Boj proti oligarchii se bez důvěry a kritiky systému neobejde

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že boj proti oligarchii potřebuje víc než jen „chvilku“ a bez kritické reflexe současného systému se nikam nedostane.

Demonstrace na Letné během pondělka zaplnila česká média a je zřejmé, že napsat něco „originálního“ či „zcela nového“ je dost těžké. Ovšem pár poznámek je snad na místě.

Podle odhadů se něco mezi 200 a 250 tisíci (viděla jsem i vyšší čísla) lidí sešlo na Letné, což je samo o sobě skutečnost, kterou lze jen stěží ignorovat v prostředí, které obecně kolektivním akcím programově nepřeje. Je to samozřejmě zlomek voličstva v České republice, ale volby a občanské protesty jsou dva různé demokratické nástroje ke změně. Výpady proti protestujícím, že by měli jít k řádným volbám a čtyři roky mlčet, jsou nejen absurdní, ale nejsou demokratické. I když je třeba si připomenout, že v minulých parlamentních volbách nevolilo celkem 39,8 % oprávněných občanů, takže dnes volební výsledek nereprezentuje politické názory skoro 40 % lidí. A že po demisi Andreje Babiše by nejspíš následovaly další parlamentní volby, takže protesty nejsou receptem na změnu samu o sobě.

Dá se předpokládat, že taková skupina lidí, která se sešla na Letné, nebude naprosto jednolitá a nelze ji prostě vidět jenom jako „voliče Karla Schwarzenberga“, i když je jasné, že konzervativně-liberální proevropská orientace je u celého hnutí výrazná. Argumenty „chvilkařů“ se pak slévají s argumenty politické opozice v parlamentu, kam patří na jednu stranu Piráti a na druhou stranu transformační strany, často spojené s českou polistopadovou oligarchií, kmotry či kleptokratickým dobýváním renty v rámci pěstovaného klientelismu. Mezi nimi je stále výrazný Miroslav Kalousek, kolem něhož panuje korupční mlha už celé roky … a právě Kalouskova halasná kritika A. Babiše je jedním ze zdrojů Babišovy podpory a skepticismu vůči „chvilkařům“. Lidé dobře cítí licoměrnost ve spojení s drzostí, která nepochybně mnohé z nich odrazuje, a není se čemu divit.

Nejednolitost protestujících znamená, že jen těžko lze mluvit o „lidu“, protože ten, jak argumentuje například politický filosof Ernesto Laclau, vzniká prostřednictvím fungujícího řetězce požadavků. Neleží nikde na ulici, ale formují se a artikulují obvykle pomocí populistického (ano!) slovníku. Tedy, diskuze o „správném“ či „nesprávném“ lidu jsou předčasné. Po 30 letech neoliberalismu žijeme ve společnosti, která jenom těžko hledá společné solidární pilíře, heslem dne je individualizace a fragmentace. Neoliberalismus byl programovým likvidátorem jakéhokoliv „lidu“, jak dokonale ukázala Wendy Brownová. Navíc, pokud jsou dnes populární přirovnání k listopadu 1989, pak víme dobře, že „lid“ je jev dočasný, k jeho diferenciaci došlo i tehdy velmi rychle – viz osud Občanského fóra už v roce 1991 i výsledky prvních svobodných voleb.

Kromě kritiky Babišovy spolupráce s StB či jeho „bolševismu“, která je zcestná a po 30 letech už opravdu vyčpělá, je tu kritika vidění státu jako firmy, kritika premiérova střetu zájmů či další hesla spojená s nečinností ohledně klimatické změny a postoje vlády k ní, a konečně otázka nezávislosti justice (kde ale dominuje odpor k Marii Benešové související se „spravedlností“ pro Babiše, zatímco by mělo jít o spravedlnost jako takovou). Jen tento výčet ukazuje na různost požadavků i na různé motivy zúčastněných.

Oligarchie je a byla problém, který ovšem nemá kořeny v nějaké nedospělosti, nýbrž v tržním systému, který koncentruje bohatství v malé skupině lidí, to neoliberální kapitalismus prostě reálně dělá. V českém případě tak či onak doprovází polistopadovou politiku, v níž se demokracie nešťastným způsobem spolehla na trh jako na svojí hlavní opěru. Vždyť i heslo „stát jako firma“ bylo naprosto „dokonalým“ vyvrcholením polistopadového pojetí politiky, a ne ozvěnou z kanceláří StB.

