Kdo vlastně poslouchá, když prezident USA mluví s jinými hlavami států? A proč neexistují žádné zvukové nahrávky rozhovorů?
Co se děje, když prezident USA mluví s jinou hlavou státu?
Když prezident USA hovoří s hlavou vlády jiné země, obvykle poslouchají i někteří z jeho nejbližších spolupracovníků a samozřejmě překladatelé – a někdy i viceprezident nebo určití ministři. Všichni sedí v situační místnosti (Situation Room), zvláště zabezpečené konferenční místnosti v západním křídle Bílého domu.
Prezidentské telefonáty se uskutečňují prostřednictvím speciální linky zabezpečené proti odposlechům a nezaznamenávají se. Místo toho existují tři zvláště důvěryhodní zaměstnanci, kteří pilně zapisují a pokouší se zaznamenat co největší počet vět. Po ukončení hovoru porovnají své poznámky a vytvoří transkript. Nejedná o doslovný přepis, ale co o nejpřesnější zaznamenání obsahu hovoru.
Co se stane s přepisem? Kdo ho uvidí?
Přepis prezidentského telefonního hovoru jde do kanceláře poradce pro národní bezpečnost. Tam se rozhoduje, zda by se v závěrečném sdělení měl zachovat doslovný text nebo zda půjde spíše o abstraktní shrnutí.
Hotové sdělení je poté distribuováno vládním úředníkům, jako jsou ministři, velvyslanci nebo zpravodajští agenti, kteří by měli znát obsah telefonního hovoru. Pokud jde o rozhovor s cizí hlavou vlády, je CIA obvykle také informována. Celkem 20 až 30 zaměstnanců vlády pravidelně slyší, co prezident projednává s ostatními hlavami států.
Může Trump také říct, aby všichni přestali poslouchat?
Teoreticky by mohl samozřejmě, ale to by bylo velmi neobvyklé. Když se ukázalo, že na schůzce s Vladimirem Putinem v Helsinkách Donald Trump trval na tom, aby zůstal sám s Putinem a překladatelkou, vyvolalo to ve Washingtonu značné vzrušení. Protože nikdo (ani jeho nejbližší spolupracovníci) nevěděl, co Trump s Putinem prodiskutoval. A sám Trump nechtěl poskytnout podrobné informace.
Proč neexistuje žádný zvukový záznam prezidentských telefonních hovorů?
O prezidentových telefonních hovorech neexistuje žádný zvukový záznam. Nebezpečí, že by nahrávky někdo odcizil a skončily v médiích, by bylo příliš velké. Na počátku 70. let nechal tehdejší americký prezident Richard Nixon všechny své telefonáty a rozhovory zaznamenávat. To se mu pak stalo osudným v aféře Watergate. Nejdéle od té doby platí: žádné zvukové nahrávky v západním křídle.