Centrální banky vstupují do nových a možná zrádných vod.
Eric Lonergan pro Financial Times píše, že očekávat zásah z fiskální politiky je přání otcem myšlenky.
Doba, kdy centrální banky stanovovaly úrokovou sazbu za peníze, odchází. Centrální banky vstupují do nových a možná zrádných vod. Budou potřebovat pro budoucnost intelektuální odvahu i politické schopnosti.
USA vypadá jako anomálie už jen tím, že má kladné úrokové sazby. V eurozóně, Skandinávii, Japonsku i Švýcarsku jsou úrokové sazby záporné. Záporné úrokové sazby lidi matou, mnoho ekonomů se domnívá, že dopady této politiky jsou kontraproduktivní.
Ať už banky nazývají své nástroje, které začaly používat po roce 2008, jakkoliv zajímavě – jako kvantitativní uvolňování, nelze zastřít, že pokud jsou úrokové sazby nízké, pak je další snižování neefektivní.
Jistě, je tu fiskální politika. Guvernér ECB, Mario Draghi, uvedl, že není možné obejít fiskální politiku, když se dál zhorší situace eurozóny. Německý ministr financí (za SPD! – pozn. red.) ho ale bleskurychle zchladil, takže fiskální politika je jen zbožné přání.
Takže, pokud úrokové sazby jsou jako možnost vyčerpány a na ministry financí se nelze spolehnout, co pak? Co když se z obchodního napětí stane něco nebezpečnějšího? Tři nové ideje získávají pozornost a všechny tři jsou založeny na tom, že se lidem dají peníze přímo.
Jednou z možností je, že centrální banky budou lidem vydávat šeky. Tuto možnost popsala Frances Coppola ve své knize: „The case for people´s quantitative easing“ (tj. „Případ kvantitativního uvolňování pro lidi“). Centrální banka by prostě převedla elektronicky vytvořené peníze. Ve hře jsou ovšem právní a administrativní překážky (pozn. redakce: autorka zde tvrdí, že pozitivně se k této ideji vyjádřila ČNB a uvádí odkaz z akce, kde vystupoval Mojmír Hampl).
Pak je tu druhá možnost, kterou již dnes aplikuje Japonská centrální banka. Vede ke skupování cenných papírů. Jenže (což není překvapení) představa, že by z této politiky měli mít prospěch zrovna držitelé akcií, není moc populární. Snad se to dá zdůvodnit tím, že rostoucí ceny akcií povedou k větším investicím.
Třetí nápad pochází ze zdroje, od kterého by to člověk nečekal – od ECB. Jedná se o tzv. cílené dlouhodobé refinanční operace. Jde o systém duálních úrokových sazeb, který by se týkal jak půjčovatelů, tak střadatelů. Na rozdíl od jiných prapodivných monetárních inovací, systém duálních sazeb by ekonomické aktivitě pomohl. V reálné ekonomice pro domácnosti se vše točí kolem dvou sazeb: té, kterou platí za půjčky, a té, kterou dostávají z úspor. Problém se snížením sazeb se týká toho, že se tak snižuje i úspora domácností, postižená negativním úrokem.
Takže je potřeba odlišit a zařídit, aby se snižovala sazba pro půjčovatele a zvyšovala pro střadatele. Nástroje ECB by toto umožnily, tvrdí Lonergan.
Pokud bude eurozóna dál oslabovat, pak bude mít Christine Lagardeová zajímavý výběr. Může být hodně populární a stát se tou, co dává lidem peníze. Ale institucionální odpor vůči transparentním a jednoduchým řešením by byl značný, takže by to pro ni byla i největší politická výzva její kariéry.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.