Ivo Šebestík se ve své glose zamyslel nad spojeneckou a nad zájmovou politikou Spojených států. Nejsou to stejné věci.
Říká se už docela veřejně, že Spojené státy nemají spojence, ale jenom svoje zájmy. Když se to hodí, je Washington kamarád, a když se nehodí, pak dělá Bílý dům, že nevidí, neslyší, že se prostě vůbec nic nestalo a neděje. A když se někdo na něco zeptá, pak Donald Trump odpoví, že vy, či oni, jste jim [Američanům] také nepomohli v Normandii.
Při pohledu na současnou světovou politiku člověk neví, zda se má smát či plakat. Nebo snad obojí? A přece je současné dění nadmíru poučné pro každého, kdo se i přes slzy smíchu či žalu dobře rozhlíží kolem sebe, všímá si, rozumně posuzuje a kdo si nadto i leccos zapamatuje.
Kurdové, kteří se v časech, kdy byli USA užiteční, těšili z americké podpory, mají najednou holé ruce a Turecko, ještě donedávna ostře kritizované Spojenými státy za zbrojní námluvy s Ruskem, má ty své ruce úplně volné. Nejenom, že se tady před námi odvíjí další neuvěřitelně cynický příběh reálné politiky, ale jeho součástí je i několik lekcí užitečných pro každého, kdo si „spojenectví“ se Spojenými státy velice cení a pochvaluje. „Spojenectví“ se Spojenými státy je totiž ze všeho nejvíce přelud, který se na okamžik vynoří jako fata morgána nebo duha po dešti, ale jen, co se změní počasí, jsou obě iluze pryč.
Ty české polistopadové figury a figurky, které postavily úplně celou existenci českého státu a národa na „nerozborném přátelství“ se Spojenými státy, dostaly na příkladu Kurdů docela zřetelnou informaci, že oni sami stavěli a staví na písku. Neboť Mnichov 1938 nebyl dějinnou náhodou a nějakým historickým nedopatřením, ale úplně standardním postupem mocností vzhledem k malým spojencům, jichž si valně neváží. Nikoliv anomálie, ale úplná „klasika“.
Kurdové by mohli o „spojenectví“ se Spojenými státy tedy vyprávět, stejně jako Čechoslováci mohli vyprávět o spojenectví Albionu a Galského kohouta. Opravdu není radno spoléhat se na nikoho. Nejlépe je spolehnout se na vlastní síly, ale těm polistopadové rádoby „elity“ už zasadily příliš mnoho ran a bohužel se stále ještě – i po třiceti letech – tito lidé se snaží držet zuby nehty u moci, o kterou už ale v demokratickém prostoru, tedy u občanů, v podstatě nenávratně přišly.
Příběh Kurdů samozřejmě není vůbec jednoduchý. Ostatně jako není vůbec nic jednoduchého na Blízkém východě a v severní Africe. Kurdové patří k několika státům, tvoří několik navzájem špatně komunikujících skupin, byť dohromady představují docela početný národ bez vlastního státu. To, co Spojené státy s nadšením nebývalým přáli kosovským Albáncům, tedy samostatný stát (dokonce na ukradeném území), odepřely Palestincům i Kurdům na jejich území vlastním. Rozněžnění zbožňovatelé dvojího metru americké politiky, kteří mají exkluzívní přístup do médií veřejné služby a do části dalšího mainstreamu, vykazují nesmírné pochopení pro tuto absurdnost. Obyvatelstvo už méně. Jak se zdá, velké části obyvatel Spojených států oficiální postup Bílého domu ve věci tureckého útoku proti Kurdům v Sýrii není po chuti. Jenomže právě tady nacházíme druhé poučení „z krizového vývoje“, jímž je bezvýznamnost občanského smýšlení v demokratických, a dokonce ve vzorově demokratických státech planety.
Inu, turecký útok na Kurdy v Sýrii a americká (ne)reakce na něj nabízejí vnímavému diváku současného politického tragického tyátru hned dvě lekce ke studiu. Až padne opona, bylo by rozumné hlavní herce co nejhlasitěji vypískat.