Ivo Šebestík píše o tom, jak společnosti čelící nejistotě a vnitřnímu rozkladu hledají obětní beránky a viníky jako nástroj ustavení nové stability.

Každý Evropan, který se zajímá o dění doma i ve světě, už po léta sbírá z médií i atmosféry, která ho obklopuje, střepiny informací, ze kterých se dá jen obtížně sestavit nějaký optimistický obraz světa.

Přesto je velice žádoucí ony střepy v něco celistvějšího složit, neboť většina fatálních chyb, které byly v dějinách uskutečněny – dvacáté století je jimi přeplněno – povstala z absence celistvých obrazů přítomnosti a nedávné minulosti.

Ani mnohé odpovědné osoby umístěné na samém vrcholu státních struktur nebývají schopné reflektovat svou přítomnost komplexněji. Mainstreamová média v současné době tuto schopnost ztratila absolutně, dokonce na ni i vědomě rezignovala. Kostel také svým věřícím nesdělí celou pravdu a političtí avanturisté si realitu uzpůsobují ke svému prospěchu, a nic jiného než vlastní zisk nežádají.

Plný pytel střepů, který tvoří náš současný politický a hospodářský prostor, zahrnuje desítky jednotlivin majících platnost symptomů. Bylo by velmi užitečné tyto příznaky nejenom správně rozšifrovat, ale z analýz sestavit i syntézu a předložit ji co nejširší veřejnosti v podobě srozumitelné, nikoliv však účelově a stranicky deformované. Pak by se mohla veřejnost v demokratických zemích euroatlantického světa (ale i jinde) stát poprvé v moderních dějinách hrází proti nebezpečným, neodpovědným, nedomyšleným nebo dokonce zištným a zlovolným tendencím vládnoucích vrstev, obcházejících, nerespektujících nebo podvádějících demokratické struktury moderních států.

Hlasy volajících na poušti

V minulosti, před oběma světovými válkami dvacátého století, někteří evropští intelektuálové prorocky varovali před blížícími se katastrofami. Anglický filozof B. Russel, francouzský spisovatel R. Rolland, A. Einstein, S. Zweig i jiní. Varování nepadlo na úrodnou půdu, lidstvo jako by stoprocentně padlo do moci biologických a fyzikálních zákonů. Jak by se stalo pouhou hmotou, se kterou si pohrávají přírodní síly. Svým způsobem je lidská masa skutečně „jen“ hmotou. Člověk a masa jsou témata Canettiho, Le Bona i Karla Čapka.

Thomas Hobbes skepticky soudil, že přirozeným stavem lidí, kteří jsou především sobecky orientovaní na vlastní prospěch, je válka všech proti všem. Stav, který lze řešit něčím jako je společenská smlouva. Významný francouzský myslitel 20. století René Girard ve svých knihách „Je vois Satan tomber comme l´éclaur / Vidím Satana padat jako záři (Grasset, Paris 1999) a Bouc émissaire / Obětní beránek (tamtéž, 1982) upozorňuje na to, že společnost řeší vnitřní neshody a momentální rozklíženost nejenom poklidným ustavením společenské smlouvy, ale před tímto bohulibým krokem uplatní něco jiného.

Válka všech proti jednomu

Válku všech proti všem (Hobbes, Clausewitz) převede na „válku všech proti jednomu“. Dějiny jsou plné příkladů tohoto vyústění vnitřních i vnějších konfliktů mezi lidmi a jejich obcemi (komunitami, státy, říšemi). Sobectví, které je jedním ze dvou základních a protikladných rysů lidského (společenského) chování, a které se prostě jednoduše opírá o základní vlastnost živé hmoty, kterou je potřeba zachovat si existenci svou a svého rodu za každou cenu (sobecký gen Richarda Dawkinse?), staví lidské bytosti do permanentního konkurenčního stavu, který se v určité fázi může stát velice konfliktní nebo prostě rozklížený.

Do poklidného života „obce“ mohou vpadnout nečekané vnější faktory. Mohou se objevit cizorodé prvky, které začnou nahlodávat její strukturu nebo ji měnit v něco kvalitativně odlišného a nezvyklého. Stará pravidla mohou ztrácet platnost, původní jistoty se začnou rozpadat, vytvářejí se nové tenze a rodí se nové druhy konfliktů.

