Ivo Šebestík vysvětluje, proč bude druhé kolo prezidentské volby soubojem samostatné koncepce s naprogramovanou antikoncepcí.

Když se po vítězství v prvním kole prezidentských voleb nechal úřadující prezident Miloš Zeman slyšet, že splní Drahošovo toužebné přání a před druhým kolem voleb se s ním utká v debatě, tu pečlivě obhospodařovaný miláček mainstreamu Jiří Drahoš na ta slova děl, že se prý na duel se Zemanem těší, neboť stávající hlava státu vskutku nečinila dobře, když se před prvním kolem plodným diskuzím s ostatními kandidáty tak vyhýbala.

Vzhledem k tomu, že existuje něco jako  nonverbální komunikace, mohl si pozorný divák zajisté všimnout, že na druhém finalistovi vrcholné české soutěže Jiřím Drahošovi bylo ve chvíli jeho osudného prohlášení vidět asi tolik radosti, jako na soutěžícím v populárních hrách odvahy, jemuž byla laskavými pořadateli nabídnuta exkurze ve lví kleci. Bude-li lev v dobré formě a při chuti, nemůže Drahoš opustit debatní televizní studio jinak, než pečlivě rozporcovaný na průsvitné plátky. A toho si je tento Zemanův, přáteli úplné degradace České republiky naprogramovaný, vyzyvatel velmi dobře vědom.

Neobstál v debatě s druholigovým Horáčkem, nijak neoslnil v debatách ostatních hráčů okresního přeboru a nyní má nastoupit v dresu těch, za které hraje hru o Pražský hrad, rovnou do Ligy mistrů, aniž byl k takovému výkonu dostatečně vytrénován a připraven. Pokud se doposud Jiřímu Drahošovi jakžtakž dařilo mlžit a zastírat fatální neúčast vlastního názoru ve verbálním projevu, pak v debatě se Zemanem přijde nejenom o mlžný závoj Šeherezádin, ale i o kalhoty. Ještě že televizní kamery ve studiích zabírají hosty výhradně od pasu nahoru. Divák tak bohužel přichází o roztomilý pohled na roztřesená kolena pod stolem.

Poražení antizemanovci apelem na voliče přiznali, že jsou téhož dresu i z téže líhně

To, že antizemanovci nominovaní pro volbu na Hrad všemi těmi, kteří si, jati již silnou nervozitou, přejí dokončit úplný propad české autonomie, hospodářství, kreditu a důstojnosti ve prospěch (z)vůle nadnárodních korporací a jejich politických žoldnéřů ukrytých ve vládách velkých západních států, hráli svou kočičí serenádu podle jedněch narychlo rozdaných not, stvrdili okamžitě po vyhlášení výsledků prvního kola prezidentských voleb svým apelem na voliče, aby tito ve druhém kole podpořili jejich nejúspěšnějšího borce. Když už ti ostatní, zcela podle očekávání, jaksi vypadli ze závodu už na základní výšce, kdy se shozená laťka nacházela asi tak pět centimetrů nad zemí.

Očekávané předvolební klání Zeman versus Drahoš bude střetnutím zkušeného politika, který má za sebou téměř tři desetiletí domácí i zahraniční politické reality, s nováčkem bez vlastní zkušenosti, a hlavně bez vlastní koncepce směřování státu. Bude to střet koncepce s antikoncepcí, autonomního názoru s beznázorovostí, jaká se neobejde bez cizího vedení, nemilosrdného rétora napruženého antikampaněmi nepřátel s obchodníkem s deštěm, utopeným v opatrných klišé a vyčichlých floskulích, loutkoherce s loutkou, která bude ale v televizním studiu se svými drátky najednou sama, bezmocná a bez pomoci.

Zeman prošel minovým polem českého polistopadového prostředí, ve kterém ze všeho nejvíce zrály neduhy všeho druhu; ve kterém bylo solidnosti, pravdy a ctnosti jako šafránu, zato lží, podrazů, zákeřností a sprostot na tuny. Koho tohle prostředí při zachování alespoň jisté míry solidnosti a poctivosti nezabilo, ten jím prošel velmi posílen, patřičně nabroušen a s přáním, aby to zlé již konečně přestalo působit a poškozovat zemi i národ.