Dobrá zpráva je, že ve společnosti, kde tyto problémy kritizovala jen hrstka na okraji, zatímco média, novináři, řada veřejných intelektuálů, politici i umělecké kruhy trh a tržní systém nekritizovali, nezajímali se o jeho negativní stránky či je ignorovali a podceňovali, se tento problém objevil jako problém! Ano, stát ani demokracie skutečně nejsou tržiště a neřídí se podle zákonů trhu a zisku prostřednictvím manažersko-technokratických rozhodnutí ve prospěch menšiny bohatých. Tohle je dobrá zpráva, na které se ale bohužel přiživují i lidé, kteří roky trh a jeho principy vychvalovali do nebes a kterým dnes naprosto chybí sebekritická reflexe. Mýlit se jistě může každý, ale důležité je, co s tím udělá. Znovu je tu problém licoměrnosti, která plodí nedůvěru, pasivitu a obavy i pocit frustrace pro ty, kteří léta marně varovali, že ve jménu demokracie se u nás demokracie demontuje. Jen málokdo v hlavním proudu to řekne nahlas: Andrej Babiš je problémem polistopadového kapitalismu, ne nějakého bolševismu! A byli jsme to my, kteří roky nekriticky zastávali názory, které likvidují demokracii. Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ovšem pro některé jaksi neplatí. Bez ohledu na to, jak moc tím boji proti oligarchizaci škodí.

Z hlediska sledování kontinuit a souvislostí je tedy vláda Andreje Babiše, jeho hnutí ANO i střet zájmů, který je spojený s fúzováním byznysu a politiky, soukromého a veřejného, naprosto typickým doprovodným jevem posledních tří desítek let. Odstranit ho znamená systémové změny: počínaje zákony o financování politických stran přes dodržování institucionálních pravidel (říká se tomu právní stát) až po kvalitní občanskou gramotnost, spolkovou činnost zdola, názorovou diverzitu (včetně respektu k disentním názorům) a opravdu nezávislá média. To všechno musí být okořeněno obnovením důvěry, což je zřejmě největší problém současné české politiky. Důvěru nahradil pragmatismus či nezájem, programy povrchní marketing, solidaritu starost o vlastní bydlo. Jinak řečeno, boj proti oligarchizaci bude během na dlouhou trať a nejde ho vyhrát jenom „chvilkou“ na ulici, byť s vysokým počtem zúčastněných. Fungující demokracii si nejde vymoct protesty, za protesty musí následovat každodenní demokratická politika.

Tady se dostáváme k jádru problému. Demisí Andreje Babiše se problémy a krize demokracie v Česku nevyřeší. Není to politický program (který ale protesty mít nemusejí). Je to jenom první krok, následně musí dostat naprosto konkrétní politickou podobu, která pak musí obstát ve volbách a získat podporu a důvěru lidí ve výchozích podmínkách. Těmi je asi 30 % podpora Babiše (jeho rezignace by mohla vést k ještě vyšší podpoře) a skoro 40 % lidí, kteří nevyjadřují svoje politické postoje volbami, nechodí k nim. To je skoro 70 % podíl. Vizitka ne moc lichotivá, ale naprosto reálná.

Dalším výchozím problémem je stávající stranická scéna: opravdu někdo uvěří tomu, že Kalouskova TOP 09 a Fialova ODS mají potenciál k boji proti vlivům soukromých byznysových zájmů v české politice? Tady nejde o žádnou „proevropskou“ orientaci, „členství v NATO“, „vztah k Rusku“ či něčí „bolševismus v roce 1984“, ale o de-oligarchizaci padni komu padni. Totéž ovšem platí o sociální demokracii a komunistech, kteří navíc Babišovu vládu podporují nebo se na ní účastní. Jsou tu samozřejmě ještě Piráti, kteří tuto linku v programu mají – ovšem i tady a znovu je to otázka programu a především potenciálu podpory konkrétně v regionech či mezi velkým segmentem voličů v důchodu.  Jinak řečeno, Česko by z gruntu potřebovalo poněkud jinou „pravici“ a jinou „levici“, než tu dnešní.

A aby toho nebylo málo, stojíme před dalšími gigantickými (roky neřešenými) úkoly dneška – před bojem proti pokračující klimatické změně (a ta je nedílně spojena s naším hospodářským systémem, důrazem na zisky, s oligarchizací, politikou i životním stylem) a před robotizací a jejími možná časem i dramatickými sociálními důsledky. Na obojí budou potřeba v čele země lidé, kteří mají otevřenou mysl, nehledí někam do minulosti a nebojí se dělat neortodoxní změny. Doufejme, že to první nebude řešeno na úkor prekarizovaných obyčejných lidí (viz Francie a protesty Žlutých vest), kteří asymetricky zaplatí náklady na boj proti klimatické změně (zatímco kapitál a bohatí si budou dál vesele vydělávat a plýtvat), a to druhé zaručenými recepty naší pravice: například snížením minimální mzdy ve jménu konkurenceschopnosti. Pak je tu ale ještě řešení všech problémů najednou – válka, která bohužel není rétoricky cizí ani lidem, kteří se vidí jako liberálové a míní, že tak liberalismus zachrání. Potom ovšem (potenciální) demise Andreje Babiše vůbec nic nezmění, Babiše prostě nahradí další tým lidí, kteří budou pokračovat v politice ve prospěch mála a v neprospěch mnoha, která se jenom schovává za hesly o (už neexistující) demokracii.

Ilustrační foto: Autor – Bohumil Blahuš, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=79929719

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.