Dávné společnosti, které ještě respektovaly sakrální zónu, měly tedy oblast posvátného a domnívaly se, že jejich svět a jejich životy jsou s touto oblastí posvátného propojeny (Bataille, Girard). Řešily vnitřní ohrožení obce komunikací s božskými silami, od nichž očekávaly pomoc zposvátněním rituální oběti. Toto byl jejich „bouc émissaire“. Přijal na sebe hříchy obce jako Ježíš hříchy svých bližních a byl obětován. Svou obětí vstoupil obětní beránek (agnus dei) do sakrální zóny. Takovéto oběti bývaly velmi často oběti lidské. Dokonce k nim patřily i oběti výše postavených osob včetně rituálně obětovaného krále.

V umučení Krista je tento prvek pradávné rituální oběti získávající božské posvěcení velmi zřetelný. Způsob, kterým řeší společnost zasažená ztrátou jistot nějakou formou nebezpečí nebo vnitřního rozkladu, ale nesahá pouze k aktu rituální oběti na usmířenou Boha. Nehledá oběť, které by přisoudila božské atributy nebo ji prostě převedla do sakrální oblasti a v ní ji nechala žít novým životem.

Společnost zasažená nějakou formou rozkladu a vržená do vnitřního stavu, ve kterém se začíná projevovat extrémní míra soutěživosti nebo přímo boj mezi jednotlivými členy, hledá ztracenou stabilitu a ztracenou vnitřní sounáležitost svých členů tím, že převede „válku každého s každým“ ve válku „všech proti jednomu“.

Na toho „jednoho“ pak stačí ukázat prstem a dlouhou tenzí vnitřně frustrovaná společnost pak na „označeného nepřítele“ hromadně zaútočí jako vosy na vetřelce v blízkosti jejich hnízda. Takto byly organizovány pogromy proti židům ve feudálních státech i v novodobých totalitách. Násilí sociálních revolucí mělo tento charakter. Takto byli rozvášněným davem v roce 1672 zavražděni v Holandsku bratři de Wittové. Takto byl tamtéž (Den Haag, 1619) vydán na smrt bývalý vysoký státník Oldenbarnevelt, mající velké zásluhy o nizozemské záležitosti.

I když tyto útoky na označené osoby, jimž jsou přisouzeny příčiny neštěstí v obci už zbavené původního rituálního konceptu „obětního beránka“, který je svou smrtí sakralizován, starobylá lidová pověrečná tradice stejně v těchto obětech nenávisti stále vidí určitou souvislost s prostorem posvátného. Na popraviště, na kterých bývali někteří odsouzenci „obětováni“ klidu, míru a bezpečí obce, přicházeli, nejčastěji za noci, lidé, aby si z popraviště odnesli kousek dřeva, provazu nebo dokonce i část odsouzencova těla. Věří v jejich kouzelnou moc. Moc starých, představ, mýtů a pověr je nezničitelná.

Takto „ritualizovány“ lidem byly konečně i poprava anglického krále Karla I. a francouzského krále Ludvíka XVI. I tyto popravy měly dotyčným společnostem vrátit ztracený klid, bezpečí a prosperitu.

Kdo na koho ukáže prstem?

Proč je však úvaha o hledání nepřítele, který „může za všechno“, uváděna v souvislost s naší současností? Jednoduše proto, že tyto prastaré psychologické faktory, snad můžeme říci neurotické faktory společností vyvrácených z dřívějšího stavu harmonie a jistoty, doposud nikdo nedokázal vymazat. Staré mechanismy se opakují, stejně jako se v přírodě střídají období dešťů s obdobími sucha.

Ztráta jistot, snížení míry bezpečí, narůstání pocitu ohrožení, zvyšování stavu nedůvěry vůči strukturám vlastních států a nedůvěra k jejich reprezentantům, strach z nejisté budoucnosti, to vše jsou symptomy současné epochy, jak ji prožíváme zejména v našem vlastním, nějakou dobu bezpečném a vcelku blahobytném euroatlantickém prostoru a konkrétně v samotné Evropě.

Kdo tedy bude označen za VINÍKA, když můžeme říci s téměř stoprocentní jistotou, že pokud se společnost nezačne „uzdravovat“ jaksi spontánně a díky důkladnější, a hlavně široce koncipované analýze skutečných příčin současného stavu, pak dříve či později někdo vystoupí před shromážděný dav na tribunu a UKÁŽE PRSTEM.

