Labour Party vstoupila do vakua myšlenek, které zanechává současná vláda a nabízí radikální změnu.
Jim O´Neill píše o šancích Jeremy Corbyna v situaci, kdy se konzervativci potýkají s Brexitem.
Vrcholní manažeři rádi říkávají, že Brexit je už sám o sobě hrůza, natož až trhy zareagují na možnost vlády Labouristické strany. O´Neill ovšem poněkud překvapivě přiznává, že mu sice dělá starost celkový fiskální rámec, ale jiné prvky labouristické politiky ho neznepokojují.
Dokonce tvrdí, že existuje šest oblastí, v nichž má byznys Corbyna a jeho stínového ministra financí McDonnella co dohánět.
Brexit je hlavní starostí vlády Theresy Mayové a špatné na tom je, že její ministr financí nemá absolutně čas na nic jiného.
A Labouristická strana mezitím dobře pojmenovává řadu skutečností. Například správně vnímá krizi produktivity. Jistě, Brexit přinese škody, ale zlepšit růst mezd bude ještě těžší. Očekává se, že v případě tzv. tvrdého Brexitu spadne produkt o 11 % za 15 let. Zní to strašně, ale je to pořád méně, než pokles 15-20 %, který je možné pozorovat od roku 2008 a který má kořeny ve slabé produktivitě.
Některé nápady Labouristů, jako zvláštní mandát pro Bank of England, jsou dosti nekonvenční, obdivuhodné však je, jak silně jsou odhodláni otřást statem quo, píše O´Neill pro Financial Times.
Pak je tu ortodoxní víra, že nižší korporátní daně navýší magicky investice, kterou ale nelze doložit aktuálními daty. Teoreticky by to tak mělo být a platilo to zhruba od 80. let do roku 2000. Jenže to bylo v časech spíše strnulých trhů práce a ve světě, kde firmy nemohly jen tak stěhovat sídla, aby minimalizovaly daně. Moderní praxe ukazuje, že staré formy zdanění korporací jsou neudržitelné. Je potřeba zcela změnit daňový systém, píše O´Neill. Je potřeba spojit příjmy vlády s příjmy firmy v zemi, kde dochází k tržbám. Nebo alespoň přestat snižovat daně pro korporace. Labour má skutečně pravdu v tom, že tento stav diagnostikuje.
Kdysi se očekávalo, že pokles míry nezaměstnanosti urychlí růst mezd, jenže v éře flexibilní trhů se to neděje (jedná se o tzv. koncept Philipsovy křivky, pozn. redakce). Přesun nákladů je proto správná úvaha.
Firmy také musí znovu získat ponětí o zisku, který má účel. Často jde jen o maximalizaci tržeb, kdy se za každou cenu snižují fixní náklady tak, aby se navýšily čtvrtletní zisky – a na to je přímo napojeno odměňování manažerů. Spojení s investičním rizikem či produktivitou je často malé. Je potřeba vědět, že rostoucí zisky mají vést k větší konkurenci na trzích a lepší situaci pro zaměstnance. Je potřeba změnit pobídky riziko X výnos, což McDonnell dobře ví. Proč to firmám neudělat s těmi zisky trochu těžší, když netvoří žádnou budoucí ekonomickou hodnotu?
O´Neill si naproti tomu myslí, že znárodnění železnic a sítí infrastruktury je příliš. Nicméně je pravda, konstatuje, že od těchto sektorů potřebujeme víc. Ano, vládní monopoly často vedou k plýtvání, jenže to neznamená, že současná tržní selhání jsou přijatelná.
A pak je tu krize bydlení. Trh je prostě zničený. Nedostatek sociálního bydlení přispěl k nárůstu nájmů. Konvenční přístupy podporují vlastnictví bytů, i když (a protože, pozn. red.) to zahrnuje někdy velké dotace. Británie určitě potřebuje trh, v němž využití sociálního bydlení není stigmatizující. Málo se bohužel zkoumá jádro problému stran poptávky a nabídky.
Máme i další velké politické problémy, tvrdí O´Neill. Překvapuje ho také, že Brexit neprobudil firmy, aby vymýšlely a pokoušely se i o něco jiného než jen o zvrácení referenda a ponechání Británie v EU.
Velká Británie má hodně velkých a hlubokých ekonomických problémů, které potřebují hodně přemýšlení a pozornosti. Labour Party vstoupila do vakua myšlenek, které zanechává současná vláda, a nabízí radikální změnu, kterou lidé hledají.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.