Ivo Šebestík komentuje profil nového velvyslance ČR v NATO a míní, že dnešní politika je zbavená idejí i osob, které myšlenky svých systémů skutečně vyznávají.
Deník Právo v pondělí uveřejnil více než celostránkový rozhovor s novým velvyslancem ČR u Severoatlantické aliance, Jakubem Landovským. Nicméně, čtenáři tohoto rozhovoru mohly stačit Landovského odpovědi na první dvě otázky redaktora, aby si ušetřil čas četbou celého rozhovoru a měl úplně jasno ohledně toho, na jakém strategickém základě byl i tento český reprezentant nominován do vysoké funkce.
Jakub Landovský totiž čtenářům tohoto rozhovoru už v prvních řádcích prozradil, že on sám nebude v nejmenším morálním ani politickém rozporu se Severoatlantickou aliancí jako takovou, neboť si její hlavní – a dost možná i jediné – role v současném světě vůbec neuvědomuje. Landovskému se totiž NATO jeví velmi podobně, jako desetiletému socialistickému pionýrovi s rudým šátkem na krku připadal například socialistický internacionalismus.
Podle Landovského je Aliance důležitá jako záruka „bezpečnosti“ a je sdružením „30 vyspělých států, které sdílí základní hodnoty svobody a demokracie“. Rovněž tak „sdílí společný prostor, který jsou připraveny solidárně hájit a odstrašit každého, kdo by se pokusil zneužít moci proti každému členu NATO.“
Tak nějak podobně – jen naučenými frázemi – by při politickém školení mužstva u vojenského útvaru v bývalém Československu odpovídali vojáci přezkušovaní politrukem z principů a charakteru Varšavské smlouvy. A tak nějak by v Černých baronech hodnotil bojové bratrství socialistických národů ve zbrani i Švandrlíkův vojín Jasánek.
Kádrová práce stále podle jednoho mustru
Jak je vidět, politické systémy zcela bez ohledu na to, jaké znaménko mají před závorkou, vybírají své lidi pořád podle jednoho a téhož mustru. Ona tahle kádrově personální práce má ale bohužel svoji neúprosnou logiku a je dokonce stará téměř jako lidstvo samo. Vzhledem k tomu, že se ideál nikdy nekryje se skutečností, je nutné, aby figury vybírané k výkonu důležitých funkcí (nebo aby alespoň seděly do počtu na významných židlích), nebyly osobnostně a mravně v rozporu se skutečností, která je na hony vzdálená pohádkovým a vybájeným deklaracím.
Od člověka, který je nominován do nějaké funkce se očekává především to, že nerozhoupá loď. Loď jakkoliv špatně konstruovaná a ještě hůře naložená má za cíl plout a nejít ke dnu s posádkou, která se na ní drží zuby nehty. Často i několik funkčních období. Proto se na ministra vlády, který by se rozhodl zatočit s nekalými zvyky na ministerstvu, okamžitě vrhne veřejnoprávní mainstreamové hejno a vyklove jej směrem ven ze dveří ministerstva. Zkusme si jenom na okamžik představit, že by česká vláda poslala do bruselského ústředí NATO člověka, který bude vědět přesně, s kým má mít tu čest a začne se podle toho také chovat.
Něco takového u Jakuba Landovského nehrozí ani v nejmenším. NATO je pro něj přesně tím, zač se samo vydává. A toto se děje ve světě, ve kterém už vůbec nic není tím, zač se vydává, takže by Landovský měl alespoň maličko zpozornět. Jenže pro něj je NATO „bezkonkurenčně nejlepší alternativou kolektivní bezpečnosti“, a dokonce tvrdí, že „NATO převzalo v devadesátých letech roli garanta bezpečnosti i v regionech, které nebyly původně v aliančním prostoru“.
Zde se už musel čtenář rozhovoru skutečně podivit na nejvyšší míru, neboť v oněch devadesátých letech Severoatlantická aliance bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a v úplném rozporu s mezinárodním právem, na základě záminek, které byly mnoha pozorovateli a komentátory dávno uvedeny a pravou míru, zaútočilo na suverénní evropský stát a způsobilo v něm smrt stovek civilistů včetně desítek dětí.
