Úpadek americké diplomacie je doprovázen tvrdou realitou nových mezinárodních vztahů 21. století. Spojené státy diplomacii potřebují jako nikdy.
Diplomacie patří k nejstarším profesím na světě a také k těm nejvíce nepochopeným, píše americký diplomat William J. Burns pro Foreign Affais. Většina diplomatické práce se odehrává potichu, mimo veřejný prostor a kamery. Prezident Donald Trump ale diplomacií a její praxí veřejně pohrdá. Její obnova se tak stává ještě potřebnější.
Nezájem o diplomacii, ani její zkreslení, není čistě trumpovskou invencí. Epizodicky k němu docházelo například v době studené války, ale Trumpova administrativa problém zhoršila. Diplomatická pochybení jsou vždy problém, jenže administrativa šla cestou špatně načasovaného unilaterárního diplomatického odzbrojení, což jen dokazuje potřebnost diplomacie pro americké národní zájmy.
Jen síla už nestačí
Spojené státy už nejsou ve světě globální politiky samy, svých cílů už nemohou dostáhnout jenom silou. I když éra americké nadvlády skončila, USA mají ve hře se svými rivaly stále silné karty. Stále mají možnost stát se novou světovou klíčovou velmocí, která může určit obrysy budoucí mezinárodní krajiny. K tomu ale je potřeba, aby země přestavěla svoji diplomacii, míní autor.
Vrcholem americké diplomacie byl rok 1991, kdy po vítězství ve studené válce, sjednocení Německa a výhře nad Irákem situace vypadala na dlouhou americkou dominanci ve světě. Zaznívaly ale také střízlivé pochybnosti o budoucnosti. Mezinárodní politický systém směřoval navzdory globalizaci k další fragmentaci, a demokraciím, které nedokázaly přinést prosperitu a politické výhody, hrozilo uvadnutí. Možnost, že se Rusko znovu stane autoritářským a Čína zaujme agresivní postoje, znamená, že USA budou opět mít vojenské protivníky, tak vypadaly některé úvahy už v roce 1993. Otázkou tehdy bylo, jak by USA měly tvarovat svůj unipolární moment. Užitím síly, nebo prostřednictvím diplomacie a vyjednávání? Prezident George Bush a jeho ministr zahraničí James Baker volili to druhé.
Dlouhodobé spoléhání na diplomacii se ukázalo jako neudržitelné. USA plně využily dividendy ze skončení studení války a soustředily se na nové priority, diplomacii nechaly atrofovat. Rezort zahraničních věcí dostával stále menší finanční zdroje. Mezi roky 1985 až 2000 se rozpočet rezortu snížil na polovinu. Po šoku z 9/11 se Washington zaměřil na sílu a diplomacii zavrhl: vedl války v Afghánistánu a v Iráku. Vládní představitelé USA mluvili o tom, že aplikují „donucovací diplomacii“ – ve skutečnosti šlo hlavně o donucení, z diplomacie zbylo pramálo.
Koloniální úředníci a ne diplomaté
V Afghánistánu se diplomaté USA místo na diplomacii zaměřili na úkoly, které přesahovaly možnosti USA, na sociální inženýrství a budování státu. Podle autorova názoru se američtí diplomaté věnovali činnosti napodobující roli koloniální Británie a její Britské koloniální služby: přesvědčovat, vyhrožovat, chválit a postrkovat vlády jiných zemí, aby jednaly v zájmu USA.
Barack Obama se snažil tento trend zvrátit a znovu potvrdit význam diplomacie v amerických státních službách – a dosáhl značných výsledků: otevření Kuby, jaderné dohody s Íránem, Trans-atlantického partnerství a Pařížské dohody. I tak se ale závislost na vojenských nástrojích nezdařilo zlomit. Počet dronových útoků a zvláštních operací rostl exponenciálně, z vojenského hlediska šlo o úspěšné akce, komplikovaly však další politické vztahy. Obamova snaha o diplomacii se postupně stala obětí stranických sporů doma, takže se nepodařilo najít novou rovnováhu mezi strategií země a nástroji k jejímu uskutečňování.
