Politolog Zdeněk Vopat si klade otázku, zda solidarita s velmocí jako Velká Británie odpovídá našemu národnímu zájmu a zda jsou velmoci tradičně solidární s malými zeměmi.
26. března se Česká Republika rozhodla vyhostit tři ruské diplomaty a jejich rodinné příslušníky, jakožto výraz solidarity s Velkou Británií, na jejímž území došlo k otravě dvojího agenta Skripala a jeho dcery. Stejný krok podniklo 20 dalších zemí včetně USA, Německa, Francie, Polska, Španělska, Itálie a dalších členů i nečlenů EU. Server lidovky.cz citoval britského ministra zahraničních věcí: „Dnešní výjimečná mezinárodní reakce našich spojenců je historicky největší skupinové vypovězení pracovníků ruských zpravodajských služeb. Přispěje naší sdílené bezpečnosti. Rusko nesmí beztrestně porušovat mezinárodní pravidla,“ reagoval na výraz solidarity s Londýnem britský ministr zahraničí Boris Johnson. Britský ministr zahraničních věcí však opomněl zdůraznit, že vina Ruska nebyla prokázána. Podle serveru lidovky.cz Babiš novinářům řekl, že Česko je jako součást EU a NATO pevně začleněné do západních struktur. „Když náš spojenec nás ve vážné situaci požádá o pomoc, máme mu vyjít vstříc,“ uvedl.
Ve svém příspěvku se nechci zabývat vinou Ruské Federace na otravě dvojího agenta Skripala a jeho dcery. Rovněž se nebudu zabývat ruským obviněním, že látka, kterou byl Skripal otráven mohla pocházet z České Republiky. Budu se zamýšlet, zda česká reakce byla v našem „národním zájmu“.
Na straně jedné je možné argumentovat, že vyhoštění ruských diplomatů může sloužit našemu „národnímu zájmu“, protože, jak řekl Andrej Babiš, „Rusko překročilo veškeré meze, když označilo Česko za možnou zemi původu nervového jedu novičok použitého k útoku v Británii“.
Domnívám se, že Česká republika by neměla dovolit žádné zemi, aby předkládala takováto nepodložená obvinění. Na této situaci je paradoxní, že tak činí Ruská Federace, která protestuje proti tomu, že bez předložení důkazů je označována, jakožto země, která uskutečnila útok na agenta Skripala a jeho dceru. Dále je možné tvrdit, že solidarita s našimi „západními“ spojenci je rovněž v našem zájmu, protože dokazujeme svoji loajalitu ke svým spojencům.
Na straně druhé je možné pochybovat o tom, že tato akce České republiky poslouží našim „národním zájmům“. Ze strany Ruské Federace přijde určitá odvetná reakce. Tato reakce by nás nemusela trápit, pokud bychom se mohli na naše „západní spojence“ skutečně spolehnout. Ovšem, to je právě skutečnost, o které si dovoluji pochybovat. V této souvislosti si dovoluji ocitovat dva výroky jednoho z britských politiků a pozdějšího premiéra Lorda Palmerstona. Tento britský politik pronesl v dolní sněmovně 7. srpna roku 1844 následující věty: „Vliv v zahraničí musí být zachován za použití jednoho ze dvou principů, naděje a strachu. Je třeba učit slabší země naději, že obdrží naši podporu v případě jejich ohrožení“. Prvního března roku 1848 se však vyjádřil o anglické zahraniční politice těmito slovy: „Nemám věčné spojence, ani stálé nepřátele, naše zájmy jsou věčné a stálé a je naší povinností sledovat naplnění těchto zájmů.“ (Oba výroky jsou překladem autora). Jinak řečeno zahraniční politika Velké Británie v 19. století spočívala ve vzbuzení naděje, u malých států, jakým bezesporu Česká Republika je, že v případě nouze jim Velká Británie přijde na pomoc. Ovšem Velká Británie tak nebyla ochotná učinit, pokud by to bylo v rozporu s jejím vlastním zájmem. Jinak řečeno, malé země by měly být připraveny pomoci Velké Británii, ale ta nebyla připravena své spojenecké závazky plnit.
Tyto dva citáty odhalují velmocenskou politiku Velké Británie v 19. století. Domnívám se však, že odhalují politické uvažování Velké Británie do dnešních dnů, ale i uvažování dalších velmocí, vůči státům, jakým je Česká Republika. Bylo by dobré si uvědomit, že žádná ze zahraničních velmocí nepřišla na pomoc Československu ani v roce 1938, ani v roce 1968.
Je velmi paradoxní, že se Velká Británie dovolává solidarity svých spojenců, ovšem jakožto člen EU se neustále ohrazovala proti placení členských příspěvků do společného evropského rozpočtu. Tato skutečnost byla jednou z příčin britského odchodu z EU. Je možné se ptát, kde byla tehdy britská solidarita? Rovněž není možné považovat za solidární krok požadavek Velké Británie omezující volný přístup osob členských států EU na území Velké Británie po „brexitu“. Zdá se tedy, že britská politika se od dob lorda Palmerstona vůbec nezměnila. Velká Británie volá po solidaritě svých spojenců, pokud to je v jejím zájmů, ale není za tuto solidaritu ochotna nabídnout vůbec nic, pokud si vyhodnotí, že tato politika jejímu „národnímu zájmu“ odporuje.
Doporučil bych Andreji Babišovi, ale i českým politikům, novinářům a veřejnosti, aby se s projevy Lorda Palmerstona seznámili. I po 170 letech nám bohužel tento politik má co říci.