Je migrace vlastní příčinou nebo důsledkem jiných příčin?

Vždyť toto se již děje! Ztráta bezpečí a jistot, černé vidiny budoucnosti, přisuzují v Evropě již mnozí migračním vlnám a islámskému terorismu. Ano, v aktuálním pohledu představuje migrační příliv z kulturně, společensky i nábožensky výrazně odlišných částí světa pro Evropu opravdu situaci, na kterou nejsou Evropané – v tom rozsahu – připraveni. Mimo jiné i proto, že se nejedná o pouhé přistěhovalectví, ale provázejí je i vlny násilí.

Ukázat prstem na migranty a obvinit je ze ztráty bezpečí a destabilizace Evropy se jistě nabízí. Je to ale také velmi zjednodušené a téměř vůbec to nevystihuje skutečné příčiny, pro které došlo ve světě k tak žalostnému vývoji, který můžeme charakterizovat jako neochotu (nebo neschopnost) nejmocnějších geopolitických faktorů spojit se při hledání způsobů, jak vyřešit sérii skutečně dominantních hrozeb pro celou planetu.

Místo spolupráce a stmelování společné celoplanetární strategie vstříc chudobě, nedostatku vody a zemědělské půdy, periodické degeneraci základních plodin a podobně, se hledají a vytvářejí nové zdroje konfliktů. Skoro se zdá, jak by současnou planetu řídili lidé, kteří si přejí její zničení.

Objevit v Evropě viníky v podobě migrantů odjinud je chybné řešení, jehož výsledkem může být pouze vypovězení války mezi etnickými komunitami v evropských zemích. Přibývající počty migrantů ze zemí islámského světa, jejich náboženské přesvědčení, odhodlání a pohrdání bohatými Evropany, kteří bývali jejich kolonizátory a „pány“, nenabízí pro původní Evropany vůbec příjemné vize.

Migrační vlny a všechna početná negativa, která jsou s nimi spojena, nejsou příčinou současné destabilizace světa a zneklidnění evropských jistot. Jsou následkem dlouhodobě neuvážené a neodpovědné politiky, kterou po světě provádějí gigantický finanční i průmyslový kapitál, ropné koncerny a zbrojařské firmy. To vše prostřednictvím státních rozpočtů, vlád a parlamentů zemí, ve kterých mají dominantní vliv nebo které drží přímo či prostřednictvím někoho jiného v kleštích.

Ty jsou viníkem ztráty bezpečí na planetě Zemi a hrozeb nových konfrontací. Ony, jejich chamtivost a neochota investovat peníze do ochrany planety a jejích zdrojů i obyvatel, stojí za neustálým vytvářením nepřátel a nepřátelských vztahů. Zde je zdroj, odkud přichází válečného bubnování.

V žádném případě nechci jakkoliv snižovat nebezpečí, které pro Evropany může znamenat příchod a početní zesílení lidí, kteří nerespektují tradiční evropský způsob života, evropská pravidla, evropské standardy a podobně. A kteří nejenom, že toto nerespektují, navíc jsou připraveni starou Evropu měnit k obrazu svému, a tím z ní učinit úplně jiný kontinent.

Ne, tyto hrozby není radno podcenit. Je ale chybné, velice chybné, spatřovat v migraci příčinu destabilizace světa a ztráty jistot a bezpečí. Je důsledkem a je symptomem. Příčiny spočívají jinde a vrátit svět k bezpečí a obyvatelstvo Evropy i dalších světadílů odvrátit od konfrontace ke spolupráci je možné pouze oslabením vlivu velkého nadnárodního kapitálu a jím vytvořených finančních, bankovních a dozorových institucí.

Toto je úkol pro Evropany, Američany i obyvatele dalších hospodářsky silných oblastí světa. Toto je úkol pro všechny zastupitelské orgány planety a pro vlády jednotlivých států. A je to především základní a naprosto prioritní zadání pro skutečně autentické levicové strany. Jejich raison d´être sine qua non! Bez plnění tohoto úkolu nemají levicové strany žádný smysl.

