Budoucnost transatlantické vazby tkví ve vyváženějším spojenectví. EU musí směřovat k větší autonomii.
Když bývalý viceprezident Joe Biden na letošním jednání Mnichovské bezpečnostní konference sliboval, že se „Spojené státy vrátí“, jen přispíval ke společné iluzi ohledně transatlantické vazby. Ta se ale mění, argumentuje článek Aliny Polyakovové a Benjamina Haddada pro Foreign Affairs.
Navíc „návrat zpátky“ neřeší kořeny současných sporů mezi USA a EU, které nezačaly s Donaldem Trumpem. Nostalgie není řešením, je třeba se zamyslet nad cestou, jak se dostat ze současné krize transatlantického spojenectví. (Poznámka redakce: Původní text, jehož výtah nabízíme, používá slovo Evropa a EU jako synonyma. Tuto nepřesnost jsme v textu ponechali.)
Příčinou krize není nepřátelský Bílý dům nebo rozcházení se zájmů obou stran. Je to mocenská asymetrie mezi USA a Evropou. Dlouhou dobu se tato asymetrie přijímala jako danost, dokonce se pěstovala. EU hrála submisívní roli schována pod obranným deštníkem USA. Dnes je ale, řečeno slovy bývalého německého ministra zahraničí Sigmara Gabriela, „vegetariánem ve světě plném masožravců“.
Trumpova politika vibrující mezi nezájmem a nepřátelstvím k Evropě ukázala novou potřebu strategické autonomie pro Evropu. Ovšem tento cíl je zatím jenom vizí. Evropská armáda například existuje jenom na papíře.
Slabou, nebo silnou Evropu?
Panují obavy, že bezpečnostní autonomie EU bude znamenat, že se kontinent dostane do přímé soutěže s USA. V souvislosti s požadavkem, aby se Evropa lépe vyzbrojila, který formuluje Trumpova administrativa, se Washington musí rozhodnout co chce. Chce rozdělenou a slabou Evropu, která bude na USA závislá? Nebo chce silnou, ozbrojenou Evropu, která bude nezávislá na USA? A stejnou volbu musí udělat také Evropa sama. Nemůže chtít být světovým lídrem, je-li závislá na USA.
Spojené státy by měly mít zájem na silné Evropě, která se umí postavit za svoje zájmy. Transatlantická vazba by měla zůstat základem západního modelu liberálních hodnot, ale přitom se musí změnit, aby dokázala reagovat na růst vlivu Číny a Ruska.
USA nyní musí investovat do autonomie a akceptovat její důsledky.
Vyprávění o idylických transatlantických vztazích není realistické, ve skutečnosti se vždy jednalo o velmi složité spojenectví. Například v roce 1966 Francie opustila společné velení NATO, kamž se vrátila až v roce 2009. Oteplení vztahů SRN s východním Německem v 70. letech vyvolávalo pochybnosti o síle transatlantické vazby a byla zde i řada dalších neshod mezi Evropany a USA ohledně Blízkého východu nebo nedávno Íránu.
Umenšení důrazu na Evropu v americké politice také není dílem Donalda Trumpa a jeho prezidentství. Je to proces pokračující od konce studené války. Naposledy například prezident Barack Obama zaměřil priority svojí zahraniční politiky do Asie a zrušil plány na výstavbu radaru v ČR a Polsku. Obrat nastal jenom po anexi Krymu. A byl to Obama, kdo obvinil Francii a Velkou Británii, že „cestují zdarma“ (tj. na účet USA). V dlouhodobé perspektivě nejsou dnešní problémy ve vztazích mezi USA a Evropou ničím nezvyklým.
Evropští lídři neudělali nic pro to, aby Spojené státy více zaangažovali. Naopak byli spokojeni s vlastní slabostí a sami přispěli ke zhoršení těchto vztahů. Než si teď stěžovat, bylo by lepší, kdyby si uvědomili, že spojenectví se musí změnit, aby stálo na vyváženějším vztahu a zabránilo nevyhnutelným problémům.
EU a nutnost autonomie
Situace Evropy je jasná. Pokud nebude mít společnou vizi obrany, stane se, v kontextu destabilizačního tlaku z okrajů, spíš jevištěm velmocenské soutěže. Jak autoři upozorňují, je zde na jedné straně Rusko a na druhé Čína. Jejich tlak na EU, která by byla více vnitřně rozdělena, povede k tomu, že Evropa se stane irelevantní.
