Petr Schnur píše o politické budoucnosti německé sociální demokracie. Proč je v tomto případě skepse na místě?
Krátce před odstoupením Andrey Nahlesové z postu předsedkyně SPD poznamenal v osobním rozhovoru dlouholetý člen této strany, že mu sociální demokracie pod jejím vedením připomíná bezobsažnou reklamu na Niveu, ze které není jasné, za co a proti čemu strana je, kam vlastně směřuje.
Pokud ovšem v životě (a tedy i v politice) platí ono biblické „strom poznáš po jeho ovoci“, potom neměl onen zoufalý člen tak úplně pravdu. „Od Schröderovy Agendy 2010 se Sociálnědemokratická strana Německa stala ochotným a efektivním nástrojem velkokapitálu a – s výjimkou Iráku – amerických válek a „barevných revolucí“. Dokonce těch, na kterých špinavou práci odvádějí ultranacionalistické síly jako na kyjevském Majdanu.
Otázka, jak vysvětlí morální a politickou štvanici na tzv. pravicové populisty doma a v celé EU na straně jedné a podporu prozápadních neofašistů na straně druhé, nejen že zůstává bez odpovědi, ona se vůbec nepokládá. Nyní dostala SPD účet: bývalá strana antimilitarismu, pracujících a mládeže, Willyho Brandta a Helmuta Schmidta, toho času k nerozeznání od CDU, stojí před politickou nirvánou.
Něco málo rekapitulace
Nahlesová, Scholz, Maas & Co. nejsou příčinou sociálně demokratické bídy, která jako taková nemá v celé stranické historii obdoby, ale jsou jejím syndromem. A dlužno dodat, že v souvislosti s vývojem od poloviny devadesátých let ani nemůže mít sílu v daném politickém kontextu pád do propasti zastavit, natožpak otočit. Příčinných rovin bezpříkladného úpadku je několik, zde je možné některé jeho aspekty pouze nastínit.
Sociální demokracie především ztotožnila (stejně jako celá evropská liberální levice) evropanství a Evropu s institucí Evropské unie, která je ovšem všechno jiné jen ne sociální, mírová, demokratická a liberální. Ambivalence německého vztahu k ní spočívá v tom, že se na jedné straně EU a společná měna euro staly efektivním nástrojem německé ekonomické a tím pádem i politické expanze, na straně druhé byl Berlín nucen zaplatit daň kapitálu a aplikovat asociální smluvní směrnice a zákony unie na vlastní půdě.
A červeno-zelená koalice Schröder–Fischer se v zájmu německého průmyslu a německých bank Maastrichtu přizpůsobila rychleji a efektivněji než zbytek Evropy. Na summitu Světového hospodářského fóra 2005 v Davosu to Gerhard Schröder formuloval takto: „Museli jsme a musíme náš pracovní trh liberalizovat. Vytvořili jsme jeden z nejlepších nízkovýdělečných sektorů v Evropě.“ A s ním přišly privatizace, deregulace, tzv. minijoby na bázi 450 eur, enormní nárůst částečných či časově omezených pracovních úvazků, tunelování kolektivních tarifních smluv, Hartz IV…
V proudu tohoto vývoje se do klíčových stranických pozic stále více dostávala nová generace tzv. Brandtových vnuků, která nezažila hrůzy války a která již neměla ani historické povědomí, ani politický cit pro křehkost rovnováhy společenské konstrukce zvané sociální stát. Vůdčí vizí nebyla reprezentace lidu, ale touha po lukrativních politických prebendách, které otevírají cestu velkému byznysu.
Kormidlo stranické lodě převzala nová generace prorostlá egoistickým cynismem rozmazlených postrebelských konzumentů, kteří jsou o to více v zajetí dogmatického myšlení, oč silněji jejich rodiče lpěli na antiautoritativních doktrínách. Z kritických studentů 60.–80. let se stali postrevoluční kariéristé, kteří princip společenské solidarity vyměnili za touhu po moci – kdekoliv a za jakoukoliv cenu, pod praporem bezobsažných zeleno-růžových frází. To jsou dnešní „vůdci“ a „vůdkyně“ SPD.
