Miroslav Tejkl píše o tom, kterak se ruský anarchista Oleg Vorotnikov znelíbil „pražské kavárně“.
Je to už nějaký čas, kdy aktivisté tzv. „pražské kavárny“ (včetně osob ze squadry „Ztohoven“, proslulé pověstným uměleckým dílem v podobě rudých trenýrek nad českým Hradem) velice bojovali za uprchlíka, anarchistu z kreativní skupiny Voina, Olega Vorotnikova.
Už to skončilo, už přestali … a naopak Vorotnikova napadají.
Dopustil se totiž, ničemník, toho největšího zločinu pod sluncem. Třebaže prý uprchl před Putinem, párkrát v rozhovorech pro různá media Putina dokonce za něco i pochválil.
A to se v jistých kruzích prostě neodpouští.
Všechno by mu ti, kteří za něj dřív tak bojovali a dokonce mu i pomáhali, odpustili. Snad i ty jeho krádeže v hypermarketech, kdy „vysoce tvůrčí“ Oleg „osvobozoval zboží od cen“, … jak sám říkával.
Všechno by mu náš český „pravdoláskař“ odpustil …. jistě s nějakým tím odkazem na uměleckou, tvořivou podstatu Olegovu.
Pochvala Putina je ale něco, co se neodpouští.
Něco, co je zradou „společné fronty“.
Něco co je odporným „přeběhnutím k nepříteli“ …
Pak ovšem, když se takového zločinu, pochvaly Putina, Vorotnikov dopustí, pak se mu už sečte všechno sakumprásk.
Včetně těch krádeží v obchodě, které by jinak byly možná různě bagatelizovány – třeba jako výstřelek umělce nespoutaného. Jenže to, co dosavad bylo v jistých očích výstřelkem (a možná i uměleckým počinem) kreativního nespoutaného tvůrce, se po fatálním pochválení Putina stává v uvedených očích tím, čím bylo i dřív pro ty ostatní …
… prachobyčejnou krádeží …
Ono je to těžké.
Podle článku „Proti všem“ z týdeníku Respekt z 10. 10. 2016 namalovala před lety už zmíněná Vorotnikova happeningová skupina Vojna na petrohradský zdvíhací most vedoucí k sídlu tajných služeb obrovský penis.
Za tento významný kreativní počin pak byla skupina v roce 2011 vyznamenána Státní cenou ruského, tedy putinovského Ministerstva kultury.
Jak vidět, v Rusku pod Putinem půjde nejspíš o neobyčejně krutou diktaturu a těžkou uměleckou nesvobodu – zkrátka jakási „Biafra ducha“, jak se říkalo v českých uměleckých kruzích 70. let XX. století.
O té státní ceně ministerstva kultury (a hlavně za co byla udělena) se z Respektu samozřejmě dozvídáme, až když Vorotnikov i jejich reportéry tolik zklamal pochvalou Putina.
Předtím byl přece obětí režimu – a oběť státní ceny od nepřátelského režimu nedostává.
To tak ještě.
Pokud oběť režimu neúpí ve vězení, je přinejmenším permanentně šikanovaná …
Ve zmíněném článku Vorotnikov Respektu otevřeně sděluje :
„Podporovali nás jenom dokud jsme odpovídali jejich představě disidentů …
Je příliš snadné z Evropy kritizovat Rusko, jak to po nás všichni chtějí…“
Takže našinec může v duchu jen spontánně zareagovat: „A co jsi vlastně čekal, hochu …?“