Ilona Švihlíková píše v souvislosti s dnešními snahami o „sjednocování společnosti“ o tom, proč je politika vždycky o konfliktu a je to tak dobře.
V souvislosti s prezidentskou volbou se hodně hovoří o tom, že současný prezident „rozdělil a rozděluje“ republiku.
Vzpomínám si, kdy jsem poprvé politicky vnímala slova „rozdělovat zemi.“ Bylo to u Huga Cháveze a jeho politik, které podporovaly ty nejchudší. Na druhou stranu v případě současného brazilského prezidenta Michela Temera, který naopak chudé vrstvy o sociální práva obírá, jsem si nikde nevšimla, že by se psalo o tom, že „rozděluje zemi.“
Je zajímavé, že právě lidé, kteří sami sebe pokládají za světaznalé kosmopolity, v kontrastu s údajnými burany, mají tendenci jev „rozdělené země“ připisovat jen současnému prezidentu a prezentovat jako nějakou českou specialitu. Vypadá to pak, jako kdyby před rokem 2013 byla ČR zcela „jednotná“ -ať už to znamená cokoliv – a jako kdyby tento jev neexistoval nikde jinde. Tak tomu ale přeci není. Rozdělení, patrné například na tom, že hlavní město vykazuje odlišné politické preference od zbytku země vidíme například u našich jižních sousedů v Rakousku. O politickém rozdělení patrném v západních zemích psal i německý Die Welt, když uváděl v kontextu program Davosu. O rozdělené zemi hovořila i Merkelová, která i po volbách objížděla regiony. Rozdělení vnímáme v různých podobách v řadě zemí, nejedná se absolutně o to, že by ČR byla „kvůli zloduchovi z Hradu“ v nějaké výjimečné situaci. V různých zemích se samozřejmě liší politické figury, které toto rozdělení vyjadřují (nikoliv nutně způsobují), ale podhoubí jevu bude mít hodně společného.
V rámci volební kampaně se nicméně hovoří často o tom, že by prezident měl „sjednocovat.“
Nevím dost dobře, co si pod tím „sjednocováním“ mám představit. Určité náznaky, které se objevují v médiích, mě vedou spíše k tomu, že se „sjednocování“ začínám děsit.
Dlouhodobě zastávám stanovisko, že konflikt je hybnou silou politiky – a že – pozor – je to tak správně. Společnost žije z konfliktů a v té lepší variantě existuje určitý rámec pravidel, který vede k tomu, že ty konflikty nejsou řešeny násilnou cestou. Konflikt znamená, že společnost žije, zkoumá, kypí určitým tématem, někdy se k němu vrací a znovu ho otevírá, a přitom zjišťuje něco důležitého i sama o sobě a o světě kolem sebe. Společnost bez konfliktu pro mě není utopickou vizí, ale děsivou dystopií, v níž je mrtvo – jako by bylo pro vždy vše vyřešeno, hotovo, konec, poslední zhasne.
Z projevu některých představitelů „umělecké“ fronty začínám mít pocit, že ono kýžené sjednocování by mělo být něco jako taková upgradeovaná Národní fronta – vesele kráčíme k urnám, na rtech píseň, v ruce vlaječku EU a uvědoměle sjednoceně volíme na 99,9 %.
Ani druhá varianta „sjednocování“ není podle mého názoru pozitivní. Proběhla by prostě tak, že ta druhá část společnosti (a opět nejen u nás, jedná se o širší fenomén) bude učiněna neviditelnou. Protože nebude zvolen její představitel/ka, či strana, bude se považovat za „poraženou“ a určenou prostě k ignorování. Takovéto řešení je vysoce kontraproduktivní – právě ignorování potřeb, práv a představ o životě – vedlo k tomu, že určitá část společnosti „povstala“ a preferuje různé kandidáty, řekněme obecně, anti-establishmentu. Použít taktiku parního válce na skupiny lidí, kteří se nepohybují v privilegovaných kruzích médií a politiky a kteří nemají sociální kapitál na to, aby o sobě nechali slyšet, je jen cesta k dalšímu vyostření situace.
Poctivější je podle mě si prostě říci, že ve vyspělých zemích probíhá zápas o budoucí směřování, nejen socio-ekonomické, na které jsme zvyklí, ale hlubší, zásadnější. Je to zápas o to, zda se udrží status quo (a dnešní mocenské elity s ním), nebo zda dojde ke změně. Takovýto zásadní, hluboký zlom nezmizí jednou volbou a už vůbec ne výzvami ke sjednocování.