Úspěšnější v konkurenci je společnost navzájem solidárních lidí

Současný americký sociobiolog E. O. Wilson vedle sobecké tendence člověka klade ještě evolučně stejně úspěšnou tendenci k altruismu. Jedná se samozřejmě o altruismus měkkého typu, při kterém má pomoc člověka člověku určité hranice a která se chtě nechtě – připusťme si to – pojí s očekáváním nějaké odměny. Člověk je jaksi odsouzen k tomu, že se v evoluci tyhle dvě vlastnosti – sobectví a altruismus – neustále střetají a potýkají.

Není zde přitom míněn pouze jedinec, ale také komunita (například kmen), ve které se také prosazují (třeba střídavě) sobecké či altruistické tendence. Podle Wilsona a některých dalších sociobiologů bývá v konečném důsledku úspěšnější to lidské společenství (nebo společenství jiných sociálních tvorů, třeba mravenců), ve kterém se více prosadila tendence ke spolupráci a k ochraně společných zájmů před individuálním sobectvím.

Heslo: „Všechno pro lid a pro společnost“ přijímají s oblibou zejména autoritativní režimy, které podobně jak bylo definováno při jedné ze secesí římských plebejců (protestní odchod z města) vykládaly stát jako tělo (břicho), které ke své obživě (existenci) potřebuje všechny údy (tedy obyvatelstvo). Takže při hodně zjednodušeném pohledu se může zdát, že diktatury svým důrazem na celek, jemuž je jedinec podroben (někdy i dobrovolně), jdou z evolučního hlediska správným směrem. Tak tomu ale opravdu není.

Nicméně, ani opačná cesta, tedy maximální důraz na sobectví, který dominuje v naší současné společenské praxi, není právě nejšťastnějším řešením. Stále více lidí chce dosáhnout na omezené zdroje úspěchu, kariéry i bohatství, což pochopitelně vede k pocitu, že „ostatní lidé překážejí“. Bobtnání individuálního sobectví tak sice posouvá dravé a bezskrupulózní jedince k individuálnímu úspěchu, ale uvnitř společnosti se vytváří atmosféra nedůvěry a snižuje se i míra ztotožnění se lidí s celkem, takže nakonec takováto společnosti individuálně úspěšných kariéristů v soutěži s méně individualistickými společnostmi ztrácí a prohrává.

Tato „drobnost“, na tomto místě vyložená jen velmi telegraficky, fantastickým a vskutku neuvěřitelným způsobem uniká veřejné pozornosti. To, že uniká profesionálním politikům a mainstreamovým médiím, je bohužel důsledek jejich momentálního stavu. Ale širší veřejnosti by nemělo ujít, že pokud se bude společnost vyvíjet stále více k sobectví a solidarita, empatie, soudržnost, ohledy a další solidní vlastnosti v ní budou pociťovány jako takzvaná „vlastní blbost“, pak si taková společnost vypisuje sama úmrtní list.

Závěrem

Skutečně, střepinovost naší přítomnosti, orientace pouze na povrchové jevy vytržené ze souvislostí a opomíjející kauzalitu, neochota provádět hlubší analýzy a velice účinně zprostředkovávat komplexnější obraz toho, co se ve světě děje a o co ve skutečnosti jde, to všechno pospolu může umožnit, že naše vlastní společnost jednoho dne, a možná brzy, zaútočí na někoho jiného, než je ten, kdo nese za současný stav světa největší díl odpovědnosti. Bude vybrán viník a bude předhozen všeobecné nenávisti. Probudit iracionální, ničím nepodloženou nenávist je v každém z národů této planety, bohužel, stále ještě snadné.

Viníci určení jako oběti skupinového násilí nejsou téměř nikdy skutečnými viníky neštěstí, které společnost postihlo. Ženy a muži upálení v 17. století na Jesenicku při takzvaných čarodějnických procesech, nemohli za to, že církev ztrácela své pozice a hledala způsob, jak vystrašit poddané údajným posílením ďáblovy moci, a tím je – vystrašené – přimět, aby se ještě více semknuli kolem oltáře. Jsou to vždy zástupné oběti, jejichž ztýráním se má zneklidněný dav utišit do stavu, ve kterém obnoví smlouvu s vlastní společností.

Ilustrační obrázek: Autor neznámý- https://animalsmattertogod.files.wordpress.com/2012/05/malleus-maleficarium00011.jpg, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5248311