Nad Bělehradem shodilo v březnu 1999 NATO svoji vizitku vytištěnou nesmazatelným písmem. A tato vizitka NATO zůstane zabodnuta v evropské půdě už navždy, takže žádný soudný člověk nemůže považovat NATO za garanta bezpečnosti, když výsledkem této alianční „bezpečnosti“ je takzvaný „stát“ Kosovo, ve skutečnosti území ukradené Srbsku, ve kterém se už dávno zhroutilo všechno, co by mohlo stát jen vzdáleně připomínat.
Tři hlavní a v podstatě jediné úkoly NATO
Nový český velvyslanec u NATO, Jakub Landovský, si pochopitelně nevšiml ani dalších charakteristických rysů Severoatlantické aliance, které masívní lavinou absolutně překrývají to, co se pohádkářům a bajkařům jeví jako bezpečnostní role Aliance.
Severoatlantická aliance má ve skutečnosti tři úkoly, které jsou v podstatě její jediné. Tím prvním úkolem je působit jako strašidlo, které straší tím více, čím blíže se posunuje k hranicím Ruska a čím více pořádá zbytečná a ničím nevyprovokovaná vojenská cvičení v blízkosti Ruska. Tento první úkol Severoatlantické aliance spočívá ve vytváření dojmu, že západnímu světu odněkud hrozí nebezpečí. Cílem tohoto „strašení“ je přimět vlády členských států a daňové poplatníky v USA a v západní Evropě k ochotě zvyšovat státní rozpočty v položce takzvané obrany, a tím vyhánět do výše závody ve zbrojení.
Strašidlo NATO je stále v pohotovosti, neboť západním zemím údajně hrozí nebezpečí odjinud. Obyvatelstvo členských zemí se má bát cizího vpádu a podporovat zbrojení, které je hlavním smyslem existence Severoatlantické aliance. Tím se dostáváme ke druhému úkolu NATO, jímž je nejenom podpora zbrojení jako takového, ale také – a to je velice důležité (především proto nastupuje Landovský do hlavního stanu NATO), dbát na to, aby členské státy ochotně a vysoko nad rámec potřeby nakupovaly zbraně a další techniku výhradně u zbrojovek a prodejců sdružených u západního vojensko-průmyslového komplexu. Turecké zbrojní námluvy s Ruskem jsou zde kolečkem písku hozeným do perfektně namazaného soukolí. Proto se Bílý dům zlobí.
Vytvářet neklid a zdání ohrožení Západu ze strany Ruska, Číny, Íránu, Severní Koreje, případně dalších zemí, které mají dost starostí samy se sebou na to, aby chtěly a chystaly válku, je důvod existence NATO číslo jedna. Důvod druhý, nikoliv méně významný, spíše spojený s prvním, spočívá v zajištění těch „správných“ toků peněz do kapes magnátů a oligarchů, kteří mají už dávno diagnostikováno nevyléčitelné, zato prudce nakažlivé ziskové šílenství s metastázemi doslova na každém milimetru jejich v peklo propadlých duší.
A konečně známe i smysl existence NATO číslo tři. Tím je absolutní kontrola armád, zbraní, vybavení, výcviku a rozpočtů všech členských států Aliance ze strany Bílého domu, Pentagonu a Kongresu. Díky tomuto „detailu“ jsou členské státy NATO fantastickým způsobem vojensky nesoběstačné, byť by i vlastnily jaderné zbraně. Mohou nasazovat své armády jedině se souhlasem USA a tam, kde si to přejí Spojené státy. Tedy rozhodně nikdy tak, aby byly zájmy USA (rozumí se kapitálu, který USA řídí, nikoliv obyvatelstva) jakkoliv ohroženy. A některé evropské země jsou dokonce Spojenými státy i vojensky obsazeny. Hlavně Německo a po tomtéž touží nesmírně i Polsko.