SPD a (ne)prima klima
Momentálně vypadá ona politická nirvána nebo spíše politická černá díra, do které se SPD nezadržitelně řítí, asi takto. Ve východních spolkových zemích, s výjimkou Braniborska, se SPD propadla na čtvrtou příčku stranického žebříčku. V Sasku dosedla na politický trůn AfD (Alternativa pro Německo). V eurovolbách spadla SPD na 15,8 % a cesta ponížení a hanby našla předběžný vrchol volebním debaklem v Brémách, v nejmenší spolkové zemi, ve které byl nepřetržitě 73 roků starostou sociální demokrat.
Jedna momentka na předvolebním shromáždění hovořila za všechny ostatní plytké pokusy oslovit občana. Když v té době ještě úřadující starosta začal slibovat boj proti neúměrnému nárůstu nájemného (jeden z nejpalčivějších celoněmeckých problémů, viz následně), odpověděli mu posluchači smíchem a voláním „hanba“. V Brémách vládla SPD, která je zároveň členkou velké koalice. Taková drzost byla zřejmě již příliš i pro poslední zbytky věrných. A těch zůstala ve srovnání s minulostí již jen hrstka. V bavorských volbách minulý rok „vybojovala“ strana 9 % (!), poslední celoněmecké průzkumy jí potvrdily pokračující propad na 14 %. A s členskou základnou to nevypadá o mnoho lépe. Rok 2018 vykázal negativní deficit mezi stranickými vstupy (26 300) a výstupy (30 000), úmrtí nepočítána.
Lidský potenciál kolem a uvnitř SPD by se tedy dal charakterizovat asi takto. Únik „doprava“ probíhá po dvou kolejích. Ti, kteří volili raději CDU, si jednoduše řekli: proč volit kopii, když mohu mít originál. Ti, co mají problémy s protiústavní politikou velké koalice ohledně masové imigrace, odešli k AfD. A útěk „nalevo“? Občané vnímající reálné nebezpečí sociální bídy volili Die Linke. Těm, kterým straší v hlavě abstraktní (a absurdní) dogma klimatické katastrofy a kteří by si přáli ještě více „odborných uprchlíků“, stojí k dispozici Zelení. Lidé, kteří definitivně ztratili iluze o reálně existující demokracii prostě k volbám nejdou.
Na závěr perlička, která snad nejlépe demonstruje sociálnědemokratický debakl. I členové odborů masivně opouštějí SPD. Zatímco roku 2014 bylo 36,9 % odborářů členem této strany, v červnu tohoto roku to bylo již jen 22 %. Ale pozor: členský přírůstek odborově organizovaných pracujících nezaznamenala Die Linke, ale AfD.
Tvrdá realita
Pokusy sociálních demokratů o sebezviditelnění uvnitř vládní koalice, které by mělo alespoň zpomalit jejich pád, hovoří samy za sebe. Ještě před jejím pádem vyrukovala Nahlesová s plánem zrušit Hartz IV, který by se nahradil občanskými penězi (Bürgergeld), a návrhem zavést tzv. základní důchod (Grundrente) v rámci (citát): „modernizace sociálního státu“ (Koncept sociálního státu 2025/Konzept Sozialstaat 2025).
Co by v uších přívrženců SPD chytajících se i toho nejmenšího záchranného stébla mohlo znít jako počátek obratu, hrozí ve skutečnosti prasknout jako mýdlová bublina dříve, než by vůbec opustila socdemáckou foukací trubičku. Předně nebylo k oněm občanským penězům nic konkrétního řečeno, a tak se vtírá podezření, že by se kromě několika drobných kosmetických úprav více či méně jednalo o změnu názvu, obchodní etikety pro v podstatě stejný produkt.
Obdobně to vypadá se základním důchodem. I zde je více mlhy než konkrétního výhledu, navíc tento návrh nehovoří o návratu k důchodové úrovni přinejmenším 53 % (současný stav je 48 %); nemluvě o záhadě, jak si zajistit životaschopný důchod na pozadí přebujelého nízkovýdělečného sektoru; mezd z minijobů, časově omezených pracovních smluv, částečných úvazků – tedy systému, který SPD vytvořila a na jehož podstatě nehodlá nic měnit. Nárůst starobní chudoby je již dnes zcela zřejmý. K těmto záhadám se řadí prognóza, že v rámci klesajících daňových příjmů má do roku 2023 chybět 10,5 miliard eur.
