsou mzdy nízké. Což je také špatně. Odendahl je toho názoru, že i kdyby byly tyto reformy odvolány, mnoho Němců bude stále zaměstnáno ve špatně placených nebo prekarizovaných zaměstnáních.
Poučení?
Politici jako Emmanuel Macron ve Francii by si měli z německého příkladu vzít poučení. Reforma pracovního trhu není ten hlavní faktor a není už vůbec ten nejdůležitější. Německo mělo štěstí, že reformovalo v době zvýšené poptávky po exportu. Dále reforma pracovního trhu funguje lépe v době ekonomického boomu nebo expanzivních makroekonomických politik. A nakonec je to tak, že pracovní reformy jen málo ovlivňují produktivitu práce – není tu rovnice flexibilita = produktivita. Ale je to produktivita, co nakonec určuje životní standardy, a proto by reforma měla brát v potaz právě agendu produktivity. Konečně, Německo se dobře adaptovalo na globalizaci, protože odbory byly ochotné ke snížení mezd k maximalizaci zaměstnanosti. Ale odbory musejí být silné a požadovat odpovídající mzdové nárůsty. Najít rovnováhu mezi obojím musejí politici.
Co to znamená pro německou sociální demokracii? Na prvním místě by měla objektivně zhodnotit co bylo na Hartzu dobré a co špatné. Na druhém potom by sociální demokracie měla vytvořit novou agendu – Agendu 23, tedy program pro 23 % Němců, kteří pracují za nízké mzdy, což by také podpořilo pozici odborů ve vyjednávání, snížilo daně a příspěvky na sociální zabezpečení, omezilo smlouvy, které škodí pracovníkům, podpořilo členství v odborech tam, kde je práce méně organizovaná, posílilo investice do produktivity pro méně kvalifikované, otevřelo dveře pro přeškolení a zlepšilo lidský kapitál.
Je ale nejasné, zda sociální demokracie dokáže něco takového po volbách formulovat. Ukazuje se, že její budoucnost může být znovu v nové velké koalici s Merkelovou jako slabší koaliční partner. Na druhou stranu jen koaliční dohoda se silným sociálnědemokratickým obsahem by stranu přivedla do další koalice, míní Odendahl.
Je pozoruhodné, jak příběh o tom, že německá reforma trhu práce obrátila nemocného muže Evropy v ekonomický motor získal takovou popularitu. Přes to, že ekonomická teorie říká něco jiného. Hospodářský dopad Hartzu byl skromný, hlavní práci vykonal německý byznys, odbory a světový hospodářský růst. Teď je na čase, aby si to uvědomil zbytek Evropy a německá sociální demokracie spolu s ním.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.