Evropská unie se musí místo sebeuspokojení obrátit k autonomii. Musí mít lepší schopnost obrany i prosazování vlastních zájmů. Nebude to lehké, přiznává článek.
EU se bude muset víc snažit o bezpečnost regionů ve svém sousedství. Jak ale ukázala například syrská občanská válka, v Evropě na to nejsou připraveni. Příkladem je Německo a postoje Angely Merkelové.
Na druhou stranu Francie je asertivnější ve vojenské oblasti, připomíná článek dále, a to konkrétně například v Sýrii. Nicméně její vojenský potenciál je omezený a potřebuje podporu evropských sousedů. Evropané také musejí překonat vnitřní rozdíly ve své zahraniční politice, které jsou odrazem různých zájmů členských států. Příkladem je přístup k Huawei nebo otázka stavby Severního proudu 2.
Nicméně konsensus v EU je silný a častější. EU je jednotná například v případě sankcí vůči Rusku nebo ve společném postoji vůči jaderné dohodě s Íránem.
Poté, co na východě Ukrajiny došlo ke konfliktu, po teroristických útocích a po migrační krizi se ukazuje pro EU jako zásadní posílení obrany a investice do ní, míní autoři článku. EU by také měla mít společný efektivní zbrojní průmysl. PESCO se má postarat, aby se v EU investice do obrany a zbraní využívaly efektivněji.
Obava Spojených států, že takto doma vzniklá obrana EU nebude kompatibilní s NATO, je přehnaná. V případě obrany by EU měla pokračovat v investicích do NATO a rozvíjet zahraniční politiku, která zdůrazňuje bezpečnostní zájmy. Měla by překonat averzi k nasazování vojáků v zahraničí, neboť nasazování vojáků mimo EU bude stále potřebnější, míní autoři.
Ovšem nejde jenom o obranu a bezpečnost, EU by měla nadále rozvíjet svoje globální výhody: ekonomickou váhu, společnou měnu a měkkou moc. Aby dokázala svoje výhody plně využít, je nutné, aby se EU vyrovnala se svým vztahem k moci. EU se vidí ráda jako normativní velmoc, která prosazuje normy a regulace. Jenže často podceňuje význam tvrdé moci. Toto podcenění ukazuje příklad Ukrajiny, kde EU nebrala v potaz další geopolitické faktory.
Smířit se s mocí bude také znamenat, že EU bude muset lépe pochopit geopolitickou roli svého jednotného trhu, aby si zajistila evropskou suverenitu. Autoři například uvádějí přísnější migrační pravidla a robustní hraniční kontroly EU jako krok k překročení propasti mezi Bruselem a občany.
Pro Washington bude autonomnější Evropa znamenat více bolehlavů a neshod. Jako příklad si autoři vybrali jadernou dohodu s Íránem a potenciál eura jako (zatím jen symbolicky) alternativní rezervní měny.
Evropa už není pro USA centrální
Ovšem to je cena za spolehlivého a silného spojence. Washington přece nemůže očekávat, že EU bude například více investovat do obrany, ale zůstane politicky pasivní. USA budou nakonec mít z takového nového pojetí transatlantických vazeb užitek například tam, kde se EU bude starat o svoji bezpečnost v oblastech, které jsou pro USA a jejich zájmy okrajové.
Obě strany by měly snížit svá očekávání. Evropa už nebude pro USA centrálním prostorem zájmu, jako tomu bylo v minulosti. Evropa se bude muset zaměřit na přežití vlastního modelu dříve, než bude formulovat globální ambice.
Pozorovatelé by měli přestat lkát nad novou situací. EU si může vybrat svoji cestu, transatlantická vazba dozraje do více vyrovnaného spojenectví, v roce 2030 může být NATO ještě silnější. EU s vlastní vojenskou akcí dokáže skončit budoucí války na svých okrajích a prostřednictvím investic v Bělorusku, Moldavsku, na Ukrajině a na Balkáně se postavit vlivu Ruska a Číny. USA a EU budou i do budoucnosti nenahraditelnými partnery při utváření norem a pravidel pro zítřek. Transatlantická vazba se změní, bude vzdálenější a bude v ní více nedůvěry, ale podobně jako u odrostlých sourozenců nakonec budou společné vazby silnější než rozdělující individuální rozhodnutí.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.