Ilona Švihlíková píše o tom, proč a jak jsou obchodní spory USA a Číny spojeny se strukturálními problémy amerického hospodářství, s geopolitikou a také se snahami udržet si nadvládu.
Analyzovat návrhy a politiky amerického prezidenta je nesnadná věc. Prezident chrlí spontánní návrhy, které neprojednává se svou administrativou – jak se ukázalo na stažení/nestažení amerických vojáků ze Sýrie – případně mají členové jeho poradenského sboru rozdílné názory a různě je také interpretují.
Tak se například ve Financial Times v jednom článku můžete dočíst, že poradce prezidenta Peter Navarro nepochybuje o tom, že během 60 dnů budou uvalena cla na Čínu (nejde nyní o hliník a ocel), zatímco nový hlavní ekonomický poradce Larry Kudlow zase tvrdí, že to jsou jen návrhy a že očekává, že Čína i USA své rozpory vyřeší – v což doufá i větší část amerického byznysu.
O tom, že USA za Trumpa ničí řád založený na multilateralismu a volném obchodě, byly popsány už stohy papíru. USA si od svého vzniku – stačí vzpomenout Alexandera Hamiltona – byly vědomy toho, že volný obchod je dobrý hlavně pro toho, kdo má náskok, což tehdy na konci 18. století, byla Velká Británie.
Intenzivní nesympatie, které Trump a jeho kroky všeobecně vyvolávají, ovšem zakrývají, že s volným obchodem to není tak růžové, jak se obvykle v mainstreamové ekonomii prezentuje.
Pravdu mají bezesporu ti, kteří říkají, že posuzovat výhodnost obchodu jen prizmatem obchodní bilance, je skutečně dosti omezený pohled. Takový běžný účet – u USA rovněž záporný – už je lepším indikátorem jak vnitřních strukturálních problémů, tak i devizové pozice. Právě u něj ale došlo v případě Činy k masivnímu narovnání – kde jsou ty časy, kdy měla Čína přebytky okolo 10 % HDP (tyto přebytky najdeme u Německa, což je ale zase jiné téma).
Otázka zisků/ztrát USA vs. Čína je podstatně komplexnější (a než se jí budeme věnovat ve speciální analýze), můžeme na úvod podotknout, že ukazuje jádro kapitalistické ekonomiky amerického typu jako takové: zisky z vazeb (nejen obchodních) s Čínou jsou koncentrovány v soukromém sektoru, zatímco ztráty jsou přenášeny – například ve formě ztrát pracovních míst – na ekonomiku jako na celek. Což je přesně to, k čemu proces globalizace – do značné míry stvořený právě v USA – vede.
Na druhé straně, aniž bychom se chtěli pouštět do ošidného rozboru, co bylo dřív, zda slepice, či vejce, je nesporné, že levné zboží dovážené z Číny „drží“ kupní sílu Američanů, kteří jsou již desítky let postiženi v lepším případě stagnací, v horším případě propadem reálných příjmů.
Není sporu, že uvalování cel na Čínu a využívání ekonomických sankcí vůči Rusku je prostou aplikací ekonomických nástrojů na geopolitické cíle. To ale neznamená, že problémy Američanů, kteří volili Trumpa a pro které (údajně) dělá svou politiku, nejsou reálné. Spojené státy se v průběhu minulých dekád, podobně jako Velká Británie, masivně deindustrializovaly. Ztratily tím svou základní páteř a ekonomika se „rozjela“ na několik kolejí, což se dobře odráží nejen v obrovské míře nerovnosti, ale také například v navyšování důležitosti sektoru „FIRE“ (finančnictví, pojišťovnictví, nemovitosti). To není znakem „moderní“ ekonomiky, spíš varujícím signálem věštícím tendenci k opakovaným bublinám a projevování efektu bohatství (viz Velká recese 2008).
Navzdory ódám na „nejkonkurenceschopnější“ ekonomiku světa (viz například WSJ, jehož hlavní starostí jsou rostoucí náklady na obsluhu amerického dluhu, což – dokud je americký dolar dominantní světovou měnou – jsou starosti spíše abstraktního rázu), má ekonomika i společnost USA obrovské problémy. Vysoká nerovnost, růst chudoby, včetně té pracující, rozšířená negramotnost, nízký věk dožití ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi, extrémně drahé a neefektivní zdravotnictví, erodující veřejné školství, rozpadající se veřejná infrastruktura – to nejsou selhání „made in China“. To jsou dekády politiky, v níž se vše dělá jen pro 1 % nejbohatších a renta a oligarchické struktury uzurpovaly veškerou moc.
Vyvolávání válek, včetně těch obchodních, sloužící k odlákání pozornosti a přenesení problémů na vnějšího viníka, je oblíbená hračka elit, protože náklady, včetně ztrát zdraví a života, lehce přenesou na jiné, o kterých pak budou média hovořit jako o „kolaterálních škodách.“
V zemi, kde rentiérský kapitalismus došel nejdál, tak v přímém přenosu sledujeme, jak jednají a uvažují vládnoucí skupiny, pro něž je udržení hegemonie znamením udržení vlastního výsadního postavení.