Přečetli jsme: Propad sociálně demokratických stran v Evropě je spojen s kombinací sociálních a kulturních faktorů a dlouhodobých tendencí. Klasické dělnictvo nahradili „úzkostní“, kteří se kloní doprava.
V kontextu vyjednávání o nové velké koalici v Německu, se německá ARD Tagesschau věnuje širším důsledkům propadu sociálně-demokratických stran.
Šéf strany Martin Schulz se snažil u svých členů strany získat „ano“ pro koaliční vyjednávání. Ale ani souhlas nemůže zakrýt to, že evropská sociální demokracie je v krizi. A proč vlastně je?
Evropští sociální demokraté mají za sebou rok, který je přivedl do existenčních obav: v Německu voliči odměnili SPD nejhorším výsledkem poválečné doby. A když se podíváme mimo Německo, je to ještě horší. V Rakousku byli odveleni z vlády, ve Francii a Nizozemsku mají jednociferné výsledky a odcházejí do bezvýznamnosti.
Evropský poslanec Jakob von Weizsäcker, který je sám sociálním demokratem, varuje před celkovým evropským trendem poklesu sociální demokracie. Proto varuje, že se na Německo nedá dívat jako na „provozní nehodu“ a že za čtyři roky to prostě přejde.
Úzkostní nahradili klasické dělnictvo
Jen v hrstce zemí se sociální demokraté drží klopotně u moci. Dokonce i v tradičních baštách jako jsou skandinávské země jsou pod tlakem. Takže když se hledají důvody, je potřeba se ponořit hlouběji, než se jen dívat na čtyři roky velké koalice v Německu. Podle Weizsäckera už klasické dělnictvo neexistuje, ale zato je tu skupina lidí, kterou nazývá „úzkostní.“
Podle něj to jsou ti, kteří vidí svou existenci ohroženou globalizací, migrací a technologickým vývojem. To jsou klasičtí sociálně-demokratičtí voliči.
Jenže tito voliči se přemisťují jinam – doprava. A k těmto úzkostným se přidali i ti, kteří už prohráli. To je těch dvacet procent dole, kteří blahobyt z globalizace jaksi nepocítili.
Proč ovšem velké části voličstva sociální demokracii už nevěří, nebo se od ní dokonce cítí zrazeni, o tom se vede ostrá debata. Henning Meyer, politický expert z Cambridge, vidí kombinaci sociálních a kulturních faktorů. Podle něj je ovšem za krizi sociální demokracie odpovědný také Gerhard Schröder s Agendou 2010 či Tony Blair se svou „Třetí cestou.“ Tehdy totiž nešlo o to najít politické alternativy ke statu quo, ale o to prostě si říct: přizpůsobíme se.
Chvíli to šlo dobře, dokonce i u volebních uren. Ale jen do propuknutí krize – přiblížení se k mainstreamu vedlo k tomu, že nebyly žádné jasné politické alternativy, říká Meyer. A sociální demokraté, kteří byli u vlády, pak byli také viněni z finanční krize.
Toxická směs
Jedná se tedy o toxickou směs dlouhodobých trendů ve spojení s krátkodobými krizemi, k nimž patří i uprchlická krize, která dovedla sociální demokracii v některých případech na hranici vymazání z mapy. Pokaždé, když se objevovaly strachy z budoucnosti, měla sociální demokracie problém, říká Meyer. Byl to vždy její úkol definovat, jak by měla vypadat pozitivní budoucnost.
A tento návrh budoucnosti podle Meyera evropští sociální demokraté nemají. A k obnově je ale nutně potřeba. Jenže v to, že by inspiraci mohla posloužit strana, která jako jediná v roce 2017 při volbách posílila, v to Meyer nevěří.
Labouristická strana podle něj nemůže být vzorem, protože situace je ve Velké Británii prostě jiná – dominuje ji Brexit a to se s Německem nedá srovnat. A také: buď jsou pozice Labour již v německé SPD zastoupeny, jako u daňové spravedlnosti, stropu nájemného atd., nebo prostě britské problémy v Německu neexistují. Například v Německu není závratně vysoké školné, železnice je ve veřejném vlastnictví, není soukromé poskytování vody.
Zrovna ti sociální demokraté, kteří brzy z EU odejdou, by měli tahat zbytek kontinentu ze šlamastyky. Takže si na kontinentě s akcí ke získání voličů zpět budou muset poradit sami.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.