Aktuálně: Mlčící většina Katalánců je proti nezávislosti země na Španělsku, i když nechce, aby věci zůstaly, jak jsou. Řada z nich viní obě strany – Madrid i regionální vládu v Barceloně ze selhání. Jejich problémem je, že jejich hlas není slyšet a není jednotný.
Katalánská mlčící většina má problémy sjednotit se proti odchodu ze Španělska, informuje Tobias Buck z Barcelony na stránkách Financial Times.
“Nemám ráda nacionalismus, ale nevolit se mi zdálo jako ztráta demokratické příležitosti”, říká spisovatelka Lola Mayenco, která byla mezi 2,26 miliony Katalánců volit v referendu. Její lístek vypadal jinak než většina. Byl prázdný.
Bylo to malé gesto, utopené v násilí, jenž hlasování doprovázelo, a v následné politické krizi. Nicméně bylo také v souladu s pohledem řady Katalánců na možnost nezávislosti země.
Díky politickému dramatu posledních dnů, je velmi lehké zapomenout na to, že většina Katalánců nepodporovala v neděli odchod ze Španělska. Z 2,26 milionů, hlasovalo pro 2,02 milionů, což je 40 % celkového elektorátu. Politický tábor za nezávislost Katalánska nemůže vyhlašovat vítězství, protože podpora pro nezávislost je od roku 2014 neměnná.
“Kolem 3,5 milionů Katalánců nechce nezávislost, minimálně tímto způsobem”, řekl novinám Miquel Iceta, lídr Katalánské socialistické strany, která je proti odchodu Katalánska ze země. Jak zdůraznil, strany podporující nezávislost nemají většinovou podporu pro tento podnik. “Proč se snaží nezávislost přenést na většinu, která ji nechce?”, ptá se.
Důvodem je podstata katalánské tiché většiny, která je vnitřně nejednotná, a kromě odmítání nezávislosti se na ničem neshodne. Zahrnuje totiž radikální levici, která odmítá katalánský i španělský nacionalismus, podnikatele, kteří se bojí hospodářských dopadů nezávislosti nebo skupinu lidí, kteří se buď necítí Katalánci, nebo se cítí Katalánci i Španěly zároveň a má tak dvojí identitu. A někteří si přejí, aby Madrid jednal ještě silověji s vládou v Barceloně, jiní čekají zoufale na politický dialog.
Nejsme stejní
Dát je dohromady je nemožné, zvláště pod vlajkou Španělska. “Nejsme stejní. Já nemám nic společného s Partido Popular (strana premiéra Rajoye), říká k tomu Joan Herrera, právník a člen levicové strany ICV. “Nechci, aby věci zůstaly, jak jsou, ale rovněž nepodporuji nezávislost.” Podle něj je klíčovým problémem to, že Madrid nic vážnějšího Barceloně nenavrhl a chtěl udržet současný stav. Jako mnozí další, také Herrera je zklamaný jednáním obou stran současného konfliktu.
Ve stejnou dobu se v ulicích Barcelony konala další masová protestní akce. Takové akce provázejí hnutí za nezávislost už roky. I když je odpůrců samostatnosti více, nemůžou se srovnávat s mocí ulice. Demonstrace proti nezávislosti se sice konají, ale nejsou jednotné a jednotlivé skupiny se na nich odmítají dohromady účastnit. Toto hnutí prostě nemá stejnou kohesi jako hnutí požadující nezávislost Katalánska.
Podle hodnocení Icety je toto rozdělení mlčící většiny částečně přirozené, ale částečně důsledkem politických chyb. “Bylo to vždycky tak. Hlas těch, kdo si nepřejí nezávislost Skotska, nebyl slyšen také, dokud se nekonalo referendum. Je to vždy tak, že lidé, kteří chtějí změnit status quo jsou v pohybu, mobilizují. Zbytek je mlčící většina.” Jak dále dodává, hnutí za nezávislost se prezentuje inspirativně, pozitivně a s pohledem do budoucnosti. To není případ těch z nás, kdo jsou proti nezávislosti Katalánska na Španělsku.
Spisovatelka Mayenco se po hlasování v referendu vydala domů, kde hostila své přátele na obědě. Požádala je, aby nechaly svoje mobilní telefony v předsíní. Závěrem jejich diskuze potom bylo, že “tohle není válka, kterou chceme bojovat” a že Katalánsko a Španělsko čelí vážnějším problémům ve školství a v ekonomice. Jak dodala: “Rozumím tomu, že jsou tu lidé, kterým velmi záleží na tomto kusu země. Ale nám víc záleží na lidech, kteří na tomto kusu země žijí.”
Ilustrační obrázek: Autor – Medol – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=62356965