Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že válka na Ukrajině naznačuje po třech staletích přeměnu evropského systému mezinárodních vztahů a postavení Evropy i Ruska.
Nejen poslední události v souvislosti s válkou Ruska na Ukrajině naznačují možnost poměrně velkého přelomu v evropských dějinách. Pokud se bude současný scénář dále rozvíjet, staneme se zřejmě svědky odchodu Ruska z Evropy, Ruska coby jednoho ze systémotvorných hráčů mezinárodního uspořádání v Evropě, jak jsme je znali od počátku 18. století. Je to více než paradoxní, protože místem konfliktu se stala země, která vždy byla důležitou spojnicí či mostem mezi ruským centrem a Evropou. Válka proti Ukrajině alespoň z pohledu současných událostí věstí odchod Ruska z Evropy či jeho uzavření za zdmi nové sekuritizované železné opony ve východní Evropě. Současná válka zatím vypadá jako neceremoniální zavření ruských oken do Evropy.
Rusko se do evropského systému mezinárodních vztahů včleňovalo během 18. století prostřednictvím série válečných konfliktů a spojeneckých koalic. Následovala pak plná integrace do evropského ekonomického cyklu, byť obchodní vztahy mezi dnešním Ruskem (moskevským státem) a evropskými obchodními centry existovaly a rozvíjely se delší dobu, v podstatě od raného středověku – Rusko nicméně dlouho udržovalo významné styky také s východními obchodními partnery, například Persií. Integrace Ruska jako důležitého mezinárodního aktéra v evropském mezinárodním systému šla ruku v ruce nejen s imperiální expanzí, ale také s nově objevenou vojenskou silou Ruska. Od začátku 18. století do poloviny 19. století bylo Rusko na „vítězném pochodu“ Evropou, za což mimo jiné vděčilo inovativní „národní“ (nikoliv už jen žoldnéřské) armádě a vojenskému umění řady ruských vojevůdců. Bylo příznačné, že „vítězný pochod“ skončil v době Krymské války (1853-1856), která ukázala, že inovace i talenty se v případě ruské armády vyčerpaly stejně jako petrovské i kateřinské modernizační úsilí a Rusko se fakticky ocitlo uprostřed dalšího konzervativního cyklu (Alexandr I. a Mikuláš I., 1801-1855).
Z širšího pohledu souvisela ruská integrace také se skutečností, že západní Evropa byla v té době ekonomickým, politickým i kulturním centrem světa. Dynamika západního vzestupu byla v 18. století nepochybná a do značné míry inspirovala ruské snahy i zájmy. Pozápadnění Ruska tak bylo spojeno s logikou soutěže (pokud Rusko chtělo zůstat ve hře, muselo se pozápadnit, tj. přizpůsobit svým konkurentům), obdivu a atraktivity, ale i se strachem a obavami o ztrátu vlastní identity (zde jsou kořeny ambivalentního vztahu Ruska k Západu nebo Evropě). Pozdní integrace Ruska, formy integrace, velikost a rozsah území i faktické postavení periférie (a to nejen ekonomické) vedlo i k tomu, že Rusko bylo sice součástí evropského systému, ovšem z pozice západoevropských hráčů, a vlastně i Moskvy, bylo vnímáno jako „outsider“ a tuto roli si fakticky zachovalo do současnosti.
Války i modernizační úsilí (a násilí) Petra I. Velikého vyrubaly okno do Evropy. V evropském mezinárodním systému sehrálo Rusko (a Sovětský svaz) opakovaně poměrně významnou roli. Celkem dvakrát, a vždy ve spojenectví s Velkou Británií na západním, opačném, okraji kontinentu, zabránilo vzniku francouzské (napoleonská expanze) a pak německé (první a druhá světová válka) hegemonie v Evropě. Po většinu 19. století bylo Rusko nedílnou součástí evropského koncertu velmocí, který vytvořil křehkou a přerušovanou velmocenskou rovnováhu v Evropě, jejíž vyčerpání vedlo ke katastrofě první světové války. Sovětský svaz zůstával přes existenci předválečného sanitárního kordonu a pak železné opony stále důležitým evropským aktérem, mimo jiné díky tomu, že si po válce zajistil vlastní sféru vlivu ve střední Evropě, kam ruská moc nikdy před tím nesahala. I po rozpadu SSSR se Jelcinovo a v počátcích i Putinovo Rusko snažilo být součástí evropského systému souřadnic a vztahů, nedokázalo však překonat svoji outsiderskou úlohu.
Všechno zatím naznačuje možnost, že současná válka na Ukrajině může zásadním způsobem změnit roli Ruska v evropských mezinárodních vztazích a samozřejmě i šířeji ve vztahu k Západu (euro-atlantickému prostoru). Proces vylučování Ruska z Evropy 21. století začal už před časem, ale ukrajinský konflikt ho urychluje a iniciativa zdaleka nejde jen z evropské stany. Ukrajina byla pro Rusko nejen bezpečnostním prostorem (nárazníkem), ale také kulturní a politickou spojnicí s evropskými centry. Současný konflikt vede ke zničení rusko-ukrajinských vztahů a k tomu, že Ukrajina se stane pro Rusko izolátorem.
Odchod Ruska z Evropy (jistě ne úplný, protože na zeměpisu lze těžko něco měnit) oznamuje příchod nové éry. Zdá se, že současné Rusko čte celkovou situaci ve světě jinak než Evropa (a Západ). Tak jako se na začátku 18. století rozhodlo vsadit na evropskou kartu, nyní vsadilo na kartu asijskou či čínskou. Dostává tak vlastně svému postavení periferie. Rusko se sice může pokusit existovat jako izolovaný ostrov, ale taková role nikdy nebude svědčit jeho ambicím a konec konců ani jeho zeměpisnému postavení a rizikům, která přináší. Současný vývoj by mohl znamenat úplný obrat od západu k východu, který bude potenciálně silně ovlivňovat globální mezinárodní uspořádání. Pro Rusko bude odpoutávání se od Evropy složitým a bolestivým přerodem. Současné Rusko má veškeré své urbánní, průmyslové, technologické i infrastrukturní těžiště v západní, nikoliv asijské části země a během svých dosavadních dějin bylo mnohem více evropskou než asijskou společností (nikoliv ale západoevropskou, kterou si dnes mnozí s Evropou mylně spojují). Pro Evropu tento trend zvěstuje další oslabování jejích celosvětových pozic, které začalo už v roce 1914.