Přichází Trump
A potom přišel Trump s argumentem, že Spojené státy se samy staly rukojmím světa, který vytvořily. Trumpova politika se stala nehezkou směsicí unilateralismu, merkantilismu a nacionalismu. Jeho administrativa během dvou let snížila vliv USA, vyprázdnila moc myšlenek a prohloubila mezi Američany rozpory v pohledu na globální roli USA ve světě. Trump postavil posledních 70 let amerického „osvíceného vlastního zájmu“ na hlavu. Silácké postoje jen maskují odchod ze scény. USA odešly z celé řady dohod, té s Íránem, z Pařížské dohody o klimatu, z Trans-atlantického partnerství a řady dalších. Kariérní diplomaté se dál snažili o dobrou práci v obtížných podmínkách, ale celkový vzorec současnosti se stal problematickým. Trumpova vize je podle Burnse víc než jen impulsivní, jde o speciální a hobbesiánský pohled na svět, který ale neobsahuje nic, co by naznačovalo strategii.
Administrativa snížila rozpočet ministerstva zahraničí v bezprecedentním rozsahu, úřad opustila celá řada cenných lidí, velvyslanecká místa a vysoké posty zůstaly prázdné. Mike Pompeo sice dokázal zlepšit svůj vztah s prezidentem Trumpem, ale vůbec se mu nepodařilo napravit strukturální poškození resortu.
Burns argumentuje, že diplomacie USA má stále příležitost pomoci s utvářením udržitelného světového pořádku. USA už sice nejsou dominantním hráčem jako v době po konci studené války, ale stále hrají důležitou roli. Mají největší výdaje na obranu, stále mají více spojenců než soupeřů, přes veškeré problémy mají silnou ekonomiku a jsou zemí s největším inovačním potenciálem. Úkolem je využít všech těchto výhod a aktualizovat mezinárodní řád tak, aby odrážel novou realitu. A to bude vyžadovat obnovu americké diplomacie.
Obnova umění diplomacie a výzvy 21. století
Začít se musí novými investicemi do základů diplomatického řemesla: schopnosti inteligentního zhodnocení politiky, jazykových znalostí a citu pro priority hostitelské země. Diplomaté Washingtonu „překládají“ svět a světu „překládají“ Washington. Jsou radarem nadcházejících problémů a jsou řešiteli vzniklých problémů. Jejich práce vyžaduje pochopení pro historii a kulturu se všemi nuancemi. Aby americká diplomacie mohla úspěšně pracovat, je třeba postupně navýšit její rozpočet, píše autor.
Dalším požadavkem je adaptace ministerstva zahraničí na novou éru, hlubší zaměření na budoucnost a její výzvy. Obnova americké diplomacie by měla zahrnovat i objevování diplomatické historie, důraz na diplomacii jako umění, zlepšení vyjednávacích schopností a hodnocení úspěšných a neúspěšných příkladů takového vyjednávání pro poučení.
Další nutností je podle Burnse přizpůsobení se trendům 21. století v oblasti technologií, klimatu, ekonomiky a energetiky. Je nutné brát v úvahu i témata jako umělá inteligence, strojové učení a další jevy, které budou utvářet svět budoucnosti. Americká diplomacie bude také potřebovat nové talenty. Resort zahraničí bude v nadcházejících letech bojovat o kádry s Pentagonem, CIA, NSA a soukromým sektorem, a bude donucen k flexibilitě a kreativitě, aby talenty nalákal. Problémem je podle Burnse rigidita ministerstva v řadě oblastí.
Obnova americké demokracie ale nebude možná, varuje autor, bez široce sdílené vize smyslu zahraniční politiky země. Tato otázka souvisí se vztahem mezi americkým lídrovstvím ve světě a (například ekonomickým) prospěchem z takového postavení doma.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.