V dnešním nedělním jazzovém průvodci si Jan Schneider znovu nachystal tři hudební lahůdky.
Z hloubi času v mé hlavě občas zazní skladba naprosto ojedinělá, zvaná Passach Shin-Sha. Málokdy je slyšet hlas zvučící v tolika polohách a v takových barvách, pějící v takovém stylu! Je zcela zřejmé, z čeho též čerpal americký jazz. Kdo se chce dozvědět něco o zpěvákovi Maurici Schwartzovi, může se potěšit poslechem klasické americké jidiš (s anglickými titulky).
Můj poslední objev – Meridian Trio a jejich deska Triangulum (2017). První skladba se jmenuje Rhododendron a mně se líbí jednak nápaditý saxofon (Nick Mazzarella), ale především naprosto přesně taková role kontrabasu (Matt Ulery), jakou mám rád: tvoří melodickou i rytmickou páteř skladby, a kromě toho má krásný tón a dynamický styl. To je pak už jen velké potěšení bubeníka (Jeremy Cunningham) do toho třískáním dodat tu šťávu.
Ve věku požehnaných 91 let dobubnoval opravdu významný Jimmy Cobb. Na youtube je na něj RIP vzpomínka, hezká sice, ale patří to podle mě do kategorie „zbytného jazzu“ (když to neuslyšíte, o nic nepřijdete, byť je to profesionálně dokonalé, o tom není sporu). Ovšemže ano, Jimmyho sólíčko – v 77 letech! – je obdivuhodné, jeho technika byla stále jemná, a dynamika proslulá. Viděl a slyšel jsem ho v kdysi v Lucerně, doprovázel Sarah Vaughanovou, ale tak, že si dal bubny na pódiu dopředu, na kapelu se moc neohlížel, odťukal to a – držte si klobouky, jedeme z kopce!!! Jimmy Cobb se podílel na vzniku těch nejúžasnějších jazzových událostí. O tom svědčí záznam nádherné skladby trumpetisty Milese Davise „So What“, kde Cobb s kontrabasistou Paulem Cambersem a pianistou Wyntonem Kellym doprovázeli Johna Coltranea (při jeho sóle Miles jak vidno „dával kouř“) v pozadí s orchestrem Gila Evanse. Cool jazz v přelomu 50‘ a 60‘ byl naprosto špícový, jak by řekl pan Hyman Kaplan. Tak co?!?