Ivo Šebestík píše o náhlých změnách národní identity mezi českými politiky.
Před nějakými pěti lety pronesl český prezident Miloš Zeman ve Washingtonu, že je Žid. Napodobil tak starší výrok amerického prezidenta Johna Kennedyho, pronesený u takzvané Berlínské zdi, jenž tehdy o sobě prohlásil, že je Berlíňan. Zvyk napodobovat jiné náhlou proměnou identity přešel tedy plynule ze století dvacátého i do našeho věku, jenž je mimořádně vnímavý k jevům, jaké asi není dost dobře možné vysvětlit prostým rozumem. Před několika dny si nápad při státní návštěvě cizí země změnit svoji národní identitu přisvojil také předseda českého Senátu Miloš Vystrčil, když se na Tchaj-wanu stal rázem Tchajwancem.
Jak vidno, není asi úplně bezpečné vysílat politiky s neujasněnou národní příslušností do cizích zemí příliš často, neboť odstartují z Prahy jako Češi, při mezipřistání v Africe se stanou Křováky, Mašukulumby či Pygmeji a domů se vrátí oklikou přes Latinskou Ameriku jako poslední Inkové či rovnou synové Opeřeného hada.
Nicméně, všechno tady již nejméně jednou bylo. Řecká mytologie zná příběh o synu boha Poseidóna, jenž se jmenoval Próteus. Tento Próteus, jak praví Homér, uměl měnit svoji identitu přímo dokonale. Když jej jednou překvapil spícího rek Meneláos a sevřel jej oběma pažemi tak, že se Próteus nemohl ani pohnout, změnil se mořský stařec ve lva, kance, draka, vodu, v oheň, keř, jak jej to momentálně popadlo, a to možná i stejně rychle, jako se na Tchaj-wanu proměnil Vystrčil ve Tchajwance. Z Meneláova sevření se ale nevymanil. Tedy Próteus, aby nedošlo k omylu.
Nakonec milému mořskému bohu druhé kategorie nezbylo než přiznat barvu, opustit lví či dračí převlek a vrátit se zpět do podoby starce, jímž – alespoň vizuálně – byl. Taktéž chameleon prý dokáže měnit, když ne tvar těla či rodný list a občanský průkaz, tak alespoň barvu kůže. Chameleón tak ovšem činí ryze z důvodů obranných, nikoliv proto, že mu na hlavu dlouho svítilo Slunce. I když ani tento důvod jistě nelze vyloučit.
Česká politika, jak vidno, má také své mořské starce schopné na každé státní návštěvě vzít na sebe podobu hostitelského národa či národa, jemuž se z nějakého důvodu chce trochu zalichotit. Potíž české politiky jde ale dál, ještě mnohem dál. Kromě toho, že prezidentem je Žid, psáno s velkým písmenem, což neznamená příslušníka konkrétního náboženského vyznání, ale skutečně národnost obyvatele Izraele, a že se na Tchaj-wanu stal z předsedy Senátu Tchajwanec, máme také Slováka premiérem, rakouského šlechtice čestným předsedou jedné politické strany, a politikem, jenž se nejhlasitěji bere za české národní zájmy, je vlastně Japonec.
Za těchto okolností se chce člověku přímo zvolat, zda se mezi vrcholnými politiky České republiky nenajde čirou náhodou také nějaký Čech či přesněji řečeno Čech, který by se i jako Čech cítil a jako Čech také jednal ve prospěch své země. Vrátíme-li se zpět do antického Řecka, tak jeden řecký filozof, jmenoval se Diogenes, prý chodíval po agoře s lampičkou hledaje mezi spoustou lidí člověka. Možná bude zapotřebí opět rozsvítit onu pověstnou Diogenovu lampičku a s její pomocí vyhledat mezi českými politiky Čecha. Už by to asi nějakého Čecha v české politice opravdu chtělo. Leda bychom se spolehli na to, že někdy do Prahy přicestuje pro změnu zase cizí politik, na kterého zapůsobí vepřová se zelím a šesti knedlíky spolu s několika korbely plzeňského lehce oroseného slivovicí, fernetem, borovičkou, čertem nebo zelenou tak mohutně, že při projevu v Senátu o sobě prohlásí, že je Čech. Takto získáme konečně politika, jenž se bude cítit být Čechem a možná pro nás i něco udělá. A třeba nebude ani vadit, že je z dovozu.