Připočteme-li předpokládaný nárůst imigrantů oficiálně označovaných jako „uprchlíci“ v počtu zhruba 200 000 ročně, potom si lze lehce spočítat nejen jak bude Německo za deset let vypadat, nýbrž i výdaje s tím spojené. I na této politice SPD nehodlá nic měnit. Nemluvě o americkém požadavku drastického zvýšení již tak vysokých výdajů na zbrojení (požadavek Washingtonu je 2 % HDP), obojí při tlaku Evropské unie na striktní zachování tzv. dluhové brzdy. Lze si snadno domyslet, co z plánu nového sociálního státu zbude.
Kolaps trhu s byty
Závěrem drastický příklad problému, který hrozí sociální explozí. I na jeho počátku stálo ono kouzelné slovo neoliberálního trhu bez hranic a omezení: privatizace. Vedle drastického omezení výstavby sociálních bytů došlo v minulých letech k vykupování obytných jednotek tzv. soukromými investory, domácími i zahraničními. Jejich úmyslem samozřejmě nebylo a není poskytnout rodinám či důchodcům důstojné bydlení, nýbrž udělat burzovní big business. To znamená, že po tzv. modernizaci dochází ke zvýšení nájemného až na trojnásobek, například ve čtvrti Berlín-Friedrichshein z 575 na 1 515 eur.
A nejde jen o velkoměsta Berlín, Hamburg, Frankfurt nebo Hannover. Kritická, ba katastrofální situace panuje ve všech německých městech, reakcí jsou protesty a iniciativy nájemníků za ukončení spekulací s byty. Příznačné pro celou kauzu je to, že i v ní se SPD nachází zcela mimo realitu, jak již bylo naznačeno na příkladu brémských voleb. I zde se tato strana utápí buď v obecných, nezávazných frázích, nebo sahá k řešením, která nanejvýš na nějakou dobu utlumí syndrom, ale neodstraní příčinu. Kouzelné slovo zní: brzda nájemného na pět let. Co se ale stane po vypršení lhůty? Podle běžné praxe stupňovitého zvyšování by se nájemné čtyřpokojového bytu v Berlíně, za který nyní rodina platí měsíčně 1 746 eur, během deseti let vyšplhalo bezmála na dvojnásobek.
Není tedy divu, že stále více občanů volá po principiálním řešení. A to navrhl předseda mládežnické organizace SPD (Jusos) Kühnert: vedle vyvlastnění bytových spekulantů si dovolil vhodit do hry něco, co se i v rámci tzv. liberální levice stalo tabu: demokratický socialismus.
Existuje pro SPD východisko?
Nahlesová odstoupila, nicméně Maas, Scholz a ostatní věrní v sociálně demokratickém vedení zůstávají, velká koalice pokračuje nadále v rozkladu Německa a Evropy. Důkaz, že současná stranická špička naprosto není schopna kritické sebereflexe přináší například výroky o tom, že demontáž Nahlesové je produktem „mužských silových struktur“ uvnitř strany. Hloubku její pokleslosti dokazuje nejen pseudofeministický nářek ženského křídla strany, která se jinak desetiletí chlubí pohlavní rovnoprávností. Vinou je prý i to, že se straně nepodařilo vlastní politiku uvnitř vládní koalice dostatečně srozumitelně prezentovat navenek.
Ale je vůbec co prezentovat? Nahlesová a celé vedení SPD je natolik spjaté s Agendou 2010, Evropskou unií bank, nadnárodních koncernů a globálního byznysu, s dominantní politikou Angely Merkelové a americkými strategickými zájmy, že již neexistuje sebemenší prostor pro jakékoliv sebezviditelnění. Sociální demokracie by se mohla opět stát tím, čím za doby Brandta a Schmidta byla, kdyby se radikálně rozešla s agendou a politicko-ekonomickým diktátem Evropské unie, kdyby přestala být servilní vůči Washingtonu a kdyby našla odvahu podívat se realitě do očí a zrušit členství v mainstreamovém klubu politické korektnosti.