Diktatura USA a jejich dolarové měny vykonávaná nad velkou částí světa je takřka neomezená a Severoatlantická aliance v této špinavé hře hraje svoji roli. Zkusme si představit velvyslance České republiky, který při vstupu do NATO bude myslet více na morální vady Aliance než na svoji hezkou kancelář, slušný plat a možnost zvedat ruku spolu s velvyslanci velkých zemí. Zejména tento třetí aspekt zástupce malých zemí s malými poměry vždy okouzloval a okouzluje.
Úplný detail coby bod čtyři
Ve Washingtonské smlouvě, která je základním dokumentem Severoatlantické aliance, není zakotven žádný bod, který by jasně, srozumitelně a naprosto jednoznačně definoval povinnost NATO pomoci kterémukoliv svému členu v případě, že by tento byl ohrožen nebo dokonce napaden. Členy Severoatlantické aliance jsou také čtyři státy, které v září 1938 podepsaly takzvanou Mnichovskou dohodu, která donutila Prahu, aby na stříbrném podnose přinesla Hitlerovi třetinu českého území jako předkrm předtím, než se Německo vidličkou a nožem pustilo do hlavního chodu, rovněž servírovaném na stříbře, dokonce s puncem a monogramy britské a francouzské vlády.
Malé země, zejména ty, které svoji vždy přehnaně ochotnou loajalitu střídají jako korouhvička směr svého třepotání se ve větru, bývají házeny přes palubu bez sebemenšího uzardění. Bezpečí ČR nechrání její členství v NATO, ale spíše to, že se české země už zase nacházejí v zájmovém prostoru Německa, které má zde svůj kapitál, vazby a zdroj zisků. Hlavně ale české země chrání to, že není nikoho, kdo by měl v úmyslu je jakkoliv ohrozit. S výjimkou nelegální migrace, která ohrožuje celý evropský kontinent. A s výjimkou dopadů katastrofální zahraniční „politiky“ Spojených států, která má potenciál rozpoutat válku i tam, kde pro ni neexistuje ani jediný důvod.
Následovník Krista coby papež? Vyloučeno!
Ano, velice stará je praxe, vybírání osobností určených pro nějaké úkoly především na základě jistoty, že osobnost nebude mít morální problém participovat na věcech, které jsou, jemně řečeno, velice sporné a diskutabilní. Důležité je, aby nominant byl kompatibilní s praxí daného společenství, nikoliv s morálkou, k níž se společenství falešně a licoměrně hlásí, ale kterou porušuje při každé příležitosti.
V hlubinách středověku se stalo, že kolegium kardinálů zvolilo papežem bývalého mnicha a poustevníka. Jeho pontifikát ale vydržel sotva několik týdnů. Milý bývalý poustevník byl totiž skutečným následovníkem Krista, zbožným mužem, pravým světcem. Tudíž se jako takový k papežskému úřadu nehodil a byl s celým svým nekřesťanským okolím na nejvyšších místech křesťanství důkladně neslučitelný. A takto tomu bývá všude tam, kde se praxe absolutně rozejde s idejemi. Lidé, kteří věří na ideje, v podstatě nemohou působit v praxi. Také proto je česká politika (ale dnes už i politika většiny zemí světa) úplně zbavená idejí i osob, které ideje svých systémů vyznávají. Gilotina jakobínské revoluce řezala hlavy idealistů častěji než zločinců. Stalinův teror v Rusku také útočil více na osoby, které od revoluce očekávaly více humanity, než na skutečné zrádce.
A tak nominace Jakuba Landovského je špatnou volbou pro toho, kdo by si přál mít ve vysokých pozicích osobnosti, kterým bude záležet na pravdivém výkladu jevů. Je však volbou úplně standardní a naprosto charakteristickou pro každého kdo chápe, že se Češi a Slováci v listopadu roku 1989 sice vydali po cestičce svobody, ale došli po ní jen do trochu jiného blázince, než byl ten, ze kterého uprchli.