Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak Evropskou unii štěpí nerovnosti, které sama pomáhá udržovat při životě.
„V současné době dostávají zemědělci na východě bloku průměrně méně peněz ve srovnání s těmi na západě, kvůli odlišným platebním pravidlům, která byla zavedena v době vstupu do EU a která brala mimo jiné v potaz nižší ceny půdy a náklady na práci.“, píše POLITICO ohledně sporů, které vznikají díky plánovaným post-brexitovým škrtům rozpočtu EU, konkrétně v klíčové kolonce „Společné zemědělské politiky“.
Podobné věty a příklady (kterých není málo) patří k těm chvílím, kdy se jakýkoliv euro-optimismus z člověka vytrácí. POLITICO tu jaksi mimochodem potvrdil to, co už víme dávno, ale jen někdo si to je ochoten připustit: Evropská unie do značné míry zafixovala postavení střední a východní Evropy jako chudého příbuzného. Pro region se vytvořily konkrétní podmínky pro vstup a o rozvoj při nich šlo zřejmě až na posledním místě. Není pak divu, že hospodářská krize posledních rozměrů, která vyvrcholila pro EU právě Brexitem, vedla k nárůstu skepticismu a kritiky Evropské unie v zemích na východě. Skepticismus sytí právě neuskutečněné sbližování východu a západu a zafixování nerovností, které jsou často strukturální a deformují celé společnosti.
Článek POLITICO má pokračování, když přiznává, že srovnání plateb v sektoru zemědělství, tedy konvergence, nemá podporu „bohatších zemí EU“ – protože by jejich zemědělci dostávali méně než nyní. Konrétní ukázka oné „solidarity“, která má být pilířem EU. A konečně server cituje ministra zemědělství Německa, který tvrdí, že platební rozdíly mezi západem a východem tu jsou „z dobrých důvodů“.
Aha. Jinak řečeno, konvergence tu není „z dobrých důvodů“, „bohatší země EU“ si střeží svá privilegia a země, které jsou v EU 14. rokem, jsou v ní podle pro ně ušitých pravidel z roku 2004, která zafixovala jejich status kolonií či, jak to popsal Thomas Piketty, „ze zahraničí vlastněných ekonomik“. Konvergence či lépe rozvoj nejsou evidentně na pořadu dne ani v roce 2018. Zemědělský rozpočet se ideálně seškrtá tak, aby to odpovídalo dosavadnímu modelu „staré“ země a „nová Evropa“, která se Evropou stala jen díky dovezeným předpisům a normám EU…
Ony dobré důvody připomínají postoje (nejen) Bruselu, které už známe. Třeba ty, které nám vysvětlily, že odlišná kvalita potravin, někdy horší co do obsahu (ale mnohdy za dražší ceny), je v pořádku, protože odráží kupní sílu zemí východního křídla. Prostě chudí musejí mít adekvátní zacházení. Když si k tomu připočteme poslední výroky Jean-Clauda Junckera o tom, že by se EU měla posunout od konsensu k většinovému rozhodování či spory kolem migračních kvót, tak se nám nedostává moc optimistický obrázek.
Před rokem 2004 a zhruba prvních pět let členství jsme slyšeli něco jiného o „návratu do Evropy“ a o zcela jiné Evropské unii. Jako každá ideologie, prodaná v balení vypravovaní, zakrývala i tato podstatné věci ve vztahu západ – východ, nebo spíš bohatí – chudí. EU byla poněkud naivně spojována s nadějemi postupné konvergence jako oné cesty do Evropy (tj. na západ). Dnes zjišťujeme, že ekonomická nerovnost neexistuje jaksi sama o sobě a netýká se opravdu jen „peněženek“.
Pokud se podíváme na to, kdo je v EU v roli „bohatých“ a kdo „chudých“, tak zjistíme, že ani EU se nepovedlo prolomit dělbu práce, která se formovala od konce 15. století. Socialistický experiment se paradoxně snažil právě toto změnit – přeprogramovat systém z periférie. Nepovedlo se. Vstup do EU v roli „východu“ tento neúspěch znovu potvrdil. S ekonomickou nerovností a nerovností euro-pravidel se vážou i kulturní projevy nerovností a de facto neo-imperiálního vztahu: východ je západem označován jako „jiný“, zaostalý a neustále potřebuje vedení. Západ je zase viděný z východu se stále větší frustrací a odmítáním, které jsou jen otázkou rozpor mezi očekáváními a realitou. A tento rozpor vede k emotivnímu volání po Czexitu, který sytí podobné zprávy i faktická neschopnost našich vlád něco skutečně dojednat. Zatím nikdo z těch, kdo Czexit navrhují, nepředložil žádný alternativní program, jak se dostat ze začarovaného kruhu závislé dělby práce, která nezačíná a nepadá s Evropskou unii. Unie je jen další převodní pákou kapitálu mimo naši kontrolu. Poslední Eurobarometr ukazuje, že Češi vnímají vlastní pocit spokojenosti a EU jako dvě odlišné položky. Nespokojeni jsou s EU, zatímco domácí socioekonomické poměry je docela uspokojují. Došlo tu ke zvláštnímu odcizení, které je ale analyticky podle mého názoru mylné – vzhledem k hospodářské ukotvenosti Česka v Evropské unii, kam směřuje kolem 80 % českých vývozů. Z toho kolem 38 % do Německa. A tato čísla prostě nejsou jenom statistika, mají dalekosáhlé politické dopady.
Czexit by nejspíš většinu českých problémů plynoucích z postavení kolonie zhoršil, nikoliv vyřešil. To ovšem vůbec neznamená, že s Evropskou unii je zdaleka všechno v pořádku. Rozhodně není. Bohužel reflexe jejího současného stavu je, jak ukazují například slova německého ministra zemědělství, kvótová anabáze a bohužel i další plány na rozšíření na západní Balkán, minimální. Ani politické reprezentace východního křídla zatím nenabízejí nějaké konkrétní nápady, jak prosadit hlubokou reformu EU. Osobně bych se spíše než na solitérní Czexit závislé ekonomiky s velmi jednostrannou orientací, chystala na jiný scénář – na scénář možného rozpadu Evropské unie…