Kdyby si opět vzala na starost sociální problémy a praktikovala mírovou, antimilitaristickou politiku namísto zástupných témat genderu a klimatického šílenství. Impulzem zdola by k tomu mohly být Kühnertovy antikapitalistické teze, pokud je ovšem myslí vážně, nikoliv jako prostředek ke zviditelnění vlastní osoby. Připomeňme, že i Nahlesová v čase jejího působení v Jusos platila za reprezentantku levého křídla strany. Slovo socialismus ovšem ani tehdy z jejich úst nevyšlo.
Na místě je skepse
Mohla by tedy vnitrostranická revoluce zleva přinést východisko z krize a obnovu SPD? Na první pohled by se mohlo zdát, že ano. Bolestná, nelítostná sebereflexe na plánovaném předčasném stranickém sjezdu, vystoupení z vládní koalice a odchod do skutečné (nikoliv kvazi) opozice se na první pohled zdají logické a možné. Jde o to, zda k tomu má členská základna dostatek vůle a odvahy. Mnohé naznačuje, že tento politický potenciál není zcela mrtvý. Zásadní problém ovšem spočívá ještě někde jinde a má dvě jména: migrace a Evropa.
Zaprvé. Pokud sociální demokraté budou trvat na rozpadajícím se mýtu o solidární, ekologické, sociální, demokratické, právní a mírotvorné Evropě, pokud si nepřiznají a otevřeně neřeknou, že v rámci platných eurosmluv není možná dlouhodobá efektivní sociálně zodpovědná ekonomická politika, potom budou i nadále možné pouze kosmetické úpravy neopravitelného systému. A nejen to. Evropská unie se stala militaristickým spolkem, navíc stále více propojeným s NATO. Stala se jím s aktivním přičiněním SPD a bylo by tedy zajímavé, jak by se tato strana z popsaného dilematu chtěla dostat.
Zadruhé. Další mýtus o kulturním a ekonomickém přínosu milionové imigrace se rozplynul jako kouř nad vyhaslým ohništěm. Za všechna známá fakta z oblasti vnitřní bezpečnosti, kriminality, sociální péče, pracovního trhu a financí citát z úst Dietera Zetscheho, předsedy představenstva koncernu Daimler AG ze září 2015: „Většina uprchlíků je mladá, kvalitně vzdělaná a vysoce motivovaná. Přesně takové lidi hledáme.“ A počet uprchlíků s pevným pracovním úvazkem v koncernu Daimler k 1.8.2018? Nula.
Lidé pochopili, že tento problém nezvládneme, jak zprvu Němce ujišťovala Mutti Angela. Cítí na každém kroku, že je de facto dvanáct po dvanácté. A je jisté, že pokud SPD toto a vlastní spoluvinu nepřizná, nemá šanci získat přízeň většiny. Dlužno pouze dodat, že tohle je obecně problém celé levice, připomeňme již zmíněný odliv socdemáckých odborářů nikoliv k Die Linke, jak by se dalo předpokládat, ale k AfD. A na tomto trendu nic nezmění ani další dogmatický mýtus klimatické apokalypsy, který (uvidíme, zda dočasně nebo dlouhodobě) dodal nový voličský potenciál Zeleným.
Sumarizace jednou větou: ti, kteří se brání trvajícímu přílivu „odborných sil“ volí AfD, kdo chce sociální spravedlnost, pomáhat „uprchlíkům“, mír a levicovou reformu EU, nikoliv exit, se přidá k Die Linke, a komu současná „multikulti“ nestačí a chce snad totální přesídlení Afriky, elektroautem a veganstvím bojuje proti klimatickému kolapsu, ten bude volit zeleně. Již nyní mnohé naznačuje, že se poté, co SPD dosloužila, připravuje nový středový spolek z německé nabídky mainstreamových stran: CDU/CSU a Zelení.
Ba věru, SPD jde vstříc nelehkým dobám!