Zeman se tím bahnem jistě nepřebrodil bez úhony. Komu by se to v džungli bez dobré vůle, ohledů, zásad a bez pravidel podařilo, nechť hodí kamenem.  Ale zachoval si orientaci, autentičnost, jistou míru důvěryhodnosti, a hlavně vlastní rozum, se kterým se snaží v úzkém prostoru, jaký kapitál a jeho prodloužené ruce prozatím ještě ponechávají malým státům, směřovat Českou republiku spíše ke spolupráci s ostatními státy, než k hloupé konfrontaci kvůli zalíbení se dominantním velmocím. Vede ji spíše k míru než k válce, více k novým trhům než k uzavření obchodních cest, spíše k bezpečnosti než k rozvrácení, více k jisté možné, alespoň omezené míře, suverenitě než k absolutní podřízenosti. K státní samostatnosti, ne k rozplynutí v německém prostoru, k uchování národní integrity a nikoliv k rozpadu národního povědomí a české kultury. Zeman v rámci omezených možností prezidentského úřadu slibuje garanci přesně toho, co si nepřejí nadnárodní korporace a jejich zneklidněné a nervózní služebnictvo v České republice. Zde vězí i prosté vysvětlení nenávistné neurotické kampaně vedené všemi prostředky proti jeho osobě.

První generace v dějinách, jež revoltuje ve prospěch MOCI a směrem nazpátek

Je paradoxní, jak byla a je stále vedena zuřivá a nezměrně hloupá protizemanovská kampaň. Jak by byla vedena pro demokracii a za větší svobodu a suverenitu, zatímco ve skutečnosti míří přesně opačným směrem. Je zarážející, jakou podporu získává tato národní, sociální, kulturní a demokratická „antikoncepce“ mezi mladou generací, k níž ostatně patří i ona ukrajinská aktivistka, která se po aktivistickém výplachu půvabné hlavičky vrhla k českému prezidentovi parně s posledními slovy na jazyku, jaká jí po výplachu ještě zůstala v centru řeči.

Český mainstream lituje mladičké dívenky a věří, že nebude přísně trestána. Jistě, proč by také měla být? Naivita a hloupost nejsou trestné, vzbuzují spíše soucit. Dávno tomu, co jedna mladá Francouzka z venkovského kraje slyšela hlasy a uvěřila jim. Uplynulo několik století a jiná mladá dívka podřízla ve vaně se koupajícího revolucionáře Marata. Ještě o něco dále po směru ubíhajícího času zas jakýsi mladý anarchista vystřelil v Sarajevu na následníka habsburského trůnu. Inu, indoktrinace vždy čeká na hlavy nezkušených, nevzdělaných, tápajících a po jakékoliv zdůvodnitelné a momentálně se jako prospěšné zdající aktivitě toužících, jež pak vede k činům tragickým, pošetilým či v našem aktuálním případě i politováníhodně trapným.

Zdaleka to neplatí o všech mladých lidech, ale přesto je pozoruhodné, že současná mládež je patrně první generací v dějinách, která sice opět a zcela přirozeně revoltuje proti světu svých otců a dědů; činí tak však nikoliv směrem dopředu, ale dozadu. Zřejmě prvně v historii se tak může systém a jeho bezohlední a nemorální nositelé moci s úlevou plně spolehnout na mládež. Mládež revoltuje jen jimi povoleným způsobem, „v mezích zákona“, ve smyslu jeho podpory, udržení a dalšího zhoršování situace v zemi, na kontinentě i ve světě. Toť první generace nadšeně revoltujících raků kráčejících zpět v čase, až do starověku, a zastírajících ústup od těžce získané a krví zaplacené svobody, suverenity, cti, kultury a vzdělání bouřlivým rozmachem nových technologií, obsahově vyprázdněné neplodné komunikace každého s každým a nevyčerpatelné zábavy nenáročného komerčního druhu.

Nicméně, druhé kolo prezidentské volby v českých zemích je dosud před námi. Snad nás jeho výsledek ještě nezbaví naděje, abychom si snad nemuseli nad hraniční přechody do ČR napsat motto z třetího zpěvu Dantova Pekla: Lasciate ogne speranza voi ch´intrate, tedy Zanechte vší naděje, kdož vstupujete…