Milan Daniel komentuje dodávky českých nábojů pro Ukrajinu, která se ocitá v konfliktu, který nejen ohrožuje mír v Evropě, ale především za něj už roky platí obyčejní lidé na Ukrajině.
Ministryně obrany Jana Černochová o sobě dává vědět: své někdejší předchůdkyni Vlastě Parkanové, jejíž deset let trvající stíhání za údajnou škodu způsobenou nevýhodným nákupem armádních letounů CASA ukončil osvobozujícím rozsudkem Městský soud v Praze, napsala dopis, ve kterém se omluvila za „hanebný postup orgánů“. Pro paní Parkanovou je to po letech, kdy této kauzy byla plná média, jistě vítaná podpora a pomoc v situaci, kdy se vzpamatovává z „nátlaku, stresu, medializace, ale i finančních a materiálních nákladů“, s nimiž se musela vyrovnávat.
Vládě, ve které působí, chce podle serveru iRozhlas.cz Černochová současně navrhnout přijetí „pomoci“ jiného druhu: dodat režimu na Ukrajině dělostřelecké granáty. Prý je to reakce na ruské manévry u hranic s Ukrajinou a virtuální, leč hojně přetřásanou hrozbu vpádu ruské armády. „Ukrajina je pro Českou republiku historickým partnerem, se kterým rozvíjíme obrannou spolupráci a podporujeme jeho cestu k demokracii,“ tvrdí ministerstvo.
Podpora cesty k demokracii formou dodávek dělostřeleckých granátů, jež byly ukrajinskou armádou či polovojenskými jednotkami mnohokrát použity na linii příměří s DLR a LLR potvrzené Minskými dohodami vůči protistraně, je ale v linii toho druhu havlovské politiky, který zrodil pojem humanitární bombardování. Ví snad někdo, kolik v této nesmyslné válce mezi Ukrajinci padlo či bylo zraněno lidí? Kolik jich bylo vyhnáno ze svých domovů? Jaké astronomické ztráty přinesla tamnímu hospodářství?
Většina čtenářů si pamatuje počátek konfliktu mezi Ukrajinci na obou stranách Dněpru, vzpomene si jistě i na pětimiliardovou podporu krvavého „majdanu“ v Kyjevě ze strany USA, které ji samozřejmě také investovaly v zájmu demokracie, či lépe dosažení ruských hranic. Rusky přitom mluví (podle různých zdrojů) cca 45 % Ukrajinců, nejvíce v Doněcké oblasti a na Krymu. Nebylo divu, že se vzepřeli novému režimu, jehož prvním krokem bylo popření ruštiny jako oficiálního jazyka a později jeho ustavičná diskriminace.
Ruská menšina, resp. ruskojazyční Ukrajinci, jichž téměř tři miliony emigrovaly do Ruska a další miliony žijí mimo svou zemi, je nepominutelným faktorem situace. Drtivá většina obyvatel Krymu „anexi“ poloostrova přivítala jako návrat domů.
Ukrajinská strana se pokouší o návrat svých (bývalých?) občanů pomocí děl a jiných zbraní, jakákoli jednání odmítá. České ministerstvo obrany jí chce nabídnout pro ta děla náboje. Skutečně promyšlená zahraniční politika.
Režim v Kyjevě touží po členství v NATO, jehož kýženým cílem by patrně mělo být (možná dočasné?) umístění jejích vojsk na ruských hranicích. Nebylo by tedy spíš na místě připomenout mu první článek atlantické smlouvy, ve kterém se praví, že strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. Necituji, vynechávám adjektiva „mezinárodní“ – uvnitř státu by přece mělo být takové jednání přirozené dvojnásob.
Pomoc Ukrajině by to byla nepoměrně užitečnější. Dát vyčerpaným Ukrajincům toužícím po lepším životě a možnosti o něm svobodně rozhodovat, ale sužovaným od rozpadu sovětské říše zbohatlíky, nacionalisty a hlavně cizími zájmy, právo činit tak svobodně. Dát jim možnost setkávat se svobodně, bez nějakých check pointů, možnost svobodně volit podpořenou mezinárodním dohledem.
Nechť paní Černochová vysvětlí, jak tomu české náboje pro děla ukrajinského režimu pomohou. Nebo se budoucí čeští potentáti opět budou Ukrajincům omlouvat (jako prezident Zeman Srbům) za „hanebný postup“ v tom smyslu, že český stát spolupůsobil při jejich vzájemném vraždění, zraňování, podílel se na jejich vyhánění z domovů, stresu či materiálních škodách?